ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.749.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 749/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2003 o dovolání podaném obviněným mladistvým A. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 4 To 45/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 105/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého A. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný mladistvý A. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 10 T 105/2002, uznán vinným, že
1. společně s obviněným D. H.
dne 22. 7. 2002 v nočních hodinách kolem 01.30 hodin v K. – N. M., okres K., vedeni úmyslem zmocnit se finanční hotovosti a dalších cenností, společně s obviněnou mladistvou A. M., po předchozí vzájemné dohodě, nejprve obviněná mladistvá A. M., pod příslibem poskytnutí sexuálních služeb, vylákala poškozeného W. S., hosta restaurace P. b. v K. – N. M., na opuštěné místo do prostoru garáží poblíž areálu K. K., na ul. Z., kde jej obviněný mladistvý A. S. a obviněný D. H. fyzicky napadli, a to tím způsobem, že poškozeného obestoupili a poté jej každý z jedné strany nejméně 1krát udeřil pěstí do obličeje, dále do poškozeného nejméně 2krát kopli, přičemž si poškozený dlaněmi chránil obličej, a odepli mu od pasu ledvinku s finanční hotovostí 500,- Kč, osobními doklady, doklady od vozidla a klíči od vozidla, přičemž poté obviněný mladistvý A. S. a D. H. (v rozsudku chybně D.) z místa činu společně prchali ve směru parčíku u Okresního úřadu K. a následně po ul. D. na ul. F., kde jej pronásledoval poškozený W. S., a kde dostihl a zadržel obviněného D.H.,
2. sám
dne 22. 7. 2002 kolem 01.40 hodin v K. – N. M., okres K., na ul. F., poblíž domu, krátce poté, co poškozený W. S. dostihl a zadržel obviněného D. H., kterého povalil na zem a nejméně jednou ho udeřil pěstí, uchopil ze země volně ležící pálenou cihlu a v době, kdy poškozený držel obviněného H. na zemi, tak ze vzdálenosti cca 2 metry mrštil cihlou po poškozeném W. S., kterého takto trefil cihlou do levého předloktí a levého boku, čímž poškozenému způsobil oděrku levého předloktí a pohmoždění levého boku, přičemž zranění si nevyžádala pracovní neschopnost.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ad 1 rozsudku) a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. (ad 2 rozsudku) a uložil mu za to podle §234 odst. 1, §35 odst. 1, §79 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Shodným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný D. H. a byl mu uložen trest.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2003, sp. zn. 4 To 45/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému mladistvému A. S. dne 12. 3. 2003, jeho obhájkyni JUDr. B. N. dne 5. 3. 2003, obviněnému D. H. a jeho obhájkyni JUDr. D. W. rovněž dne 5. 3. 2003, a Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné dne 4. 3. 2003.
Dne 5. 5. 2003 učinil obviněný mladistvý A. S. prostřednictvím jmenované obhájkyně na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě a jenž bylo adresováno Okresnímu soudu v Karviné. V obecné rovině v něm obviněný uvedl, že směřuje do výroku o vině v bodě 2 rozsudku a výroku o trestu, přičemž dovolací důvod spatřoval v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný důvod dovolání naplněn. Soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu, podle níž jednal v mezích nutné obrany, a zdůraznil, že cílem jeho jednání bylo odvrátit trvající útok poškozeného v podobě úderů pěstí do obličeje jeho ležícího kamaráda D. H. Další výhrady specifikoval ve vztahu k poukazu soudů na předchozí trestný čin loupeže a ke konstatování o zjevné nepřiměřenosti jeho zásahu. Uvedl, že jeho předchozí jednání v podobě loupeže je z pohledu předpokladu nutné obrany zcela irelevantní; poškozený měl sice nepochybně právo ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř. D. H. svépomocí zadržet, avšak v době, kdy k zadržení došlo, jmenovaný již ležel na zemi, nekladl žádný odpor a další útok ze strany poškozeného vůči němu v podobě úderů pěstmi do obličejové části hlavy byl protiprávním jednáním. Poukázal dále na to, že část cihly, již použil, byla jediným adekvátním předmětem k obraně, a svým jednáním poškozenému způsobil toliko drobná poranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost. Rovněž závěr soudu druhého stupně o tom, že nebylo prokázáno, že by v době jeho útoku ještě trvalo napadení D. H. poškozeným, považoval obviněný za nesprávný; i kdyby tomu tak však bylo, rozhodně další útok ze strany poškozeného bezprostředně hrozil, a tudíž podmínky nutné obrany byly splněny.
Závěrem dovolání obviněný uvedl, že s ohledem na uvedené skutečnosti měl být pro jednání uvedené v bodě 2 rozsudku podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn; za zbývající trestný čin loupeže mu pak měl být uložen adekvátně mírnější trest. Navrhl dovolacímu soudu, aby rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o výrok o vině v bodě 2 a výrok o trestu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 19. 5. 2003).
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 10. 6. 2003 provedla úvodem rekapitulaci dosavadního řízení ve věci. Poté se zabývala obsahem dovolání obviněného a konstatovala, že jím uplatněná námitka ohledně splnění podmínek §13 tr. zák. vylučujících trestnost jeho jednání pod bodem 2 výroku o vině odpovídá věcné stránce použitého dovolacího důvodu. Dospěla však k závěru, že co do její opodstatněnosti jí přisvědčit nelze. Poukázala na to, že je třeba vycházet z přesného popisu skutku, podle kterého k dovolatelově útoku cihlou na poškozeného došlo až poté, co tento držel spoluobviněného D. H. na zemi a poté, co mu v souvislosti s loupežným útokem uštědřil nejméně jednu ránu pěstí a dále již v posledně uvedeném jednání nepokračoval; proto nelze hovořit o trvajícím útoku poškozeného vůči dovolatelovu spolupachateli ani jeho bezprostřední hrozbě, přičemž navíc dovolatelem tvrzený útok poškozeného nebyl podnětem k jeho údajnému odvracení, ale k usnadnění útěku jeho zadrženého spolupachatele. Kromě nesplnění podmínek věty první §13 tr. zák. by šlo v daném případě o zcela zjevnou nepřiměřenost jednání obviněného, jestliže útočil na velmi krátkou vzdálenost poměrně těžkým předmětem a proti osobě, která se nemohla bránit rukama bez nebezpečí, že jí zadržený unikne (což se ostatně v důsledku dovolatelova „zákroku“ skutečně podařilo). Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podaný mimořádný opravný prostředek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným mladistvým A. S. uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný svými konkrétními námitkami a tvrzeními formálně deklarovaný důvod dovolání věcně nenaplnil.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o názor, že věc byla nesprávně právně posouzena, přičemž argumentoval tím, že v inkriminovanou dobu jednal v mezích nutné obrany. Existenci podmínek nutné obrany spatřoval v tom, že cílem jeho jednání bylo odvrátit útok poškozeného v podobě úderů pěstí do obličeje spoluobviněného D. H. v době, kdy tento ležel na zemi a již nekladl žádný odpor, dále v tom, že část cihly, kterou k obraně použil, byla jediným adekvátním předmětem, a že jeho jednání nebylo zjevně nepřiměřené; nesouhlasil rovněž se zjištěním soudu, že v době jeho útoku již netrvalo napadení D. H. poškozeným, současně však uvedl, že i kdyby tomu tak bylo, další útok ze strany poškozeného rozhodně bezprostředně hrozil, tj. shledával nutnou obranu výlučně ve skutkových okolnostech. Jestliže by soudy uvedené skutečnosti vzaly v úvahu, musely by dojít k závěru, že podmínky nutné obrany splněny byly a on by musel být podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Závěr, zda obviněný jednal v době činu kladeného mu za vinu v nutné obraně podle §13 tr. zák. či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v rozsahu potřebném pro posouzení otázky, zda v konkrétním případě obviněný jednal ve stavu vylučujícím protiprávnost činu, což by znamenalo, že jeho jednání nelze posuzovat jako trestný čin. Z popisu skutku ve výrokové části a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je však zřejmé, že jím učiněná skutková zjištění zcela vylučovala právní závěr o tom, že by dovolatel jednal v mezích nutné obrany podle §13 tr. zák. (… po dokonání trestného činu loupeže oba obvinění před poškozeným prchali, přičemž obviněný D. H. byl dostižen poškozeným, který tohoto na zemi držel a nejméně jednou ho udeřil pěstí, avšak následně byl fyzicky napaden obviněným mladistvým A. S. tak, že tento mrštil z bezprostřední blízkosti po poškozeném cihlou, kdy je zřejmé, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, když chtěl osvobodit spoluobviněného z držení a k tomuto použil způsobilý předmět – pálenou cihlu, přičemž k dokonání činu nedošlo, neboť jen v důsledku náhody, kdy poškozený uhnul, poškozenému nezpůsobil žádné relevantní zranění … jednání obviněného mladistvého S. není jednáním v nutné obraně … - str. 5, 6 rozsudku). Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil i soud odvolací, zejména pak v tom směru, že námitkám o existenci podmínek nutné obrany ze strany obviněného nebylo možno přiznat opodstatnění. Rovněž podle jeho zjištění jednání obviněného mladistvého S. bylo vedeno úmyslem umožnit spoluobviněnému H. útěk po spáchání trestného činu. Jestliže tak okresní soud na základě provedených důkazů dovodil, že obviněný mladistvý S. nejednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., jde o závěr správný … (str. 3 usnesení).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že námitky uplatněné obviněným se ve skutečnosti (ač je vydával za vady v právním posouzení) týkají vad ve skutkových zjištěních a až na základě jejich změny se pak domáhá odlišného právního posouzení věci. Takové výhrady však stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že veškeré výhrady, které dovolatel ve svém podání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění soudu druhého stupně, odvolací soud se jimi řádně zabýval a vypořádal se s nimi.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a