ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1392.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1392/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2003 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 5 To 67/03, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 18/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 56 T 18/2001, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
Podkladem odsuzujícího výroku se v podstatě stalo zjištění, že obviněný dne „1. 9. 1999 uzavřel pod obchodním jménem V. r. zprostředkovatelskou smlouvu s poškozeným O. M., na základě které se zavázal zprostředkovat prodej nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 589, a to objektu bydlení parcelní č. 1980, evidenční č. 684 a dále pozemků číslo parcely 1981/1, 1982/2, katastrální území J., P., za částku 1.240.500,- Kč, s tím, že mu bude vyplacena provize ve výši 3% kupní ceny, kdy na základě této zprostředkovatelské smlouvy zprostředkoval uzavření kupní smlouvy mezi poškozeným O. M. jako prodávajícím a manžely J. S. a J. S. jako kupujícími dne 13. 10. 1999, kdy manželé S. tuto nemovitost a pozemky zakoupili za částku 1.249.500,- Kč s tím, že dne 8. 10. 1999 složil svědek J. S. částku 400.000,- Kč v hotovosti obž. K. a dne 13. 10. 1999 doplatil zbytek kupní ceny ve výši 849.500,- Kč na účet č. 157850214/5100 u IPB P., A. n., patřící obž. R. K., kdy dle dohody o úschově peněz ze dne 13. 10. 1999 měla být vyplacena kupní cena ve výši 1.249.500,- Kč poškozenému O. M. nejpozději do 3 dnů po zápisu manželů S. do listu vlastnictví, kdy poškozený O. M. měl zaplatit obž. K. provizi ve výši 37.485,- Kč po podpisu kupní smlouvy, přičemž manželé S. byli nejpozději dne 25. 4. 2000 zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, avšak obž. K., ani přes urgence, pošk. O. M. až do jeho smrti dne 19. 12. 2000 kupní cenu s výjimkou částky 20.000,- Kč, která byla zaslána na účet poškozeného dne 1. 6. 2000, tedy nejméně ve výši 1.172.065,- Kč po odečtení provize a nákladů spojených s převodem nemovitosti nezaplatil, rovněž nevyplatil kupní cenu potenciálním dědicům pošk. O. M. O. B. a H. T. a peníze si ponechal pro svou potřebu, kdy po smrti poškozeného O. M. M. K. dne 10. 9. 2001 složila na účet toliko částku 20.000,- Kč, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 1.152.065,- Kč“.
Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 5 To 67/03, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze s poukazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že Městský soud v Praze postupoval v rozporu s ustanovením §38 a §40 tr. ř., neboť poté co obviněný vypověděl plnou moc zvolenému obhájci, ustanovil mu městský soud obhájce, o kterém z předchozího postoje obviněného věděl, že nemá důvěru obviněného a vzhledem k této skutečnosti sám obhájce následně navrhl své zproštění povinnosti obviněného obhajovat. Podle obviněného nemůže být považováno ustanovení obhájce JUDr. B. B., který jej dříve zastupoval na základě plné moci, za platné, neboť obviněnému nebyla poskytnuta lhůta ke zvolení si obhájce. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá podle obviněného v tom, že v průběhu řízení namítal, že z důvodu duševní poruchy nebyl schopen řádné účasti na jednání dne 23. 10. 2001, proto byly zpracovány dva znalecké posudky, které byly v rozporu, a proto bylo povinností soudu nechat vypracovat revizní znalecký posudek, neboť podle názoru obviněného se tento pro duševní poruchu nemohl řádně účastnit hlavního líčení dne 23. 10. 2001, a tím byla porušena ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti u hlavního líčení a jeho právo na řádnou obhajobu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že se soud prvního stupně ani soud odvolací nedostatečně zabývaly právním vztahem mezi obviněným a poškozeným. Obviněný je toho názoru, že oba zmíněné soudy považovaly jeho jednání za trestné, aniž by předtím posoudily všechny okolnosti předcházejícího soukromo-právního vztahu mezi obviněným a poškozeným, kdy poukazuje na to, že obviněný nemohl vyplatit peníze k rukám poškozeného, neboť mu v tom bránila jedna z podmínek uzavřené dohody o úschově peněz (ohledně doplatku kupní ceny ve výši 849.500,- Kč), spočívající v tom, že obviněnému do dne podání dovolání nebylo doručeno zaregistrování kupních smluv. Pokud se jednalo o částku 400.000,- Kč, kterou přijal obviněný jako zálohu, nebyly ohledně ní sjednány žádné podmínky zakládající povinnost obviněného tuto částku vyplatit poškozenému, a proto bylo nutno toto posoudit jako spor o sjednaných podmínkách smlouvy a jediným příslušným orgánem, který měl tento problém řešit, byl a je civilní soud. Podle obviněného se soudy měly zabývat rozdílnými podmínkami pro vyplacení svěřených částek a nikoli pouze paušálně jeho jednání posoudit jako trestný čin. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze napadené dovoláním a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Je toho názoru, že dovolání obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. je třeba odmítnout jako nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v tomto případě je třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž zákonem stanovená lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodem dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K argumentaci, kterou v tomto mimořádném opravném prostředku obviněný ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, je potřebné uvést, že tato argumentace byla obviněným uplatněna nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení před soudem odvolacím. V uvedeném směru se s námitkami obviněného velmi podrobně vypořádal zejména soud prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil také Vrchní soud v Praze. Nad rámec závěrů soudu prvního a druhého stupně je potřebné uvést, že pokud obviněný namítá, že ohledně částky 400.000,- Kč, kterou převzal jako zálohu, nebyly sjednány žádné podmínky zakládající povinnost obviněného tuto zálohu vyplatit poškozenému O. M., musí Nejvyšší soud poukázat na uzavřenou smlouvu o zprostředkování mezi poškozeným a obviněným, kde v čl. I bod 6) byla celková cena nemovitosti stanovena částkou 1.240.500,- Kč a v čl. IV bod 1) této smlouvy bylo mj. uvedeno, že zájemce (poškozený) uděluje zprostředkovateli (obviněnému) plnou moc k tomu, aby za něj převzal zálohu na cenu za převod vlastnických práv k výše uvedeným nemovitostem, a to až do výše 50 % z celkové ceny a tato záloha bude uschována u zprostředkovatele až do ukončení tohoto případu, kdy bude vyúčtována jak tato záloha, tak i provize zprostředkovatele. Z této smlouvy rovněž vyplývá, že provize byla splatná v hotovosti až po připsání finančních prostředků na účet zájemce – tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k námitkám, které uplatnil obviněný v podaném dovolání, a pro které podle jeho názoru nebyl dán důvod přijaté peníze vyplatit poškozenému. Přestože bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, nelze se nezmínit o některých skutečnostech, které předcházely sepsání smlouvy s poškozeným, inkasa peněz obviněným, činnosti realitní kanceláře H. a K. (viz výpověď svědka T.), obviněným použitém IČO apod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky trestného činu zpronevěry, s tímto závěrem se také ztotožnil soud odvolací. Trestného činu zpronevěry se podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu. Z povahy vztahu, který byl mezi obviněným a prodávajícím, vyplývá, že částku inkasovanou jako zálohu a doplatek do celkové kupní ceny byl obviněný poškozenému povinen odevzdat. V tomto směru nemohou obstát již zmíněné námitky obviněného nejen k vrácení částky 400.000,- Kč, ale ani ohledně částky 849.500,- Kč, neboť povinností obviněného bylo vyplatit částku 849.500,- Kč poškozenému nejpozději do tří dnů po zápisu nového vlastníka do listu vlastnictví. To, že obviněný byl o zaregistrování kupních smluv informován vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale také výpovědi svědků. Jeho námitka, že peníze měly být poškozenému vyplaceny až po doručení zaregistrovaných kupních smluv z katastrálního úřadu je již nepodstatná, neboť obsahem smlouvy o zprostředkování bylo vyhledat kupce a zprostředkovat zájemci uzavření kupní smlouvy. K uzavření kupní smlouvy došlo a vklad vlastnického práva byl katastrálním úřadem povolen, manželé S. byli zapsáni do listu vlastnictví jako noví vlastníci předmětné nemovitosti. Podle §2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Podle §5 odst. 3 cit. zákona proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví. Podle §3 odst. 1 cit. zákona lze vklad provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu. Podle §52 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, rozhodnutí, proti kterému se nelze dovolat, je v právní moci. Obviněný o všech těchto úkonech byl informován. Bylo-li v dohodě o úschově peněz uvedeno, že částka bude vyplacena k rukám prodávajícího nejpozději 3 dny po zápisu vlastníka do listu vlastnictví, nelze obviněným uplatňovat v tomto směru námitku, že doposud neobdržel zaregistrované kupní smlouvy s tím, že na jejich doručení byla vázána podmínka vyplacení peněz. Tato námitka však s ohledem na již zmíněné znění a obsah smlouvy o zprostředkování nemůže obstát, neboť na doručení zaregistrovaných kupních smluv není již závislé postavení nového vlastníka. Navíc bylo prokázáno, že obviněný nečinil kroky ve vztahu ke katastrálnímu úřadu, a poté tak činil poškozený, který také obviněného informoval o zápisu nového vlastníka do listu vlastnictví. Předmět této smlouvy byl naplněn. Obviněný pak jednal svévolně, neoprávněně a bez souhlasu či vědomí poškozeného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, pokud obviněný neměl obhájce v řízení, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný měl na základě plné moci obhájce JUDr. B. B. Tomuto před započetím hlavního líčení vypověděl plnou moc a zároveň soudu sdělil, že nemá nového obhájce. Obviněný si obhájce nezvolil, a proto mu byl předsedou senátu ustanoven, když jednání obviněného soud v souladu s ustanovením §37 odst. 2 tr. ř. posoudil jako zjevnou obstrukci ze strany obviněného. Soudem ustanovený obhájce pak byl přítomen hlavnímu líčení. K námitce obviněného, že nebyl dne 23. 10. 2001 zastoupen obhájcem, neboť poté co vypověděl svému obhájci plnou moc, mu nebyla soudem určena lhůta ke zvolení si obhájce nového a ustanovení jeho obhájcem JUDr. B. B. bylo tudíž neplatné, nemůže obstát. Ve vztahu k uvedenému lze pro stručnost odkázat na znění §37 odst. 2 tr. ř. a jeho znění po novelizaci – účinné od 1. 1. 2002, které bylo přijato z důvodů obviněnými činěných obstrukcí; (obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce). Před uvedenou změnou trestního řádu však bylo publikováno rozhodnutí pod R 36/1994 Sb. rozh. tr., kde bylo stanoveno, že je-li ustanovený obhájce zproštěn povinnosti obhajování podle §40 tr. ř., musí být místo něho ihned ustanoven obhájce jiný. V tomto případě předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, neposkytují před ustanovením obhájce obviněnému lhůtu na to, aby si obhájce zvolil. Tím není dotčeno právo obviněného zvolit si podle §37 odst. 2 tr. ř. místo obhájce, který mu byl ustanoven, obhájce jiného. Obviněný sám na č. l. 273 uvedl, že si jiného obhájce nezvolil s tím, že to učiní později a jméno sdělí soudu. Že se ze strany obviněného jednalo dne 23. 10. 2001 o obstrukce může být patrno např. i z toho, že obhájce, se kterým byl obviněný (jak uvedl) nespokojen, podal za obviněného odvolání a přestože si obviněný nového obhájce zvolil dne 20. 11. 2001, vypracoval původní obhájce JUDr. B. také odůvodnění odvolání dne 13. 12. 2001, a k jím uvedené argumentaci nebyly obviněným uplatněny výhrady. S ohledem na shora uvedené a zjištění, že dne 23. 10. 2001 byl obviněný zastoupen ustanoveným obhájcem (následně od listopadu 2001 již obhájcem zvoleným), dospěl Nejvyšší soud v části dovolání obviněného, kde tento uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je v této části podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Obviněný v další části uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. K argumentaci, kterou použil v této části svého dovolání obviněný, je potřebné uvést, že s těmito námitkami se vypořádal ve svém rozhodnutí soud prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil také soud odvolací. Nejvyšší soud pak považuje závěry shora uvedených soudů za správné a s těmito se ztotožňuje. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný poukázal na to, že vzhledem k rozdílným závěrům znaleckých posudků měl být vypracován posudek ústavem. Uvedená námitka směřuje v této části do oblasti skutkových zjištění, kdy obviněný namítá neúplnost provedeného dokazování k otázce jeho duševního stavu. Taková námitka však není dovolacím důvodem ve smyslu §265b tr. ř., neboť se jedná o námitku skutkovou, a proto ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu bylo nutno dovolání odmítnout rovněž podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Své rozhodnutí o odmítnutí dovolání učinil Nejvyšší soud v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann