ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.937.2002.3
sp. zn. 6 Tdo 937/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 dovolání, které podal obviněný R. B., t. č. ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 3 To 682/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 97/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 3 To 682/2002, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 13 T 97/2002. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě bylo obviněnému R. B. kladeno za vinu spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 24. 4. 2002 kolem 20:15 hod. v O. – S. v zahradě rodinného domu v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, tyto nejprve slovně požadoval po svém bratru P. L. (roz. B.), a když mu je jmenovaný odmítl vydat, uhodil ho dvakrát pravou rukou sevřenou v pěst do břicha a z náprsní kapsy trička, které měl poškozený na sobě a které mu roztrhl, mu vytrhl finanční hotovost ve výši 300,- Kč a z místa utekl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 13 T 97/2002, byl obviněný uznán vinným, že dne 24. 4. 2002 kolem 20:15 hod. v O. – S. v zahradě rodinného domu v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, tyto nejprve slovně požadoval po svém bratru P. L. (roz. B.), a když mu je jmenovaný odmítl vydat, udeřil jej dvakrát pravou rukou sevřenou v pěst do břicha a chytil jej za tričko, které měl poškozený na sobě, které mu roztrhl a následně z místa utekl (z porovnání takto zjištěného skutku s obžalobou je zřejmé, jakou část obžaloby nalézací soud do výroku rozsudku nepojal).
I takto zjištěné (a oproti obžalobě zúžené) jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou /§39a odst. 2 písm. c) tr. zák./.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě projednal ve veřejném zasedání a usnesením ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 3 To 682/2002, je podle §256 tr. ř. zamítl.
Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému R. B., jeho obhájkyni JUDr. I. S. a Okresnímu státnímu zastupitelství shodného dne 30. 9. 2002.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 3 To 682/2002, podal obviněný R. B. prostřednictvím jmenované obhájkyně dovolání, přičemž tak učinil dne 21. 10. 2002 osobně u Okresního soudu v Ostravě. Uvedl, že důvody dovolání spatřuje podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pro který byl stíhán a odsouzen.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů objasňovaly a poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v jeho neprospěch, při svém rozhodování neuvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a je toho názoru, že závěry soudu o jeho vině nejsou dostatečně podloženy výsledky dokazování. Soudům obou stupňů vytkl, že vycházely pouze z prvotní výpovědi poškozeného P. L. a z výpovědi svědka L. B., které dle jeho názoru nebyly správně právně vyhodnoceny již s ohledem na jednotlivé rozpory v nich a existenci dlouhodobých konfliktů v rodině v souvislosti s užíváním drog jeho osobou. Obviněný poukázal na rozpory v měněných svědeckých výpovědích P. L. jak ohledně důvodu požadavku vydání peněz (tento poškozený nejprve uvedl, že po něm obviněný požadoval peníze, posléze, že je na něm chtěl půjčit, a konečně u hlavního líčení vypověděl, že naopak obviněný chtěl po něm vrátit peníze, které mu dlužil), tak jeho fyzického napadení, a rovněž zpochybnil důkazní hodnotu výpovědi svědka L. B. ve vztahu k souzené věci. Soudu prvního stupně dále vytkl, že změnu výpovědí jmenovaných vyhodnotil jako účelovou se snahou minimalizovat jeho vinu, aniž zohlednil konfliktní vztah mezi ním na straně jedné a poškozeným a svědkem na straně druhé.
Dovolatel rovněž namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nešlo o úmyslně použité násilí za účelem zmocnění se cizí věci, a že popsaný děj je možné kvalifikovat pouze jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Závěrem svého dovolání zopakoval, že soud vyhodnotil jeho počínání jako jednání v úmyslu zmocnit se peněz, aniž by skutek posoudil jako běžný konflikt či výtržnost, vyvolanou samotným poškozeným v domněnce, že (obviněný) užil drogy. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soud zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a v souladu s §265m tr. ř. rozhodl tak, že jej uzná vinným toliko trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a uloží mu trest s podmíněným odkladem jeho výkonu.
Předseda senátu Okresního soudu v Ostravě postupoval podle §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Předmětný přípis s opisem dovolání byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen dne 4. 11. 2002.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření ze dne 2. 12. 2002 věnoval nejprve otázce přípustnosti dovolání podaného obviněným a uvedl, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou. Ke skutečnosti, zda obviněný podal dovolání ve lhůtě stanovené zákonem se nevyjádřil, neboť poukázal na fakt, že neměl k dispozici spis soudu prvního stupně. K vlastnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný ve svém dovolání uplatnil, uvedl, že dovolatel v podstatě namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené v pravomocném výroku o vině nalézacího soudu, a má za to, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že obviněný se domáhá změny právní kvalifikace skutku v něm uvedené.
Dle mínění státního zástupce obviněný napadá skutková zjištění a nikoliv právní vady právního hodnocení již stabilizovaného skutku. Je toho názoru, že slovní vyjádření skutku plně koresponduje se skutkovou podstatou trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný odsouzen. Má tedy za to, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., když současně poukázal na to, že formálně uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podaný mimořádný prostředek odmítl podle §265i odst.1 písm. b) tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako nějaký trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin. Dovoláním proto není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z tohoto pohledu je zapotřebí uvést, že obviněný v odůvodnění svého dovolání uplatnil výhrady především ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů (zejména tak učinil ohledně výpovědí poškozeného P. L. a svědka L. B.) a vyslovil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění (které jsou dle jeho názoru právě důsledkem vadného hodnocení důkazů, jakož i té skutečnosti, že soudy neuvážily všechny okolnosti případu a závěry o jeho vině učinily, aniž by byly výsledky dokazování dostatečně podloženy). Takové výhrady však nejsou námitkami podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale námitkami jinými, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný však současně uplatnil i výhrady vztahující se k právní kvalifikaci děje popsaného ve výroku rozhodnutí, když má za to, že jeho jednání nelze považovat za úmyslně použité násilí s účelem zmocnění se cizí věci (a tudíž vztahující se k ustanovení §4 tr. zák., ač na toto ustanovení výslovně nepoukázal), a že skutek byl jen běžným konfliktem či výtržností (tedy fakticky činem nižší společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., byť ani toto ustanovení výslovně necitoval). Z této argumentace pak dovozoval, že zjištěný děj nelze posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale jen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Za takové situace Nejvyšší soud shledal (odlišně od názoru nejvyššího státního zástupce obsaženého v jeho vyjádření), že část dovolacích námitek obviněného lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť uvedené námitky rozhodnutí soudu vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Uvedené skutečnosti bylo zapotřebí akcentovat ještě předtím než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Tohoto trestného činu podle odst. 1 se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že jeho objekty jsou jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka pak záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Aniž by ve vztahu k posuzované trestní věci bylo zapotřebí podrobněji rozvádět zákonné pojmy „násilí“ či „pohrůžka bezprostředního násilí“, je třeba zdůraznit, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, z čehož vyplývá, že musí předcházet zmocnění se věci. V rámci úvah o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu je rovněž třeba posuzovat úmysl pachatele jak k násilnému jednání (kterým chce působit na vůli napadeného a překonat nebo znemožnit jeho odpor), tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci, přičemž zásadní význam tu má bezprostřední časová návaznost úmyslného jednání pachatele směřujícího ke zmocnění se cizí věci na jím užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (srov. rozh. č. 30/1981 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže nutno dále posoudit, zda věc, které pachatel pojal úmysl se zmocnit, je skutečně věcí pro něj cizí (neboť tato skutečnost je významná s ohledem na možnou právní kvalifikaci podle §235 tr. zák.; srov. rozh. č. 58/1967 Sb. rozh. trest. a rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. trest.), případně dále, vzhledem k okolnostem případu, nejedná-li se o vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí (pak by znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. naplněny byly; srov. rozh. č. 33/1991 - I. Sb. rozh. trest.).
Především z těchto zákonných hledisek se soudy obou stupňů právním posouzením zjištěného skutku blíže nezabývaly. Jejich závěry o použité právní kvalifikaci nejenže vzbuzují pochybnosti, ale jsou navíc rozporuplné, nepřesvědčivé a mnohdy i nepřezkoumatelné.
Z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný R. B. dne 24. 4. 2002 kolem 20:15 hod. v O.- S. v zahradě rodinného domu v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, tyto nejprve slovně požadoval po svém bratru P. L. (roz. B.), a když mu je jmenovaný odmítl vydat, udeřil jej dvakrát pravou rukou sevřenou v pěst do břicha a chytil jej za tričko, které měl poškozený na sobě, které mu roztrhl a následně z místa utekl, rozhodně nelze dovodit, že by obviněný proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jak již bylo uvedeno výše, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným, když úmysl pachatele se musí vztahovat jak násilnému jednání, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Další podmínkou je, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí předcházet bezprostředně časově navazujícímu zmocnění se takové věci. Z popsaného skutku však nelze učinit spolehlivý závěr, že obviněný použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, případně že tento úmysl zmocnit se cizí věci násilím pojal poté, kdy mu poškozený finanční prostředky odmítl vydat ze své vůle. Podle slovní formulace zjištěného skutku násilné jednání obviněného nepředcházelo zmocnění se cizí věci (případně pokusu o její zmocnění), naopak obviněným použité násilí je popsáno jako následný způsob vyjádření nespokojenosti poté, kdy poškozený jeho žádost o vydání peněz odmítnul, resp. jako určitá forma odplaty za to, že poškozený jeho žádosti nevyhověl. Takový útok obviněného sice směřoval proti fyzické integritě poškozeného, nikoliv však současně proti jeho svobodě a k zmocnění se cizí věci.
Zásadní skutková zjištění v tomto směru (ale ani ohledně intenzity a způsobu užitého násilí) nejsou řádně rozvedena a konkretizována ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako otázka, zda předmětné finanční prostředky, jichž měl obviněný podle závěru nalézacího soudu v úmyslu násilím se zmocnit, byly pro něj věcí cizí. Nalézací soud ve svém rozsudku na str. 2 a 3 pouze citoval rozporuplné svědecké výpovědi poškozeného P. L. (obviněný jej dvakrát udeřil pěstí pravé ruky do břicha, následně mu vytrhl z náprsní kapsy trička finanční hotovost ve výši 300,- Kč, přičemž kapsu a přední část trička roztrhl a následně z místa utekl…jeho bratr chtěl peníze tehdy půjčit a on mu řekl, že mu peníze na fet nepůjčí, poté jej obžalovaný chytil a dvakrát jej bouchl do břicha, úder byl slabé intenzity…obžalovaný za ním tehdy přišel na zahradu, chtěl po něm peníze, které mu dlužil…také jej obžalovaný praštil do břicha, jako by jej chtěl žduchnout, svědek ukazoval otevřenou dlaní) a poukázal na svědeckou výpověď L. B. (…viděl, že za poškozeným, který byl na zahradě, přišel obžalovaný, viděl, jak se žduchali. Obžalovaný chtěl po poškozeném peníze, které mu dlužil), z nichž pak na str. 4 učinil závěr, že obviněný z trestné činnosti je usvědčován výpovědí poškozeného a svědka L. B., kteří oba shodně uvedli, že obžalovaný požadoval po poškozeném peníze, když proti poškozenému použil i aktivní násilí. Dále na str. 4 rozsudku konstatoval, že poškozený uspokojivě vysvětlil, že částku, jenž měl obžalovaný dle první výpovědi odcizit, nalezl následně ve svém saku asi měsíc po činu. Pokud jsou mezi výpověďmi svědků rozpory, soud je přičítá…schopnostem a možnostem obou svědků reprodukovat prožité události, jenž jsou ovlivněny samozřejmě i časovým faktorem…S ohledem na výsledek dokazování, kdy nedošlo k faktickému odcizení finanční částky, soud upravil skutkovou větu na rozdíl od obžaloby tak, jak je shora uvedeno. Skutková zjištění, uvedená ve výroku o vině, tudíž nejen že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě nerozvedl, naopak tato jsou s odůvodněním v rozporu a nelze z nich usuzovat na naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí jednak zrekapituloval provedené dokazování před nalézacím soudem, zejména výpovědi poškozeného P. L. a svědka L. B., a na str. 2 k jeho skutkovým zjištěním uvedl, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí. Dále se na téže straně vyjádřil ke skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, kdy má za to, že tyto soud prvního stupně v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožnil. Rozpory ve výpovědích poškozeného, resp. fakt, že poškozený tyto měnil ve prospěch obviněného, zhodnotil jako účelové jednání, přičemž nepřípadně odkázal na provedené důkazy a nevyhovující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S použitou právní kvalifikací skutku nalézacím soudem se plně ztotožnil a zdůraznil, že trestný čin loupeže je dokonán již okamžikem, kdy obžalovaný užíval násilí vůči poškozenému v úmyslu se finanční částky zmocnit. V dalším pak odkázal nepřípadně na podrobné odůvodnění soudu I. stupně.
Soud druhého stupně tedy naprosto nepřesvědčivě odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že zjištěným jednáním obviněný naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Výhrady v tomto směru nutno učinit k posouzení úmyslu obviněného ve vztahu k násilnému jednání a současně ke zmocnění se cizí věci, způsobu a intenzitě fyzického napadení z jeho strany, stejně jako k absentující úvaze o charakteru finančních prostředků, jejichž vydání se obviněný dožadoval.
Podobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru chybějí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jakékoliv úvahy. Z hlediska materiální stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. bylo přitom nutné vážit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na zahradě rodinného domu), vůči komu byl útok veden (poškozený je bratrem obviněného), jakou intenzitou byl útok veden a k jakým následkům při něm došlo (zda byl poškozený zraněn a jaká mu byla způsobena škoda na majetku), zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit osobu pachatele apod.
Ze všech těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 13 T 97/2002, který byl shledán správným v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 3 To 682/2002, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu, jak obviněný v podaném dovolání důvodně namítal.
Protože obviněný R. B. podal důvodně dovolání proti výroku o vině, Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 13 T 97/2002, a zjistil, že v důsledku shora rozvedených nedostatků je rovněž chybný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 3 To 682/2002, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 13 T 97/2002, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného R. B. dostala do procesního stadia po podání obžaloby. Úkolem Okresního soudu v Ostravě bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává zcela na úvaze soudu prvního stupně, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování u hlavního líčení či nikoli, aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem právně posoudil.
Jakkoliv Nejvyšší soud nemůže předjímat způsob budoucího rozhodnutí soudu prvního (a event. i druhého) stupně, přece jen musí upozornit na nezbytnost důsledného respektování již shora citovaného ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., jakož i na to, že odůvodnění nového rozhodnutí ve věci musí splňovat zákonné požadavky (§125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Rovněž tak je nutno připomenout i ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., které je nutno při dalším rozhodování respektovat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
O vazbě obviněného R. B. rozhodl Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. v samostatném usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a