ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.732.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 732/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2003 o dovolání podaném obviněným P. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 10 To 8/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 4 T 9/2002, uznán vinným, že
dne 22. 6. 2002 kolem 21.30 hodin v B., ve svém bytě po předchozí konzumaci alkoholických nápojů za použití násilí donutil k pohlavnímu styku svoji nezletilou dceru T. T., když využil toho, že se vrátil do bytu dříve než matka nezletilé a toho, že syn L. odešel z bytu.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. Za to mu uložil podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devět a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2003, sp. zn. 10 To 8/03, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému P. T. a jeho obhájkyni JUDr. V. F. shodného dne 16. 4. 2003, Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 15. 4. 2003.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 10 To 8/03, podal obviněný P. T. prostřednictvím výše jmenované obhájkyně dne 10. 6. 2003 osobně u Krajského soudu v Plzni dovolání. V jeho úvodu vymezil důvod dovolání ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod podle něj naplněn. Vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval dostatečně otázkou procesní použitelnosti výpovědi nezletilé poškozené T. T. z přípravného řízení; tato byla přečtena podle §211 tr. ř. u hlavního líčení, ačkoliv nebyly splněny všechny náležitosti předepsané trestním řádem pro výslech svědka v ustanovení §101 odst. 1, neboť poškozená nebyla řádně poučena o následcích křivé výpovědi. Současně poukázal na nesrovnalosti v předmětné výpovědi a skutečnosti v ní uvedené, které nebyly prokázány; navíc tato výpověď byla s ostatními provedenými důkazy v zásadním rozporu, zejména s výpovědí matky poškozené P. T., zjištěnými biologickými stopami a protokolem o ohledání místa činu. Nezanedbatelným důkazem v dané trestní věci mělo být podle názoru obviněného hodnocení osoby poškozené v minulosti, a to ze Základní školy v B. K výpovědi bratra poškozené L. T. uvedl, že ji lze hodnotit pouze jako okrajovou, neboť byla uskutečněna prakticky dva měsíce po události, jmenovaný byl toliko nepřímým svědkem a vyslovil v ní jen domněnky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se nevypořádal s naznačenými pochybnostmi, domníval se obviněný, že jeho rozhodnutí není skutkově ani právně správné, a proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a podle §265l tr. ř. přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státnímu zastupitelství jej obdrželo dne 16. 6. 2003). Ke dni svého rozhodnutí Nejvyšší soud takové vyjádření nejvyššího státního zástupce neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného P. T. nemůže obstát. Přes formálně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se svým mimořádným opravným prostředkem totiž ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění na základě doplnění dokazování (vyžádání hodnocení osoby poškozené ze základní školy, kterou navštěvovala) a jiného hodnocení provedených důkazů, proti nimž brojí námitkami jednak o jejich nepoužitelnosti jakožto důkazu (výpověď poškozené), jednak o jejich vnitřní rozpornosti (výpověď matky poškozené), a dále o rozporech mezi nimi navzájem (tvrdí, že výpověď poškozené je v rozporu s výpovědí matky poškozené, zjištěnými biologickými stopami a protokolem o ohledání místa činu). Obsah podaného dovolání tedy tvoří výhrady výlučně skutkové povahy, z nichž obviněný až následně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotně právní posouzení odvolacím soudem. Jako takové nenaplňují materiálně jím uplatněný dovolací důvod, nýbrž jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že převážnou část výhrad, které dovolatel ve svém podání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (zejména tvrzení o nepoužitelnosti výpovědi poškozené z přípravného řízení, jež byla přečtena u hlavního líčení, jako důkazu). Jak vyplývá z odůvodnění soudu druhého stupně, odvolací soud se jimi řádně zabýval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a