ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.221.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 221/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 2. 2003 o dovoláních obviněných Ing. J. P. a R. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 289/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 9/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. P. a R. M.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. P. a R. M. podali prostřednictvím společné obhájkyně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 To 289/2002, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu
v Karviné ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 4 T 9/2002. Dovolání podali v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a výroku o trestu. Odkázali na dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto stanovený dovolací důvod je naplněn námitkami proti tomu, jak byl po právní stránce kvalifikován skutkový stav zjištěný soudem. Zákonná dikce „... právní posouzení skutku nebo jiné ... hmotně právní posouzení“ znamená, že právním posouzením skutku se rozumí jedna z forem hmotně právního posouzení. Právní posouzení skutku jako hmotně právní posouzení je činností soudu, která spočívá
v tom, že soud svá skutková zjištění subsumuje pod nějaká ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
Obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Trestný čin spáchali podle zjištění soudů v podstatě tím, že jako jednatelé obchodní společnosti po uzavření úvěrových smluv s bankou se dopustili machinací, na jejichž podkladě finanční prostředky v rozsahu 2.362.037,- Kč použili v rozporu
s úvěrovými smlouvami na jiný než stanovený účel.
Obvinění v dovoláních neuvedli nic v tom smyslu, že by skutkovými zjištěními,
ke kterým dospěly soudy, nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu, resp. které
z nich. Místo toho se soustředili na polemiku s rozsahem provedeného dokazování, pokud jde o otázku, na co byly tyto prostředky použity, s námitkou, že šlo o nákupy takového sortimentu zboží, který byl v souladu s úvěrovými smlouvami. Tato okolnost je z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) bezvýznamná. Není totiž podstatné, jak pachatel naloží s prostředky získanými v rámci úvěru, pokud jde o způsob jejich použití a soulad s účelem úvěru, nýbrž zda bance poskytne plnění, jímž splatí úvěr. Námitkami týkajícími se rozsahu dokazování ohledně použití prostředků získaných na podkladě úvěrových smluv nebyl dovolací důvod naplněn.
Nebyl však naplněn ani námitkou, že na straně obviněných chybí subjektivní stránka trestného činu, tj. úmysl. Obvinění tuto námitku uplatnili v bezvýznamné souvislosti s tím, že soudy si podle nich měly vyžádat knihu přijatých faktur, aby tak byla prověřena jejich obhajoba, tj. obhajoba o tom, že prostředky z úvěru použili v souladu se stanoveným účelem.
Dovolací důvod nebyl naplněn ani námitkou, že smlouvy o úvěru byly neplatné, neboť podle obviněných neměly předepsané náležitosti. Podstatou trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je to, že pachatel vyláká od banky prostředky v úmyslu je nevrátit, a namítaná neplatnost smlouvy o úvěru tu nemá žádný význam v tom smyslu, že by znamenala absenci některého ze zákonných znaků trestného činu.
Skutkovými námitkami mimo rámec dovolacího důvodu je i ta část dovolání, v níž obvinění poukazovali na okolnosti hospodaření jejich obchodní společnosti, tj. exekuci, druhotnou platební neschopnost apod., jimiž se měly soudy podle nich zabývat.
Obvinění v dovolání také uvedli, že v době posuzovaného činu „neexistoval úvěrový podvod“. Pokud tím měli na mysli, že součástí trestního zákona nebylo nynější ustanovení §250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu, lze jen konstatovat, že obvinění nebyli tímto trestným činem uznáni vinnými. Proto ani v tomto ohledu nejde o námitku zakládající dovolací důvod.
Obvinění tedy v dovoláních neuplatnili žádné relevantní námitky, které by obsahově naplňovaly deklarovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto jejich dovolání podle
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec