ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1092.2002.1
sp. zn. 7 Tdo 1092/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2003 v Brně o dovolání obviněného P. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2002, č. j. 5 To 328/2002-373, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 167/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 8. 2002, č. j. 5 To 328/2002-373, podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného P. J. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 6. 2002, č. j. 9 T 167/2001-352, jímž byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a jednak pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §148 odst. 1 tr. zákona, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl podle §158 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti výkonu služby u celních orgánů C. s. České republiky na dobu 5 let.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu) dne 26. 11. 2002 dovolání (soudu prvního stupně bylo dovolání doručeno dne 27. 11. 2002), a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.). V odůvodnění dovolání – shodně jako v odvolání – namítá, že soudy obou stupňů dospěly na základě ustáleného skutkového děje k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť v rámci dokazování nebylo zjištěno, že by byly naplněny znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů. Má totiž za to, že v jeho případě absentovala nejen subjektivní stránka, ale především objektivní stránka trestného činu, což zdůvodňuje tím, že z příslušných právních předpisů nevyplývala v žádném případě povinnost celníka fyzicky kontrolovat každé vozidlo, nýbrž pouze zkontrolovat předložené doklady. Opačný názor soudů proto považuje za nesprávný a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný, řádně zastoupený obhájcem (§265d odst. 2 tr. řádu), je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, neboť napadá nesprávnost výroků, které se ho bezprostředně dotýkají.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení.
Obviněný sice namítá nesprávné právní posouzení skutku, přičemž toto spatřuje v absenci „subjektivní a zejména objektivní stránky tr. činu“. Pokud ale tuto námitku pak blíže konkretizuje pouze tím, že z příslušných právních předpisů nevyplývala v žádném případě povinnost celníka fyzicky kontrolovat každé vozidlo, nesměřuje tato námitka proti právnímu posouzení skutku, ale proti skutkovému zjištění soudu, že obviněný „nepravdivě potvrzoval … ukončení tranzitu zboží přes Českou republiku a jeho následný vývoz …, přestože zboží nebylo na hraničním přechodu předloženo …“. Toto skutkové zjištění vychází z dalších okolností skutkové povahy tak, jak byly soudy obou stupňů zjištěny, tj. že obviněný neprovedl kontrolu předmětného vozidla a zboží, a to ani za situace, kdy v tranzitním celním prohlášení existovaly zjevné nesrovnalosti, ač byl povinen takovouto kontrolu provést, přičemž si byl vědom skutečnosti, že vozidlo - uvedené v celním prohlášení jako vozidlo skutečně převážející předmětné zboží - se na celním přechodu vůbec nenachází, popř. neobsahuje vůbec zboží, na něž se vztahovala předmětná celní prohlášení. Tato skutková zjištění, která obviněný zpochybňuje svojí dovolací námitkou, že neměl povinnost vozidla fyzicky kontrolovat, se pak stala podkladem pro právní posouzení skutku, včetně naplnění subjektivní stránky daných trestných činů. Subjektivní stránka, tj. úmysl obviněného vychází ze skutkového zjištění, že ač si byl vědom skutečnosti, že daná vozidla, resp. zboží se na celním přechodu nenachází, přesto nepravdivě a tedy úmyslně potvrdil ukončení jeho tranzitu přes Českou republiku v rozporu se skutečností. Samotná okolnost, zda obviněný měl či neměl povinnost vozidla a zboží kontrolovat, je pak při zjištění, že věděl, že vozidla a zboží se na celním přechodu nenachází, okolností nepodstatnou.
Obviněný tedy v dovolání nenamítá, že skutek a další skutkové okolnosti tak, jak byly zjištěny soudem prvního, resp. druhého stupně, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným, ale domáhá se přehodnocení těchto skutkových zjištění v tom smyslu, že žádnou povinnost ke kontrole vozidel, resp. zboží neměl, nevěděl tedy ani, že se tato vozidla, resp. zboží na celním přechodu nenachází, a pokud by soudy rovněž dospěly k tomuto skutkovému závěru, musely by dospět i k právnímu závěru, že se daných trestných činů nedopustil.
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než má na mysli ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolatel totiž musí v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání nejenom odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, ale současně je nezbytné, aby obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídal důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš