ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1376.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1376/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 12. 2003 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 61/2002 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. C., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 To 653/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 3 T 61/2002, byl obviněný J. C. uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 To 653/2003, byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na čtyři léta za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby hradil podle svých sil běžné výživné a splácel dlužné výživné a tuto povinnost dokladoval probačnímu úředníkovi.
Podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obviněný trestného činu dopustil tím, že
1) v době od počátku měsíce února 2002 do 25. 10. 2002 v Č. B. ani jinde řádně nepřispíval na výživu své dcery E. C., ačkoli tak byl povinen na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 C 208/2001, které nabylo právní moci dne 19. 11. 2001, v částce 1.300,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem,
2) v době od počátku měsíce února 2002 do 25. 10. 2002 v Č. B. ani jinde řádně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery I. C., ačkoli mu tato povinnost byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. P 626/90, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2002, v částce 1.200,- Kč, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem do rukou matky R. C.
Nejvyšší státní zástupkyně podala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkla, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Upozornila, že obě dcery obviněného sice žijí ve společné domácnosti s matkou, E. C., která je již zletilá, je však sama oprávněna žádat na obviněném výživné v občanskoprávním řízení a je též oprávněna s částkou určenou na její výživu samostatně nakládat. Uvedla, že zletilé dítě již není objektem rodičovské výchovy a zodpovědnosti, a proto nelze ani hovořit o společném výchovném prostředí nezletilé a zletilé dcery obviněného. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda lze v jednání obviněného spatřovat jeden skutek a jeden trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jak vyvodil krajský soud, či zda se jedná o dva skutky a dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jak namítá nejvyšší státní zástupkyně.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedeným pod body 1) a 2) vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Skutková část výroku o vině pod body 1), 2) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují jak ve vztahu k již zletilé dceři E. C., tak i nezletilé dceři I. C. Naplnění znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. ostatně nebyla v dovolání nikterak zpochybněna. Nedostatkem napadeného rozsudku je, že tzv. právní věta neobsahuje vyjádření konkrétní formy zavinění, neboť není uvedeno, zda byl trestný čin spáchán úmyslně nebo z nedbalosti; tato vada však dovoláním nejvyšší státní zástupkyně vytýkána nebyla, a proto k ní nelze z podnětu podaného dovolání přihlížet. Dovolatelka v této souvislosti výslovně poznamenala, že toto pochybení není cestou dovolání napadáno.
Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že Krajský soud v Českých Budějovicích nesprávně posoudil jednání obviněného jako jeden trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasila s jeho závěrem, že pouhé oddělení plateb výživného na nezletilou I. C. a již zletilou E. C. nic nemění na tom, že obě dcery obviněného i po dosažení zletilosti jedné z nich zůstávají v jednom výchovném prostředí, tj. v péči matky v jejich společném bydlišti, a že není důvodu posoudit jeho jednání jako dva trestné činy. Podle dovolatelky naopak dosažení zletilosti E. C., která je sama oprávněna požadovat na obviněném výživné a s částkou určenou na její výživu samostatně nakládat, je okolností relevantní i z hlediska trestní odpovědnosti obviněného. Ten měl být podle ní uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy, poněvadž zletilá dcera není objektem rodičovské výchovy a zodpovědnosti a ve vztahu k ní nelze ani v pravém slova smyslu hovořit o \"výchovném prostředí\".
S názorem nejvyšší státní zástupkyně souhlasit nelze.
Podle ustálené soudní praxe se za jeden skutek a jeden trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. posuzují i případy, kdy se zaviněné neplnění vyživovací povinnosti týká více dětí, které jsou společně vychovávány u jednoho z rodičů (k tomu viz č. 3/1983 Sb. rozh. tr., č. 9/1976 Bulletinu býv. Nejvyšší soudu ČSR aj.)
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Pojem výživného není zákonem definován; výživné pro dítě podle literatury i soudní praxe slouží k uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Může být plněno především placením v pravidelných opětujících se částkách (§97 odst. 1 zák. o rodině), může spočívat v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou (k tomu viz Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 191). V konkrétním případě měl obviněný plnit vyživovací povinnost na své dvě dcery poskytováním pravidelných opětujících se peněžních dávek.
Podle §85 odst. 1 zák. o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že nečiní žádného rozdílu mezi výživným nezletilých a zletilých dětí. Schopnost dítěte k tomu, aby se živilo samo, není závislá na dosažení určité věkové hranice. Dosažení zletilosti je podle zák. o rodině významné především z hlediska procesního; do zletilosti dítěte může soud zahájit řízení o určení výživného i bez návrhu, kdežto poté jen na návrh oprávněného. Je-li vyživovací povinnost k nezletilému dítěti plněna platbami k rukám toho z rodičů, do jehož výchovy bylo dítě svěřeno, pak po dosažení zletilosti je oprávněným přijímat tyto platby samo dítě. Současně však platí, že pokud bylo výživné k dítěti určeno ještě za trvání jeho nezletilosti, má účinky i po dosažení zletilosti dítěte (viz č. 2/1985 Sb. rozh. obč.).
Okolnost, že po dosažení zletilosti může soud zahájit řízení o určení výživného jen na návrh oprávněné osoby a že výživné je oprávněno převzít samo zletilé dítě, ještě neznamená, že by dosažení zletilosti bylo za každé situace bez dalšího relevantní z hlediska trestní odpovědnosti za zaviněné neplnění vyživovací povinnosti, jak naznačuje dovolatelka. Ze smyslu jejích námitek totiž vyplývá, že v případě zaviněného neplnění vyživovací povinnosti by dosažení zletilosti bylo natolik významnou skutečností, že by vždy znamenalo souběh trestných činů zanedbání povinné výživy, a to jak v případě kontinuálního zaviněného neplnění vyživovací povinnosti k jednomu a témuž dítěti, tak i v případě zaviněného neplnění vyživovací povinnosti k více dětem, které byly svěřeny do výchovy jednoho z rodičů. Dosažení zletilosti však pro posouzení trestní odpovědnosti za zaviněné neplnění vyživovací povinnosti podle §213 tr. zák. takový význam nemá a vyvozovat jej by nebylo přiléhavé ani s ohledem na zásady, jež ovládají trvání vyživovací povinnosti.
V posuzovaném případě soud zjistil, že dcery obviněného byly po rozvodu manželství s jejich matkou svěřeny pro dobu jejich nezletilosti do výchovy matky. Žily s ní ve společné domácnosti a tento stav trval i po celé období zaviněného neplnění vyživovací povinnosti, jak je vymezeno v napadeném rozsudku krajského soudu. Obviněnému byla uložena povinnost platit na ně výživné ve stanovených peněžních částkách, přičemž dosažení zletilosti E. C. nikterak neovlivnilo poměry rodinného prostředí. To se vyznačovalo uspokojováním životních potřeb dětí a společných potřeb všech jeho členů ze společných prostředků, bylo utvářeno primárně péčí R. C. o společnou domácnost a plněním její vyživovací povinnosti k dcerám E. i I. a obviněný se měl na něm podílet platbami výživného na obě dcery. Tam, kde soudní praxe měla na mysli jednotné \"výchovném prostředí\", je nutné zdůraznit nejen společné výchovné prostředí, nýbrž zejména společenství \"spotřební\", představované prostředím uspokojování životních potřeb dětí k jejich všestrannému rozvoji po stránce fyzické i duševní. Povaha takto charakterizovaného spotřebního společenství (společné domácnosti) je plně zachována i po dosažení zletilosti dcery E. a nic na něm nemůže změnit ani to, že je oprávněna převzít sama výživné. Ze znění §31 odst. 4 zák. o rodině se totiž podává, že dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat a je dále povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem, popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny.
Za jeden skutek se v nauce i v praxi soudů považují všechny ty projevy vůle obviněného navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu viz Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M., Trestní právo hmotné, I. obecná část, Praha CODEX Nakladatelství Hugo Grotius, a. s., 1992, str. 151, shodně též č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Momentem, který dělí jednání obviněného na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který obviněný způsobil. Za samostatné skutky nelze pokládat takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo. Je evidentní, že platby výživného na obě dcery měly být ze strany obviněného fakticky určeny do stejného spotřebního prostředí jak před zletilostí dcery E., tak i po dosažení její zletilosti a že zaviněné neplnění vyživovací povinnosti se v něm ve vztahu k oběma současně projeví nepříznivě. Jednání obviněného je proto na místě posoudit jako jeden skutek a jeden trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřel krajský soud.
Tyto závěry by se neuplatnily v případě, že by se zletilá dcera E. hospodářsky osamostatnila a stávající společnou domácnost opustila. Za takové situace by zaviněné neplnění vyživovací povinnosti bylo třeba posoudit jako samostatný skutek vykazující znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková