ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.85.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 85/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2003 dovolání obviněného J. B., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 5 To 418/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 28/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 T 28/2002, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. a obviněný J. K. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že dne 27. 11. 2001 kolem 16.00 hodin v Ú. n. L. v K. B., poblíž domu, v úmyslu opatřit si návykovou látku – heroin – po předchozí společné domluvě obviněný J. K. přepadl poškozenou J. T., tak, že ji chytil za rukáv levé ruky, strhl ji na zem a poté jí vytrhl peněženku, kdy obviněný J. B. stál opodál, a poté oba z místa utekli, když obviněný J. K. z peněženky poškozené odcizil finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč, peněženku předal obviněnému J. B.i, který ji zahodil, čímž poškozené způsobili škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 3.000,- Kč, peněženky, kreditní a telefonní karty, a za odcizené peníze si obvinění zakoupili návykovou látku – heroin.
Za uvedený trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle §167 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněný J. K. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené J. T., částku 3.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 5 To 418/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu ohledně J. B. a podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu ohledně obviněného J. K. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že dne 27. 11. 2001 kolem 16.00 hodiny v Ú. n. L. – K. B. poblíže domu po společné dohodě přepadli poškozenou J. T., tak, že ji obviněný J. K. chytil za rukáv, levou rukou ji strhl na zem a z ruky jí vytrhl peněženku, z místa činu utekli, obviněný J. K. pak z peněženky vybral částku 3.000,- Kč a tuto peněženku pak obviněný J. B. spolu s kreditními a telefonními kartami, které v ní rovněž byly, zahodil; za odcizené peníze si koupili heroin.
Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, každý se shodným zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené J. T. na náhradě škody částku 3.000,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. řádu bylo odvolání obviněného J. B. zamítnuto.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu doručen shodně dne 17. 10. 2002 obviněnému J. B., tehdejšímu obhájci tohoto obviněného, JUDr. P. P., i Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem.
Proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dne 8. 11. 2002 u Okresního soudu v Ústí nad Labem dovolání, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 22. 1. 2003.
Obviněný napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině, výroku o trestu i ve výroku o náhradě škody. Jako důvod dovolání výslovně uvedl naplnění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jak samotného skutku, tak i znaku spolupachatelství. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že za správně zjištěného skutkového stavu šlo u něho a u spoluobviněného J. K. o společný úmysl opatřit si přepadením finanční prostředky, a že tak tomu bylo na základě shodné domluvy přepadnout poškozenou. V uvedeném ohledu obviněný vznesl výhradu proti právnímu názoru odvolacího soudu, že v daném případě byl jednoznačně prokázán znak spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., v důsledku čehož nelze posuzovat jednání obviněného J. B. odlišně od jednání spoluobviněného J. K. Obviněný odkázal na správné právní závěry soudu prvního stupně, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a dále namítl, že po subjektivní i objektivní stránce byly splněny hmotně právní podmínky ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. pouze ve vztahu k spoluobviněnému J. K., a to právě z důvodu absence znaku spolupachatelství, jehož podmínkou je vždy společný úmysl. Dovolatel však společný úmysl vyloučil a poukázal v tomto směru i na výpověď spoluobviněného J. K., jež byla změněna v neprospěch dovolatele až v rámci odvolacího řízení. Rovněž společná činnost byla obviněnými uskutečněna až po dokonaném trestném činu.
V petitu svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že dovolatele uzná vinným toliko trestným činem nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. a uloží mu trest odnětí svobody, jehož rozsah včetně zařazení do příslušné věznice nebude vybočovat z rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud jde o výrok o náhradě škody, obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o povinnosti hradit škodu nikoli solidárně, ale dílčím způsobem, přičemž rozsah jednotlivé odpovědnosti v návaznosti na příslušný podíl k zaplacení ponechal na úvaze dovolacího soudu.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 16. 1. 2003 opis dovolání obviněného J. B. státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a popřípadě souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu rovněž doručil dne 13. 1. 2003 obviněnému a jeho obhájci přípis s upozorněním na možnost udělení souhlasu obviněného s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Přípisem ze dne 17. 1. 2003 obviněný J. B. tento souhlas udělil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se Nejvyšší soud mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 5. 9. 2002, přičemž opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému J. B. i jeho obhájci JUDr. P. P. dne 17. 10. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 8. 11. 2002, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud v tomto ohledu shledal dovolání obviněného J. B. přípustným, a proto se mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu.
Obviněný J. B. výslovně opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu, vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání tudíž vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Trestní řád ostatně z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Dovolatel vytkl napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jednak vady skutkové, jejichž existenci spatřuje především v odlišném hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, které s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn posuzovat, a dále obviněný uplatnil námitky vztahující se k ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., jehož případná chybná aplikace soudem druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které by spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a s tím související nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k dovolateli. V tomto ohledu lze tedy část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dovolací soud v této souvislosti mohl posoudit námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu druhého stupně, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud spatřoval trestné jednání obviněného v tom, že po společné dohodě s obviněným J. K. přepadli poškozenou J. T., kdy obviněný K. za použití násilí vytrhl poškozené z ruky peněženku, z místa činu oba obvinění utekli, obviněný J. K. pak vybral z peněženky částku 3.000,- Kč a obviněný J. B. tuto peněženku spolu s dalšími ve výroku o vině specifikovanými věcmi vyhodil, přičemž za odcizené peníze si oba obvinění koupili heroin. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je přitom patrno, že krajský soud považoval trestný čin za spáchaný tím, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Odvolací soud v souvislosti s posuzováním jednání obviněných na straně 6 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že kritického dne a v čase, na místě zjištěném, se obvinění B. a K. společně domluvili na přepadení poškozené J. T., kterou viděli vycházet z obchodu s peněženkou v ruce, neboť potřebovali získat finanční hotovost na nákup heroinu, přičemž vlastní přepadení, způsobem popsaným ve výroku o vině, provedl obviněný K. za přítomnosti spoluobviněného B., poté oba z místa utekli, J. K. z peněženky vybral částku 3.000,- Kč na hotovosti, peněženku předal spoluobviněnému, který ji s dalším obsahem zahodil Odvolací soud dále na straně 7 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, čím byla obhajoba J. B., brojícího proti existenci společné dohody se spoluobviněným J. K. stran přepadení poškozené J. T., vyvrácena.
Odvolací soud dále upřesnil, že za správně zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil odpovídající právní posouzení jednání toliko u obviněného J. K., u něhož bylo násilí v podobě stržení poškozené na zem za účelem vytržení jí peněženky z ruky bezpečně prokázáno; ostatně výhrady ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k tomuto obviněnému nevznáší ani dovolatel.
Na straně 8 odůvodnění napadeného rozsudku pak odvolací soud rozvedl své úvahy stran právní kvalifikace jednání obviněného J. B., když uvedl, že přesto, že samotný skutek, jak byl popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, jednoznačně odpovídá právnímu posouzení trestného činu loupeže i ohledně tohoto obviněného, v protikladu k tomuto popisu posoudil soud prvého stupně jeho jednání jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zákona, když předmětný závěr opřel o neprokázání aktivního zásahu do společného jednání, z čehož dovodil, že nejde o spolupachatelství. Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, předpokládající spáchání trestného činu společným jednáním a s úmyslem k tomu směřujícím, přitom bylo prokázáno u obou obviněných, přičemž společný úmysl obou obviněných opatřit si přepadením finanční prostředky je prokazován společnou domluvou v tomto ohledu. Není pak třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění k realizaci společné dohody, v daném případě přítomnost obviněného B. při činu nesporně zesílila účinnost aktivního jednání spoluobviněného K. při uskutečnění jednání, na němž byli, vedeni společným úmyslem, předem domluveni. Proto nelze posuzovat jednání obviněného J. B. odlišně od jednání obviněného J. K.
Spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a s úmyslem k tomu směřujícím, když každý ze spolupachatelů odpovídá za toto jednání, jako by trestný čin spáchal sám. Jak správně konstatoval odvolací soud, k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. V tomto ohledu je spolupachatelem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Jako společné jednání však spolupachatelství musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Společný úmysl spolupachatelů pak zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Pokud však k předchozí dohodě, výslovné nebo konkludentní, mezi spolupachateli došlo, každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. Ohledně spolupachatelství ostatně existuje rozsáhlá, i starší judikatura, na niž je možno v tomto ohledu odkázat (např. R 4119/1931, R 67/1946, R 66/1955, R 15/1967, R 1/1980, R 18/1994 ).
Závěr odvolacího soudu, že ve zjištěném jednání obviněných J. B. a J. K. je třeba spatřovat společné jednání a společný úmysl, tedy spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu podle §234 odst. 1 tr. zák., nemá tedy s ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud České republiky důvod zpochybňovat a úvaha odvolacího soudu, že neprokázáním aktivního podílu obviněného J. B. na loupeži nelze dovozovat absenci spolupachatelství, a to právě s ohledem na společný úmysl obviněných (zmocnit se cizí věci za účelem nákupu heroinu) a společné jednání (byť pouze částečným přispěním k realizaci společné předchozí dohody přítomností obviněného J. B. při činu), byla zcela správná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud svá skutková zjištění a právní závěry přesně a logicky rozvedl v odůvodnění rozsudku, kde se zcela přesvědčivě vypořádal i s pojmovým znakem spolupachatelství, čemuž přizpůsobil právní kvalifikaci skutku, správně zjištěného soudem prvého stupně. Použité právní kvalifikaci ostatně odpovídá i popis skutku uvedený ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 5 To 418/2002.
Z těchto zásadních důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. B. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, a to v neveřejném zasedání, konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k