ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.142.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 142/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2003 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2002, sp. zn. 10 To 438/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 59/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 2 T 59/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 1999, sp. zn.
30 T 14/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1999,
sp. zn. 9 To 260/99, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1
písm. a) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který vykonal dne 11. 7. 2000. Za toto své jednání byl podle §247 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zákona byl obviněnému dále uložen trest zákazu pobytu v okrese H. K. ve výměře 3 roků.
K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 10 To 438/2002, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d)
odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu zákazu pobytu shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu I. stupně) ze dne 22. 8. 2002, sp. zn.
2 T 59/2001, když jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání směřující do výroku o trestu, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (po novele zák. č. 265/2001 Sb.). V odůvodnění dovolání namítá, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, protože mu byl uložen zákonem nepřípustný druh trestu. Podle dovolatele je výrok o uložení trestu v rozporu s §35 odst. 2 tr. zákona, jelikož mu byl
v minulosti uložen nesprávně souhrnný trest. Dovolatel je totiž toho názoru, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 285/2000, ze dne 19. 11. 2001 mu byl vadně uložen souhrnný trest odnětí svobody, a to ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 43 T 112/2001, ze dne 19. 11. 2001 a trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 50 T 59/2000, ze dne 22. 9. 2000, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2001, ačkoliv se trestné činnosti, pro kterou byl těmito rozhodnutími odsouzen, dopustil teprve poté, co trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 50 T 59/2000, ze dne 22. 9. 2000 nabyl právní moci, a navíc
v trestní věci sp. zn. 2 T 285/2000 vyhlášení rozsudku předcházelo vydání trestního příkazu, který byl dne 31. 1. 2001 doručen obviněnému, přičemž ve smyslu §314e odst. 5 tr. ř. má toto doručení účinky vyhlášení rozsudku. Namítá, že souhrnný trest mu byl nesprávně uložen za trestnou činnost, které se dopustil až po tomto datu, tedy v rozporu s §35 odst. 2 tr. zákona. V důsledku tohoto pochybení následně Okresní soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 2 T 59/2001 uložil samostatný trest odnětí svobody, protože nemohl uložit souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 43 T 112/2001, ze dne 19. 11. 2001, kterým byl uložen souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 2 T 148/2001, ze dne 9. 7. 2001, neboť skutek popsaný v tomto rozsudku není ve vztahu souhrnnosti k dalším odsouzením uvedeným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 2 T 285/2000. Dovolatel se cítí poškozen postupem Krajského soudu v Hradci Králové, který svým usnesením výrok soudu I. stupně o uložení samostatného trestu odnětí svobody potvrdil, když je toho názoru, že dřívější pochybení soudu nemůže jít k tíži obviněného a nemůže způsobovat jeho přísnější potrestání, neboť samostatný trest je v zásadě trestem přísnějším, a vzhledem k tomu, že rozsudek, kterým byl vadně uložen souhrnný trest nabyl právní moci a mimořádný opravný prostředek nebyl uplatněn, neměl krajský soud trest za předmětný trestný čin vůbec ukládat. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, a to jeho výrok o uložení trestu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný v dovolání namítá, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo
k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, v důsledku čehož mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, přičemž jej vztahuje k zákonným ustanovením
§265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky proti právnímu posouzení skutku nesměřují. Pokud jde o jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, jedná se o případy zhodnocení otázek, které nespočívají přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví. Teoreticky tzv. „jiné hmotně právní posouzení“ zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu
k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat pochybení soudu toliko co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zákona bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, tedy pokud soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Zahrnuje
i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit nebo případy uložení takového druhu trestu, který zákon účinný v době rozhodování o trestném činu nedovoluje uložit. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, jež mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest odnětí svobody má přitom konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde a případně, v jaké alternativě byl spáchán, přičemž trestní sazba trestu odnětí svobody může být též modifikována ve smyslu ustanovení §42 a §44 tr. zákona. Nejde-li však o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu důvodem dovolání.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení lze dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky pouze vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoliv prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b
odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu týkající se nesprávného druhu či výměry uloženého trestu (zejm. nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zákona). Výklad opačný by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání
i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písm. h). Je třeba navíc připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Dovolatelem uplatněné námitky ve shora uvedeném ohledu proto nemohou obstát, když
z obsahu dovolání je mimo jiné zřejmé, že dovolatel napadá především nezákonnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 2 T 285/2000, z níž dále vychází, čímž uplatňuje vady v jiné trestní věci, a staví tak na odlišném (pravomocném) rozhodnutí, proti němuž dovolání nesměřuje. Namítá totiž, že tento soud pochybil, protože v rozporu s §35 odst. 2 tr. zákona uložil souhrnný trest odnětí svobody, aniž byly splněny podmínky pro jeho uložení. Teprve až v důsledku tohoto pochybení napadá dovolatel výrok o (samostatném) trestu odnětí svobody, který uložil rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové jako soud nalézací v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 59/2001, který byl potvrzen usnesením Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 10 To 438/2002, proti němuž dovolatel podal dovolání, přičemž v tomto směru argumentuje toliko tím, že dřívější pochybení soudu nemůže být dáváno k tíži obviněnému, když samostatný trest je v zásadě trestem přísnějším, než by byl trest souhrnný.
Ze shora uvedeného pak vyplývá závěr Nejvyššího soudu, podle kterého, za situace, kdy dovolatel soudu vytýká nepřiměřenost uloženého trestu /aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přestože byl dovolatelem formálně uplatněn/, není naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. V tomto směru bylo proto dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno
z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel současně zastává názor, že odvolací soud neměl trest za předmětný trestný čin vůbec ukládat, jelikož rozsudek, jímž byl nesprávně uložen souhrnný trest, nabyl právní moci a mimořádný opravný prostředek nebyl uplatněn. Pomineme-li zřejmou nepřesnost ve vyjádření dovolatele spočívající ve faktu, že odvolací soud trest odnětí svobody neukládal, nýbrž v tomto směru ponechal rozsudek soudu I. stupně nezměněn, lze námitku, že soud neměl trest odnětí svobody vůbec ukládat, považovat za námitku jiného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a to z hlediska aplikace §37 tr. zákona (upuštění od uložení dalšího trestu). Odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu I. stupně, že při ukládání trestu bylo nezbytné vycházet z právního stavu, daného sice chybným, avšak pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 2 T 285/2000, kdy kromě uložení samostatného trestu odnětí svobody přicházelo v úvahu rozhodnutí podle §37 tr. zákona, tedy upuštění od uložení dalšího trestu podle §36
tr. zákona, pokud by měl soud za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. V projednávané věci však soud I. stupně nepochybil, když na základě správně zjištěného skutkového stavu věci splnění dané podmínky neshledal, neboť obviněný se opakovaně dopouští majetkové trestné činnosti, což zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání a předchozí uložený trest (nyní vykonávaný) nelze za dostatečný považovat. Nejvyšší soud se ztotožňuje s tímto závěrem odvolacího soudu, a protože z odůvodnění napadeného usnesení je zjevné, že hmotně právní posouzení otázky uložení dalšího trestu odnětí svobody jak soudem nalézacím, tak
i soudem odvolacím je správné a námitky obviněného, které jsou jen opakováním námitek uplatněných již v odvolání a s nimiž se odvolací osud podrobně a přesvědčivým způsobem vypořádal (včetně námitky ohledně případného znevýhodnění obviněného), jsou proto zjevně neopodstatněné, bylo dovolání obviněného uplatněné
z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto ohledu odmítnuto z důvodu
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš