ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.949.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 949/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2003 dovolání, které podala obviněná E. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 3 To 178/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 10 T 7/2001, byla obviněná E. H. uznána vinnou skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Za tento trestný čin byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněnou byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl jí uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu povolání spojeného se zpracováním pokladní a účetní evidence na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené organizaci C., s. r. o., B., škodu ve výši 1.697.496,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná E. H. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 3 To 178/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. 10 T 7/2001. Podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněná E. H. byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., protože v době od 2. 3. 1998 do 16. 3. 2000 v B., jako sekretářka C., s. r. o., B., pracoviště na ul. S., pověřená vedením pokladny a peněžního deníku, dále zpracováním podkladů pro vedení účetnictví, za užití výpočetní techniky a stykem s peněžními ústavy, postupně neoprávněně odčerpala z pokladny pro vlastní potřebu finanční prostředky ve výši nejméně 1.445.000,- Kč, přičemž takto vzniklý schodek kryla vystavením fingovaných pokladních dokladů, znějících na jméno jednatele společnosti Ing. P. B., který však peněžní prostředky nikdy nepřevzal, čímž způsobila poškozené C., s. r. o., B., škodu ve výši nejméně 1.445.000,- Kč.
Za tento trestný čin byla E. H. odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §60a odst. 1, 3 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněnou byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl jí uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu povolání spojeného se zpracováním pokladní a účetní evidence na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené organizaci C., s. r. o., B., škodu ve výši 1.403.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná E. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které bylo učiněno u Krajského soudu v Brně dne 18. 7. 2003. Mimořádný opravný prostředek obviněná opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání obviněná uvádí, že nelze souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že se dopustila trestného činu formou přímého úmyslu, kdy měla způsobit škodu ve výši nejméně 1.445.000,- Kč. Konstatuje, že takový závěr musí být prokázán výsledky dokazování, stejně jako závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a objektivní znaky trestného činu. Namítá, že soudy obou stupňů dovodily její zavinění z toho, že vzniklý schodek ve výši nejméně 1.445.000,- Kč kryla vystavením fingovaných výdajových platebních dokladů. V této souvislosti tvrdí, že kromě jejího doznání, že pro svoji potřebu použila ke škodě poškozené společnosti částku maximálně 500.000,- Kč, neexistuje jediný důkaz prokazující, že by způsobila škodu vyšší. Skutečnost, že vystavila výdajové platební doklady na částku 1.445.000,- Kč znějící na jméno Ing. P. B., v žádném případě neprokazuje, že by celou částku neoprávněně odčerpala pro svou potřebu. Obviněná upozorňuje na znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence. Uvádí, že před soudem slyšený znalec Ing. K. M., CSc. poukázal na neprůkaznost platebních dokladů předložených společností C., s. r. o., B., na její porušování zákona o účetnictví s tím, že stav pokladny ke dni 10. 4. 2000 nelze prokázat. Zdůrazňuje, že k tomuto důkazu soudy nepřihlédly. Obviněná namítá, že zaměstnanci poškozené společnosti ve svých výpovědích potvrdili, že příruční pokladna nebyla řádně uzamykatelná, nebyla uložena na bezpečném místě a měl k ní prakticky kdokoliv přístup. Proto se soudy měly zabývat bezpečným zjištěním příčinného vztahu mezi jejím jednáním a vzniklým následkem a dovodit, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění podle §4 tr. zák. a v návaznosti na to znaky skutkové podstaty trestného činu podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Podle názoru obviněné soudy obou stupňů pochybily, neboť na základě provedených důkazů vykazuje její jednání jen subjektivní a objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Dále aby rozhodl rozsudkem, že se E. H. uznává vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsuzuje se podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. k přiměřenému trestu odnětí svobody, jehož výkon se odkládá na dobu dvou let a aby podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o její povinnosti nahradit škodu způsobenou společnosti C., s. r. o., B. Obviněná vyjádřila i souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (č. l. 304 tr. spisu).
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná fakticky nebrojí proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení otázek příčinné souvislosti, popř. proti nesprávné aplikaci ustanovení §4 tr. zák., ale prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které zpronevěřila nejvýše částku 500.000,- Kč a domáhá se výrazně jiného způsobu hodnocení důkazů soudy. Tyto námitky tedy směřují proti skutkovému základu napadeného rozhodnutí a nekryjí se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani s jiným dovolacím důvodem. Státní zástupce rovněž vyjádřil pochybnost, zda odvolací soud při vytváření vlastních skutkových zjištění nevybočil z mezí ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., když výši způsobené škody snížil z částky 1.735.996,- Kč na částku 1.445.000,- Kč, a to pouze na základě vlastního částečně odlišného hodnocení důkazů. Podle jeho názoru je tato procesní problematika irelevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, hodnotící úvahy odvolacího soudu nevybočují z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a neodporují pravidlům logického myšlení. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž aby rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné E. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnou E. H. deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněná v dovolání tvrdí, že pro svoji potřebu použila nejvýše částku 500.000,- Kč. Uvádí, že jí nebylo prokázáno, že by způsobila škodu vyšší. Soudům obou stupňů vytýká, že nezohlednily některé v dovolání konstatované důkazy a prezentuje vlastní verzi předmětného skutku. Tato tvrzení jsou ale primárně námitkami ohledně zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků je až následně obviněnou dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku, včetně chybné aplikace ustanovení §4 tr. zák. a nesprávného posouzení otázky příčinné souvislosti. V této souvislosti nutno připomenout, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Závěr o tom, zda jsou v trestní věci u obviněné osoby naplněny obligatorní znaky objektivní stránky určitého trestného činu (protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi) a obligatorní znak subjektivní stránky tohoto trestného činu (zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti podle §4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Obviněná v dovolání nenamítá, že by skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Její výtky směřují proti konečným skutkovým zjištěním ve věci, z nichž Vrchní soud v Olomouci učinil právní závěr, že svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., včetně jeho objektivní i subjektivní stránky.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněné jde výhradně o námitky, které jsou mimo rámec tohoto zákonného dovolacího důvodu. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné E. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k