ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1337.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1337/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 11. 2003 o dovolání, které v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 279/2002 podal obviněný I. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 3 To 50/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. 5 T 279/2002, byli obvinění I. G. a R. S. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu deseti let. Oběma obviněným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému R. Ž. škodu ve výši 400,- Kč. Kromě toho bylo vysloveno zabrání věci, a to makety pistole zn. King Cobra.
Podle zjištění Městského soudu v Brně se obvinění dopustili trestného činu tím, že společně dne 29. 9. 2002 kolem 20:45 hodin v B., ul. T. N., na konečné zastávce tramvaje č. 1 napadli poškozeného R. Ž. tak, že obviněný R. S. k němu přistoupil, přiložil mu k boku maketu pistole, vyzval ho, aby ho následoval za roh objektu zastávky, kde stál obviněný I. G., který poškozeného zezadu chytil za ruku, obviněný R. S. poškozeného vyzval k vydání peněz, poškozený ze strachu před zastřelením vydal hotovost 300,- Kč, neboť zbraň považoval za skutečnou, avšak chtěl si ponechat peněženku s doklady, obviněný R. S. mu ale namířil maketou pistole na čelo, oba obvinění požadovali vydání celé peněženky i dokladů, což poškozený učinil, nato se obviněný R. S. poškozeného zeptal, zda má mobilní telefon, to poškozený popřel, obviněný I. G. ho udeřil pěstí do obličeje jednou ranou a do břicha dvěma ranami, poškozený upadl na zem a oba obvinění z místa utekli.
Odvolání obou obviněných byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 3 To 50/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Obviněný I. G. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, a to v rozsahu, který odpovídá jeho se týkajícího výroku o vině, trestu a náhradě škody. Dovolání podal z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy učinily ze skutkových zjištění nesprávný právní závěr, který spočíval v tom, že podřadily jeho jednání pod trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Vyjádřil názor, že jeho činnost vůbec nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Uvedl, že soudy vyhodnotily nesprávně subjektivní stránku činu, neboť neměl ponětí, o co R. S. šlo, a že nechtěl nikoho přepadnout. Odkázal na to, že jeho činnost na místě nebyla společensky nebezpečná v intenzitě, kterou trestní zákon předpokládá pro spáchání trestného činu loupeže. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opřel o námitku, že odvolací soud nesprávně zamítl jeho odvolání jako nedůvodné. V závěru dovolání obviněný I. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, rozsudek Městského soudu v Brně i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soud v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z kterého vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu. Znak násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí, byl naplněn tou částí jednání obviněných, která spočívala v použití makety pistole, kterou poškozený s ohledem na její vzhled a okolnosti činu považoval za skutečnou pistoli, v uchopení poškozeného zezadu za ruku a v úderech pěstí. Úmysl zmocnit se cizí věci obvinění jasně dali najevo výslovnou výzvou, aby poškozený vydal peníze, přičemž tento požadavek stupňovali tak, že po vydání částky 300,- Kč požadovali celou peněženku i s doklady a poté i mobilní telefon. Přitom násilí, resp. pohrůžka bezprostředním násilím, bylo prostředkem k dosažení zamýšleného cíle, neboť bylo použito proto, aby poškozený byl donucen se vůli obviněných podřídit a požadované věci vydat.
Ze způsobu provedení činu a nakonec i ze současného útěku obviněných z místa činu je jasně patrný takový charakter jejich součinnosti, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá , že obviněný I. G. odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnil obviněný R. S. Námitky obviněného I. G., že nebyla z jeho strany naplněna subjektivní stránka činu, neboť neměl ponětí, o co obviněnému R. S. šlo, a že nechtěl nikoho přepadnout, jsou v očividném rozporu se zjištěním, že jakmile se obviněnému R. S. podařilo přinutit poškozeného, aby se odebral za roh objektu tramvajové zastávky, zapojil se do vlastního provedení útoku také obviněný I. G., který až dosud byl v úkrytu, jak vlastním násilným jednáním proti poškozenému (uchopení zezadu za ruku a posléze i údery pěstí), tak požadavky na vydání peněz a dalších věcí. Zcela evidentně tudíž šlo o společnou akci obou obviněných, takže závěr o spolupachatelství je plně podložený.
Stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu, resp. podílu obviněného I. G. na jeho spáchání, pro společnost nelze v žádném případě hodnotit jen jako nepatrný, což by jinak bylo důvodem pro to, aby skutek nebyl kvalifikován jako trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.). Šlo o nenadálé a překvapivé napadení jiného občana na odlehlejším místě ve večerní době, obvinění využili početní převahy, požadavky na vydání peněz a dalších věcí provázeli výhrůžnou manipulací s předmětem, který působil dojmem střelné zbraně, nespokojili se s částkou 300,- Kč, kterou jim poškozený vydal, a domáhali se vydání dalších věcí, přičemž přikročili k použití hrubší fyzické síly proti poškozenému. Souhrn těchto okolností zcela evidentně charakterizuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako vyšší než nepatrný ve smyslu materiální podmínky trestnosti. Přitom účast obviněného I. G. na spáchání činu byla srovnatelná s účastí obviněného R. S., takže ani v posuzování stupně společenské nebezpečnosti z tohoto hlediska není důvodu k nějaké podstatnější diferenciaci ve prospěch obviněného I. G. Znovu je třeba připomenout, že ze zásad, jimiž je ovládáno spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), vyplývá odpovědnost obviněného I. G. za celý rozsah provedeného trestného činu.
Zjevně tedy nemůže obstát námitka, že skutek byl nesprávně posouzen u obviněného I. G. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tj. námitka ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důsledkem tohoto závěru je také to, že nemůže obstát námitka, že odvolací soud nesprávně zamítl odvolání obviněného I. G., ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za situace, kdy není dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřichází v úvahu ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento dovolací důvod spočívá v tom, že byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podmínkou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je jiný dovolací důvod, kterým je zatíženo řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, a to dovolací důvod, jímž je zatížen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o právní kvalifikaci skutku. Ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která vymezuje dovolací důvod tak, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, se v posuzovaném případě neuplatní, protože odvolání obviněného nebylo zamítnuto z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř. (bez meritorního přezkoumání rozsudku), nýbrž podle §256 tr. ř. jako nedůvodné (po meritorním přezkoumání rozsudku).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného I. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se dopustil násilí na poškozeném a že by jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, a namítl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi poškozeného. Tato část dovolání byla založena na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů a proti způsobu hodnocení důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se myslí jeho hmotně právní posouzení, tj. posouzení podle hmotného práva, typicky podle trestního zákona. Předmětem takového posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. Právním posouzením skutku je ta část rozhodnutí soudu, v níž soud podřazuje skutková zjištění, která učinil, pod ustanovení hmotného práva. To znamená, že dovoláním je možné vytýkat nesprávnost právní kvalifikace skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné vytýkat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů se netýkají hmotně právního posouzení, nýbrž dodržení procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Takové námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec