ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.224.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 224/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2003 o dovolání obviněné E. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 3 To 78/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 14/99 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 1. 2002,
sp. zn. 28 T 14/99, byla obviněná E. K. uznána vinnou dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dvěma trestnými činy zpronevěry podle
§248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou; byl jí uložen i trest zákazu činnosti, a to podnikání s předměty činnosti správa nemovitostí a zprostředkovatelská činnost a výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci s předmětem činnosti zprostředkovatelská činnost, správa nemovitostí, nákup a prodej nemovitostí. Rozsudek obsahuje i výrok
o povinnosti obviněné k náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro jiný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se obviněná trestných činů podvodu podle §250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustila v podstatě tím, že jako soukromá podnikatelka, podnikající a vystupující jako majitelka realitní kanceláře, v době od července 1997 do března 1998 vylákala různé peněžní částky za účelem vykonání dohodnutých záležitostí nebo pod záminkou obstarání bytů, případně si peníze půjčovala do doby obstarání bytů, ačkoli si byla vědoma tíživé finanční situace vlastní i svého podnikání a tedy i své neschopnosti dostát těmto závazkům, přitom předstírala svůj vážný úmysl obstarat dohodnuté záležitosti či byty, jakož i svou schopnost půjčky ve sjednaných lhůtách vrátit, nepřiměřeně spoléhala na budoucí nejisté příjmy a pro případ, že závazkům nebude schopna dostát, byla s tímto přinejmenším srozuměna, ale ve skutečnosti dohodnuté záležitosti či byty neobstarala, půjčené peníze ve sjednaných lhůtách nevrátila a použila je jednak pro vlastní potřebu, jednak k blíže nezjištěným účelům, a způsobila tak poškozeným celkovou škodu převyšující částku 7.500.000,? Kč.
Trestných činů zpronevěry podle §248 tr. zák. se obviněná dopustila tím, že jako majitelka či jednatelka realitních společností v době od března 1997 do února 1998 přebírala různé peněžní částky, které jí byly svěřeny za účelem vykonání dohodnutých záležitostí, převzaté peníze si ke škodě poškozených přisvojila, použila je jednak pro vlastní potřebu, jednak k blíže nezjištěným účelům a způsobila tak škodu
v celkové výši přesahující 2.000.000,- Kč.
Proti odsuzující části rozsudku krajského soudu podala obviněná odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 3 To 78/2002, byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody poškozené E. B. a tato poškozená byla
s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1
písm. g), k) tr. ř. Namítla, že soudy její jednání nesprávně posoudily jako trestné činy a že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jejího odvolání. Dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění soudů o účelu převzetí peněz od poškozených. Zdůraznila, že peněžité částky přijímala od poškozených jako plnění poskytnutá ze smluv o půjčkách, jejichž účel nebyl uveden, nikoliv na obstarání bytů. Neschopnost dostát závazkům z předmětných smluv, zvláště pokud nastala až po uzavření smluv, nemůže podle ní zakládat trestní odpovědnost. Shodně se vyjádřila
i k překročení mandátní smlouvy uzavřené s manžely N. a mezi manžely Z. a Š. I
v tomto případě se podle ní jedná výlučně o věc občanskoprávní. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby vrchnímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je významné, že dovolání bylo podáno za účinnosti zák. č. 200/2002 Sb. S poukazem na §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. lze dovolání podat, jestliže
v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněná však neuvedla nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo; z dovolání není zřejmé, jaký výrok by měl
v napadeném usnesení chybět či být neúplný.
Jestliže obviněná argumentovala tím, že odvolací soud její odvolání zamítl, \"přestože podmínky pro takové rozhodnutí nebyly splněny, poněvadž rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků\", vyplývá ze smyslu jejích námitek, že obviněná patrně přehlédla změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů založil zák. č. 200/2002 Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měla na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí \" bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí\".
Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněná v souladu s takto vyloženými podmínkami odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že dovoláním lze vytýkat výlučně vady právní; nelze namítat vady skutkové, tj. vadné či neúplné dokazování, nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, apod. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž je opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí
i věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.
Ačkoli obviněná v dovolání poukázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení výpovědí poškozených v konfrontaci s předloženými smlouvami o půjčce a vůči skutkovým zjištěním, charakterizujícím stav podnikání a finanční možnosti obviněné v \"době vzniku závazků\". Obviněná namítla, že s poškozenými uzavírala toliko smlouvy
o půjčce a že neschopnost dostát závazkům z těchto smluv vznikla až po jejich uzavření. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněná zpochybňovala správnost skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný
z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutků a namítla, že její jednání je třeba hodnotit jako neschopnost dostát smluvním závazkům, v důsledku čehož by mohla být vyvozována odpovědnost toliko v rovině občanskoprávní. Z obsahu dovolání vyplývá, že tuto vadu vytýká jak ve vztahu ke skutkům právně posouzeným jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak i skutkům ke škodě poškozených manželů N. a Š., právně posouzeným jako trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo v obou případech shodně posouzeno jednání obviněné, která ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. značné škody na majetku poškozených, především podvodné jednání obviněné vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby sebe resp. jiného obohatila tím, že vylákané peníze použila jednak pro vlastní potřebu a jednak k blíže nezjištěným účelům. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněná od poškozených vylákala různě vysoké peněžní částky za účelem vykonání dohodnutých záležitostí nebo pod záminkou obstarání bytů, případně si peníze do doby obstarání bytů půjčovala, ačkoli si byla vědoma tíživé finanční situace vlastní i svého podnikání a nepřiměřeně spoléhala na budoucí zcela nejisté příjmy, vážný úmysl obstarat dohodnuté záležitosti či byty i svou schopnost půjčky ve sjednaných lhůtách vrátit pouze předstírala, aby od poškozených finanční prostředky získala, ale ve skutečnosti byty ani dohodnuté záležitosti neobstarala, půjčené peníze ve sjednaných lhůtách nevrátila.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy mimo jiné správně upozornily na zjištění, že obviněná vážný úmysl obstarat dohodnuté záležitosti či byty nebo vrátit půjčené peníze ve sjednaných lhůtách pouze předstírala a smlouvy
o půjčkách (pod tímto označením byly smlouvy uzavírány ve všech případech, kdy poškození přenechali peníze obviněné) byly pouze prostředkem k získání finančních prostředků od poškozených a k obohacení obviněné.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Nevážnost projevu vůle obviněné je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkony (tj. smlouvy o půjčce), které učinila, jsou neplatné. Ve všech případech jde o tzv. absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku. Protože subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takto absolutně neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou, nelze apelovat na plnění či neplnění závazků, které by z něho vyplývaly.
Za takových okolností se nelze dovolávat ani znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněná nebyla odsouzena proto, že takovému závazku nemohla dostát (o to v jejím případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnila znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozeným odpovídající plnění pouze předstírala, aby tak dosáhla toho, že poškození jí předali peníze, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z občanskoprávního vztahu.
Obdobné závěry platí i vůči té dovoláním obviněné napadené části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která obsahuje konkrétní skutková zjištění, jež naplňují znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Z tzv. právní věty výroku tohoto rozsudku vyplývá, že jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněné, jímž si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tímto činem na cizím majetku značnou škodu.
Skutková zjištění vztahující se k poškozeným manželům I. a K. N. a L. a L. Š. vyjadřují jak způsobení následku (značné škody na majetku poškozených), tak jednání spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci. Obviněná jako odpovědná zástupkyně realitní společnosti převzala na základě mandátní smlouvy uzavřené s poškozenými
I. a K. N. peníze za prodej podílu nemovitosti a v rozporu s mandátní smlouvou si ještě před vyčíslením zisku přisvojila buď celou nebo část kupní ceny nad dohodnutou provizi z kupních smluv. Podobného jednání se dopustila i jako majitelka realitní kanceláře, která zprostředkovávala převod členských práv a finanční vyrovnání při převodu těchto práv mezi manžely I. a J. Z. a L. a L. Š., když peněžní částku převedenou na účet realitní kanceláře manžely Š. si přisvojila a nevyplatila ji manželům Z., jak měla učinit.
Ani v tomto případě obviněná nebyla odsouzena pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale proto, že porušila své povinnosti, vyplývající z mandátní a zprostředkovatelské smlouvy, neboť svěřené prostředky použila v rozporu s účelem, ke kterému jí byly svěřeny, a tím naplnila znaky trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková