ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.895.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 895/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2003 dovolání, které podal obviněný T. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 491/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 11/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 9 T 11/2001, byl obviněný T. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., protože dne 29. října 2000 v 02.10 hod. jako řidič osobního vozidla značky Škoda 120 GLS, navzdory tomu, že předtím požil alkohol, řídil toto vozidlo v B. po R. ulici ve směru od sídliště V. k městské části Ž., v levotočivé zatáčce bezdůvodně začal předjíždět vozidlo svého bratra M. K., jedoucí v pravém pruhu a v rychlosti nejméně 82,7 km/hod., což byla rychlost v místě nepovolená a nepřiměřená noční době a schopnostem obžalovaného, nesprávně řidičsky reagoval na situaci plynoucí z odstředivého zrychlení, které v něm mohlo vyvolat pocit ohrožení tak, že najel do protisměrného jízdního pruhu a poté prudčeji přibrzdil, nebo při předjíždění najel do blízkosti vozidla svého bratra a strhnul řízení vlevo, nebo přibrzdil, případně obojí, přičemž na výše uvedených případech se mohl podílet i špatně seřízený brzdový systém vozu, v důsledku čehož vozidlo přešlo do bočního smyku, bočně narazilo do sloupu veřejného osvětlení evidenční číslo 10/161 vlevo mimo vozovku ve směru své jízdy, přičemž jeho spolujezdec Z. P., utrpěl natolik závažná poranění mozku a další vážná zranění, že jim ještě na místě dopravní nehody podlehl, při zkoušce na alkohol v krvi obžalovaného u něj bylo ještě v 03.15 hod. zjištěno 0,29g/kg alkoholu.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. P., odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný T. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 491/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které bylo učiněno u Městského soudu v Brně dne 17. 3. 2003 a na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 1 tr. ř.) doplněno dne 23. 7. 2003. Mimořádný opravný prostředek obviněný podal do výroku napadeného usnesení, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a do výroku o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ho opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá, že předmětný skutek byl soudem prvního stupně nesprávně posouzen jako trestný čin podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž odvolací soud tento nedostatek nenapravil. Podle jeho názoru právní závěr, že porušil důležitou povinnost, nemá oporu v obsahu spisu. Konstatuje, že podle soudu prvního stupně porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), §16 odst. 1 a §39 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, a to zejména povinnosti: neřídit pod vlivem alkoholu, přizpůsobit rychlost svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dalším okolnostem, užít k jízdě jen vozidlo technicky způsobilé a dbát, aby přepravované osoby byly připoutány bezpečnostními pásy, když stupeň společenské nebezpečnosti je důsledkem několikerého porušení základních ustanovení vyhlášky natolik vysoký, že naplňuje veškeré materiální podmínky pro použití přísnější trestní sazby (§224 odst. 2 tr. zák.). Podle obviněného není z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, v jaké okolnosti soud spatřuje porušení důležité povinnosti, a to za okolností, kdy k následku mělo vést více příčin. Namítá, že v takovém případě je potřebné každou okolnost hodnotit zvlášť a dovodit příčinnou souvislost se škodlivým následkem. V této záležitosti poukazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/1971.
Obviněný dále tvrdí, že porušení povinností, o které je právní posouzení skutku opřeno, není bez dalšího porušením důležité povinnosti, nýbrž je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a dovodit příčinnou souvislost. Uvádí, že ohledně porušení povinnosti neřídit vozidlo pod vlivem alkoholu soud příčinnou souvislost s následkem neshledal. K porušení povinnosti přizpůsobit rychlost vlastnostem vozidla a dalším okolnostem zdůrazňuje, že rychlost překročil pouze o 12 km/hod., přičemž podle znalce byl úsek průjezdný rychlostí 144,4 - 166,7 km/hod., k nehodě došlo v nočních hodinách a při nulovém provozu. Obviněný označuje za nepodložený závěr soudu, že nepřizpůsobil rychlost jízdy svým subjektivním poměrům. Konstatuje, že v době nehody měl řidičské oprávnění již čtyři roky. K technickému stavu motorového vozidla upozorňuje, že měsíc před nehodou byl automobil stanicí technické kontroly kontrolován a byl propuštěn jako technicky způsobilý provozu. Podle jeho názoru soudy obou stupňů dovodily porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky bez dalšího dokazování, neboť tento právní závěr nemá oporu ve skutkovém stavu věci. V případě porušení povinnosti podle §39 odst. 1 téže vyhlášky (připoutání bezpečnostními pásy) obviněný poukazuje na zřetelné spoluzavinění poškozeného, když povinnost řidiče byla stanovena jen podmíněně („podle svých možností“).
Závěrem dovolání obviněný opakuje, že soud prvního stupně opomenul v rámci právních úvah zjistit, kterou částí vytýkaného jednání byla porušena důležitá povinnost, v čem spočívala a jaký je příčinný vztah mezi takovou okolností a škodlivým následkem. Z uvedených důvodů měl být předmětný skutek posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., přičemž v návaznosti na tuto skutečnost měl mu být uložen i mírnější trest. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 5 To 491/2002, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 9 T 11/2001, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. odložil výkon dovoláním napadených rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech uvádí, že pojem „důležitá povinnost“ ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. se týká všech možných povinností majících vztah k ochraně života a zdraví lidí a patří mezi ně i porušení dopravních předpisů. Podle státní zástupkyně není pochyb, že v daném případě se jednalo o porušení důležité povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost, zejména tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy tímto porušením může snadno dojít k takovému následku. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný věděl, že svým přístupem k řízení motorového vozidla může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že k jeho porušení či ohrožení nedojde. V této souvislosti státní zástupkyně připomíná, že k řízení usedl pod vlivem alkoholu, na silnici se choval neodpovědně, bezdůvodně a nedovolenou rychlostí předjížděl vůz svého bratra, a to jako nezkušený řidič, který se z povahy začátečníka musí chovat opatrně a obezřetně. Konstatuje, že jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž jeho námitce, že mělo být kvalifikováno podle §224 odst. 1 tr. zák. a měl mu být uložen mírnější trest, nelze přisvědčit. Rovněž nelze akceptovat námitku, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním T. K. a tragickým následkem resp. přesně jmenována příčina, která ho způsobila. K této okolnosti se soudy obou stupňů velmi podrobně vyjádřily. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že komplex všech porušených povinností, které pro obviněného jako řidiče vyplývaly ze silničního provozu, byl v příčinné souvislosti se vzniklou dopravní nehodou. Podle jejího názoru je právní posouzení skutku správné a odpovídá zákonu. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného T. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Předně je nutno označit za irelevantní námitku obviněného uplatněnou v dovolání, že nemá oporu v trestním spisu závěr soudu o tom, že nepřizpůsobil rychlost jízdy svým subjektivním poměrům (svým schopnostem), neboť v době nehody měl již čtyři roky řidičské oprávnění. Podle Nejvyššího soudu je toto tvrzení výtkou ohledně správnosti konečného skutkového stavu věci, jak ho na základě provedených a zhodnocených důkazů zjistil soud prvního stupně a shledal bezchybným i odvolací soud, přičemž v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat (viz výše). Nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod dovolací důvody uvedené v zákoně.
Obviněný T. K. rovněž v podrobnostech tvrdí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť soud prvního stupně nezjistil takové skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že porušil důležitou povinnost. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Pojem porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. je naukou i ustálenou soudní judikaturou vykládán tak, že se jedná o povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona (příp. jiným obecně závazným předpisem), jejíž porušení podstatně zvyšuje z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zejména tím, že má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejím porušením může snadno k takovému následku dojít (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/1964). Z toho důvodu nestačí k trestní odpovědnosti podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany lidského života a zdraví, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. Lze připomenout, že mezi porušením důležité povinnosti (musí se k ní vztahovat pachatelovo zavinění - §6 tr. zák.) a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost.
V době kritické události byla v účinnosti vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Podle §5 odst. 2 písm. b) vyhlášky řidič nesměl řídit vozidlo po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu. Podle §8 odst. 1 vyhlášky na silnici se jezdilo vpravo, a pokud tomu nebránily zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky. Podle §16 odst. 1 vyhlášky rychlost jízdy musel řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat; směl jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na takovou vzdálenost, na kterou měl rozhled. Podle §16 odst. 3 vyhlášky v obci směl jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod., a šlo-li o dálnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/hod., pokud nebyla dopravní značkou č. B 20a dovolena rychlost vyšší. Podle §39 odst. 1 věty druhé vyhlášky řidič nesměl připustit, aby byl překročen povolený počet přepravovaných osob, a podle svých možností ani to, aby přepravované osoby porušily povinnosti pro ně stanovené (připoutat se bezpečnostním pásem, užít ochranné přilby apod.). V současnosti povinnosti řidičů motorových vozidel upravuje zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Z popisu skutku, jak je k jednání obviněného T. K. uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, mimo jiné vyplývá, že před jízdou požil alkohol, v levotočivé zatáčce začal bezdůvodně předjíždět vozidlo svého bratra a v rychlosti nejméně 82,7 km/hod., což byla rychlost v místě nepovolená a nepřiměřená noční době a schopnostem obviněného, nesprávně řidičsky reagoval na situaci plynoucí z odstředivého zrychlení tak, že najel do protisměrného jízdního pruhu a poté prudčeji přibrzdil, nebo při předjíždění najel do blízkosti vozidla svého bratra a strhnul řízení vlevo nebo přibrzdil, případně obojí, přičemž na výše uvedených případech se mohl podílet i špatně seřízený brzdový systém vozu, v důsledku čehož vozidlo přešlo do bočního smyku, bočně narazilo do sloupu veřejného osvětlení, přičemž jeho spolujezdec Z. P., utrpěl natolik závažná poranění, že jim na místě podlehl; před dopravní nehodou nebyli obviněný i poškozený Z. P. připoutáni bezpečnostním pásem, při zkoušce na alkohol v krvi (provedena jednu hodinu a pět minut po dopravní nehodě) bylo u obviněného zjištěno 0,29 g/kg alkoholu. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním a k hmotně právnímu posouzení skutku dále konstatuje, že v době pěti hodin před jízdou obviněný vypil nejméně čtyři dvanácti stupňová piva, přičemž pokud by respektoval příslušné ustanovení vyhlášky [§5 odst. 2 písm. b)], k nehodě by nemohlo dojít. Také uvádí: „Obžalovaný dále v rámci jízdy z restaurace začal závodit se svým bratrem, kterého bezdůvodně předjížděl a je prokázáno, že nejméně o 12,7 km/hod. překročil rychlost, která je v místě povolená. Tím porušil ustanovení §16 odst. 3 vyhlášky. S ohledem na to, že se jednalo o noční dobu, kdy jsou výhledové poměry zásadně zhoršené, je zřejmé, že uvedená rychlost byla i rychlostí nepřiměřenou, tím došlo k porušení ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky…“ Soud prvního stupně k jednání obviněného a k jeho obhajobě rovněž zdůrazňuje: „Pokud nezkušený řidič v rámci jízdy poruší tolik ustanovení vyhlášky jako obžalovaný a vlastním zaviněním se vystaví do složité, až nebezpečné situace a vědomě za jízdy hazarduje, nemůže ho tato okolnost vyviňovat, neboť se do uvedené situace dostal vlastním zaviněním v důsledku několikanásobného porušení řidičských povinností.“ K příčinám vzniku dopravní nehody konstatuje: „Znalec z oboru silniční dopravy ve svém posudku uvedl několik možných příčin vzniku dopravní nehody, nicméně ve všech případech se jedná o nesprávnou řidičskou reakci při nepovolené a nepřiměřené rychlosti v rámci bezdůvodného předjíždění…“ (vše na str. 5 rozsudku). Podle soudu prvního stupně ani eventuální špatný technický stav brzd vozidla nemůže vinu obviněného snížit, neboť řidič za jeho technický stav odpovídá. V jednání obviněného bylo shledáno i porušení ustanovení §39 odst. 1 věty druhé vyhlášky. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že ve vozidle obviněného, který jako řidič odpovídal za dodržení zmíněného ustanovení vyhlášky, platilo pravidlo, že se nikdo nepřipoutával. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl: „…vozidlo bylo silně deformované zejména v zadní části, přičemž kabina řidiče a spolujezdce zůstala téměř nepoškozená. Pokud nehodový děj spočíval v opakovaném obracení vozidla na střechu a bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo rozlámání lebky, lze dovodit, že k uvedenému zranění nemuselo dojít, pokud by poškozený s obžalovaným byli řádně připoutáni. Z výpovědí svědků vyplývá, že byli do sebe ve vozidle zaklíněni v důsledku toho, jak se jejich těla při nehodovém ději volně pohybovala po interiéru vozidla.“ (str. 6 rozsudku).
V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud zdůraznil, že při jízdě byl obviněný povinen respektovat ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky upravující směr a způsob jízdy. V této souvislosti k jednání T. K. konstatoval: „ Pokud nezvládl řízení, sám uvedl že v důsledku nezkušenosti, a po smyku vjel do protisměru, kde zadní částí jím řízeného automobilu narazil do sloupu trolejového vedení, není pochyb o tom, že nerespektoval základní pravidlo provozu na silnici a zapříčinil tak smrt jiné osoby.“ Rovněž uvedl: „Obžalovaný věděl, že řídí motorové vozidlo bez řidičských zkušeností rychlostí nedovolenou, ale též nepřiměřenou jeho schopnostem, navíc vozidlo staršího typu a věděl, že je povinen dbát o to, aby bylo v perfektním technickém stavu.“ (vše na str. 3 usnesení).
Podle názoru Nejvyššího soudu učinily soudy obou stupňů na podkladě popsaných skutkových zjištění důvodný právní závěr, že obviněný T. K. porušil řadu povinností, které mu ukládala vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu. Zejména řídil vozidlo pod vlivem alkoholu [§5 odst. 2 písm. a) vyhlášky], nerespektoval ustanovení upravující směr a způsob jízdy (§8 odst. 1 vyhlášky), překročil nejvyšší rychlost, která byla v místě nehody dovolená (§16 odst. 3 vyhlášky), nepřizpůsobil rychlost vozidla svým schopnostem a dalším okolnostem (§16 odst. 1 vyhlášky), a připustil, že jeho spolujezdec Z. P. nebyl připoután bezpečnostním pásem (§39 odst. 1 věta druhá vyhlášky). Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu nepochybně vytvořily podmínky vedoucí k dopravní nehodě, přičemž zjištěnou příčinou dopravní nehody s konstatovanými následky byla nesprávná reakce obviněného jako řidiče, a to při nedovolené a nepřiměřené (jeho schopnostem a noční době) rychlosti v rámci bezdůvodného předjíždění, když závažnost škodlivého následku byla zjevně ovlivněna i lhostejností T. K. dodržovat povinnost být za jízdy připoután bezpečnostním pásem (§6 odst. 2 věta první vyhlášky) a nepřipustit porušení této povinnosti u spolujezdce. I když nebyl vyloučen ani eventuální nedostatek v technickém stavu automobilu řízeného obviněným na průběh nehodového děje (špatně seřízený brzdový systém), tak soudy obou stupňů důvodně konstatovaly, že za technický stav vozidla odpovídal jeho řidič. V jednání obviněného bylo oprávněně shledáno porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., neboť zmíněné a kumulované porušení povinností řidiče motorového vozidla nepochybně mívá zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejich porušením může snadno dojít k takovému následku.
Podle Nejvyššího soudu nelze vytýkat soudu prvního stupně (následně i soudu odvolacímu) pochybení, když jednání obviněného T. K., popsané ve výroku o vině, posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Učiněná skutková zjištění obsahují všechny zákonné formální i materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, včetně příčinné souvislosti (obligatorního znaku objektivní stránky tr. činu) mezi jednáním obviněného, když jako řidič motorového vozidla porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem (zcela konkrétní povinnosti uložené obecně závazným právním předpisem) a způsobeným škodlivým následkem na životě poškozeného, přičemž toto porušení pro svou závažnost podstatně zvyšuje ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a proto nemohl postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu (žádosti) obviněného na odklad výkonu rozhodnutí. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ho neučinil, nikoli dovolatel. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák