ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.862.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 862/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2003 dovolání, které podal obviněný A. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 5 To 42/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 6/98, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 36 T 6/98, byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., protože za účelem pokračování v zábavě navštívili v brzkých ranních hodinách již dne 31. 12. 1997 obžalovaný s J. a L. R. bar N. na ulici P. K., kde však došlo mezi obžalovaným a jedním z hostů M. M. ke konfliktu, do kterého aktivně zasáhla i J. R., obsluhující personál vzniknuvší incident vyřešil vykázáním T. a R. z baru za aktivní účasti M., takto poníženi a nespokojeni, jdoucí domů, nacházející se na ulici H. v O. – M. H. v blízkosti výměníkové stanice kolem 01.50 hod. byli zezadu doběhnuti na T. výhrůžky volajícím D. F., který byl přítomen závěrečné fázi nedorozumění obžalovaného s M. v baru N.,
poté, co se poškozený D. F. nacházel v bezprostřední blízkosti T. ve vzájemném čelním postavení tohoto napadl jako první údery rukou do obličeje a těla, taktéž použil kopání směřující do dolní části těla T., do vzniknuvšího konfliktu se opakovaně vmísila i J. R., která se snažila oba muže od sebe oddělit v úmyslu zabránit v pokračování již vzájemného napadání, avšak neúspěšně, obžalovaný T., v obraně a v obavě o již postižený svůj zrak z doby dřívější v důsledku fyzické inzultace a součastně v obavě o zdraví R., použil otevírací kapesní nůž s délkou čepele 8,6 cm, který vytáhnul v přesně nezjištěném okamžiku a který držel v levé ruce, proti tělu poškozeného D. F., čímž mu způsobil zejména dvě bodné rány v oblasti hýždě vlevo a sedm bodných a bodnořezných ran na dolních končetinách, kterážto zranění život poškozeného bezprostředně neohrožovala,
avšak obžalovaný A. T. již za situace, kdy na jeho obranu opětovně vystoupila J. R. tak, že D. F. vyskočila na záda, zaklínila se mu nohama do jeho dolních končetin, rukou zakrývala oči a takto zcela paralyzovala jeho útočnou aktivitu, v tomto okamžiku obžalovaný ozbrojen již popsaným zavíracím nožem reagoval zcela zjevně nepřiměřeně, srozuměn, že poškozeného může usmrtit, zasadil tomuto nejméně šest razantních úderů předmětným nožem, držícím v levé ruce, do horní části těla, čímž mu způsobil dvě bodné a bodnořezné rány v oblasti zad, na hrudníku vlevo tři bodné a bodnořezné rány, v blízkosti pupku jednu bodnořeznou šikmou ránu, přičemž jedna z bodných ran hrudníku zasahovala do dutiny hrudní a v předozadním směru pronikala osrdečníkem do mezikomorové přepážky srdeční a končila v hloubce 13 cm v levé komoře srdeční a způsobila bodné zranění srdce, které bezprostředně vedlo ke smrti poškozeného,
obžalovaný T. ještě i za situace, kdy R. seskočila F. ze zad tohoto několikrát udeřil, přičemž poškozený v důsledku popsaného zranění narazil do zde stojícího vozidla - dodávky typu Mitsubischi L 300, po které se svezl na zem a kde zůstal ležet, obžalovaný T. i R., aniž by se přesvědčili o závažnosti zranění poškozeného, tohoto opustili, obžalovaný posléze oznámil na tísňovou linku číslo 150 přítomnost „pobodaného chlapa“ na ulici H., avšak ani na žádost volaného se blíže nepředstavil.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. F., náhradu škody ve výši 30.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. T. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 5 To 42/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný A. T. prostřednictvím svého obhájce dne 19. 9. 2002 dovolání, které bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno dne 20. 9. 2002. Z obsahu mimořádného opravného prostředku, zejména z návrhu dovolatele, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout, je zřejmé, že dovolání směřuje do výroku napadeného usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání. Obviněný opřel dovolání o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení při aplikaci ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně.
Obviněný rekapituluje vývoj řízení v trestní věci, ve které čtyřikrát rozhodoval soud prvního stupně, přičemž odvolací soud třikrát jeho rozhodnutí zrušil. Zdůrazňuje, že během tohoto vývoje došlo k přehodnocení zjištěného skutkového stavu, ke změnám právní kvalifikace, přičemž soudy obou stupňů formulovaly názory na problematiku nutné obrany. Při prvním odsouzení byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., při druhém trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a v třetím případě byl podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, jelikož jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. Teprve ve čtvrtém případě byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále poukazuje na závěry soudu prvního stupně mimo jiné, že útok při nutné obraně musí bezprostředně hrozit či trvat a nesmí být ukončen ani přerušen, přičemž ale nepostačuje pouhá přestávka v boji. Konstatuje, že podle soudu prvního stupně jednal v mezích nutné obrany až do naskočení J. R. poškozenému D. F. na záda. Po tomto zásahu musel vědět, že v této situaci žádný útok nehrozí, jeho další jednání tedy již z mezí nutné obrany vybočovalo a jednalo se o exces extensivní. Tento závěr soudu prvního stupně obviněný označuje za nepodložený a neakceptovatelný. Uvádí, že pokud vůbec při svém zhoršeném zrakovém vjemu registroval ono naskočení, v žádném případě je nemohl objektivně ani subjektivně vnímat jako ukončení trvajícího útoku, ale pouze jako jakési přerušení či přestávku v boji, po které bude opět napaden. Obviněný dále tvrdí, že ukončil svoje aktivní jednání proti D. F. v okamžiku, který subjektivně vnímal jako ukončení jeho útoku, tj. ve chvíli, kdy se poškozený opřel o auto.
Obviněný poukazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 To 27/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/1991, ve kterém se uvádí, že „při užití důvodu vylučujícího protiprávnost podle §13 tr. zák. o nutné obraně nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany poškozeného „velmi pravděpodobně skončil“. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit závěr, že útok v době činu trval.“ K tomuto stanovisku doplňuje obviněný právní názor, že riziko vyvolané útokem nese útočník, který tudíž odpovídá i za subjektivní stav obránce při tomto útoku. V této souvislosti poukazuje na svůj subjektivní stav v době útoku D. F., popsaný jako silný, agresivně hrocený, dráždivě úzkostný afekt, umocněný úzkostí po předchozím napadení a obavami o možnou úplnou ztrátu zraku. Obviněný tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně nerespektuje zásadu in dubio pro reo, jelikož důkazně nebyla podložena jistota, že zásahem J. R. útok D. F. skončil.
Obviněný dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se jednalo nejen o exces extenzivní, ale rovněž exces intenzivní, jelikož D. F. stál proti dvěma osobám, z nichž jedna mu účinně bránila v pohybu a znemožňovala obranu a druhá mu zasazovala rány nožem. Přitom intenzita útoku poškozeného nebyla nijak značná. Vzhledem k ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nemohl odvolací soud učinit jakoukoli změnu napadeného rozsudku v tomto směru. K tomuto názoru odvolacího soudu obviněný uvádí, že v daném konfliktu se nestřídala pozice útočníka a obránce. Pro zjištění, kdo je útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí. Útočníkem byl D. F., který útočil nejen na obviněného, ale i na J. R. Má-li přitom být obrana účinná, má obránce právo na přiměřenou jistotu, že útok skončil a nebude již pokračovat. Závěr odvolacího soudu, že z jeho strany šlo také o exces intenzivní označuje obviněný za nepřezkoumatelný, jelikož usnesení odvolacího soudu téměř neobsahuje úvahy, které ho k tomuto závěru vedly.
Obviněný rovněž uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že lékaři nedokázali stanovit pořadí jednotlivých zranění poškozeného, nelze při respektování zásady in dubio pro reo dospět k závěru o extenzivním excesu z nutné obrany, jelikož by v této souvislosti musel soud zjistit, jaká poranění poškozený utrpěl do zásahu J. R. a jaká po něm.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a podle §265m tr. ř. zprostil jej obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě, případně podle §265l tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle názoru státní zástupkyně argumenty uvedené obviněným v mimořádném opravném prostředku korespondují s jeho obhajobou uplatněnou v rámci přípravného řízení i v řízení před soudy obou stupňů, přičemž s těmito argumenty se tyto orgány beze zbytku vypořádaly. Zdůrazňuje, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně v tom, že nebylo možno použít ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Krajský soud správně konstatoval, že nebylo možno dovodit, že by útok poškozeného stále hrozil nebo trval. Naskočení poškozenému na záda svědkyní J. R. bylo tak evidentní, že obviněný musel vědět, že v tomto okamžiku mu žádný útok nehrozil, ani netrval. Státní zástupkyně dále uvádí, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně doplnil, že ze strany obviněného došlo nejen k exesu extenzivnímu (tj. obrana z jeho strany nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval), ale i k exesu intenzivnímu. Nelze přehlédnout, že v kritickém okamžiku stál poškozený samotný proti dvěma osobám, z nichž jedna mu účinně bránila v pohybu, a to v různých fázích konfliktu, různě intenzivně a znemožňovala v podstatě obranu a druhá (obviněný) mu v tomto okamžiku zasazovala opakovaně rány nožem. Z charakteru zranění obviněného a svědkyně J. R. vyplynulo, že intenzita útoku poškozeného D. F. nebyla nijak značná, neboť na jejich těle nezanechal žádná závažná zranění. Za těchto okolností je nutno hodnotit opakované rány obviněného nožem jako zcela nepřiměřenou obranu, neboť šlo o obranu, jež nebyla k odvracení útoku poškozeného potřebná a zejména byla zcela neúměrná intenzitě a významu útoku poškozeného.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného A. T. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit /§265e odst. 1 tr. ř./.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za jeden z důvodů uvedených v konstatovaném ustanovení zákona, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání stanovené v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je nutno dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Závěr, zda obviněný A. T. jednal v době činu kladeného mu za vinu v nutné obraně podle §13 tr. zák. či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které ale musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování. V této trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak ho ve výroku o vině v rozsudku popsal soud prvního stupně (viz výše) a podrobně rozvedl v jeho odůvodnění.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným A. T. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání vznáší shora uvedené výhrady k správnosti konečných skutkových zjištění ve věci. Také předkládá svou verzi průběhu kritické události včetně toho, jak objektivně i subjektivně jednání poškozeného vnímal a hodnotil. Z těchto tvrzených nedostatků, které dokládá i poukazem na judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, která se vztahuje k aplikaci ustanovení §13 tr. zák., až následně obviněný dovozuje nesprávné hmotně právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný A. T. v dovolání nenamítá, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedený v jeho odůvodnění, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují primárně a v tomto směru i výlučně proti těm skutkovým zjištěním, včetně hodnocení u hlavního líčení provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně (následně i odvolací soud) učinil hmotně právní závěr, že v době činu, kdy poškozenému D. F. zasadil mimo jiné i smrtelný úder nožem, již nejednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. a v nepřímém úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./ spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného A. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k