ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.87.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 87/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2003 dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 2 T 390/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. března 2002, sp. zn. 2 T 390/2001, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu 25.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání dne 18. 7. 2002, sp. zn. 6 To 360/2002, usnesením podle §256 tr. ř. zamítl. Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 21. 10. 2002, jeho obhájci JUDr. J. S. dne 21. 10. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Lounech dne 18. 10. 2002.
Dne 12. 12. 2002 učinil obviněný prostřednictvím jmenovaného obhájce u Okresního soudu v Lounech písemné podání, které označil jako „Dovolání odsouzeného“. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, aby následně uvedl „Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 2 T 390/2001 ze dne 18. 7. 2002 podávám v zákonem stanovené lhůtě d o v o l á n í , a to do výroku o vině, přičemž dovoláním napadám toto rozhodnutí pro nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu“. V dalším textu rozvedl argumenty, jimiž by měl být uvedený dovolací důvod naplněn (převážně s poukazem na ustanovení §14 tr. zák., že jednal v mezích krajní nouze), a v samém závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Okresního soudu v Lounech zrušil ve výroku o vině a trestu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2, věty první, tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Přitom podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože není přípustné.
Pro případ, že by Nejvyšší soud tímto způsobem nepostupoval, navrhl, aby podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Námitku obviněného týkající se aplikace ustanovení §14 tr. zák. nepovažoval za případnou, neboť směřovala do skutkového závěru, který soud učinil po zhodnocení provedených důkazů. Taková námitka se nekryje s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem. Konečně státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, na místě, kde lze podání učinit, a zda bylo podáno oprávněnou osobou.
V uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, a že se tak stalo v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. K. není přípustné. V dovolání totiž obviněný výslovně uvedl, že směřuje „proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 2 T 390/2002“. Záměr napadnout dovoláním právě toto rozhodnutí dovolatel potvrdil i v petitu svého podání, kde navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek Okresního soudu v Lounech“.
Obviněný tak svým dovoláním napadl výhradně odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně však dovoláním napadnout nelze, neboť ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. jako jednu ze zákonných obligatorních podmínek pro podání dovolání výslovně stanoví, že musí jít o rozhodnutí, které učinil soud ve druhém stupni.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, a proto nemohl z jeho podnětu přezkoumat napadený rozsudek a řízení mu předcházející ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
Své rozhodnutí přitom Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a