ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.287.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 287/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2003 o dovolání obviněného I. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2002, sp. zn. 6 To 42/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 4/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 10. 2002, sp. zn.
6 To 42/02 zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze (soudu I. stupně) ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 3 T 4/2001, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného I. V. uznal vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002, kterého se měl dopustit tím, že v období nejméně od 13. 3. 1993 do nejméně 13. 12. 1996 jako ředitel a jediný jednatel firmy V. M. C., s. r. o., se sídlem P., M. 1443, prostřednictvím tisku a reklamních letáků zveřejnil nabídku zhodnocení peněžních prostředků s příslibem jejich zhodnocení až ve výši 33% ročně, přičemž v souvislosti s tím sám přijímal různé částky od osob uvedených ve výroku o vině, vystavoval jim směnky na již zúročené částky s předpokládanou dobou splatnosti, přičemž věděl, že na krytí svého podnikatelského záměru nedostal od žádné banky úvěr pro rizikovost jeho podnikatelské činnosti, přičemž vysoký úrok sliboval poškozeným i v období, kdy již jednal o převodu firmy na R. S. ještě před termínem splatnosti některých jím vydaných směnek, takto převzal od 52 poškozených uvedených ve výroku rozsudku celkem 10.055.743,- Kč, přičemž některým z nich vyplatil určité částky ve formě tzv. úroků a dosud dluží částku nejméně 8.433.967,- Kč. Podle §250 odst. 4 tr. zákona byl obviněný za své jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zákona ve spojení s §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkcí ředitele a jednatele ve společnostech, které se zabývají obchodními a finančními činnostmi jakožto předmětem podnikání, a to na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 1, 2 tr. řádu odvolací soud rozhodl o náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu) dovolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (po novele zák. č. 265/2001 Sb.) Obviněný namítá, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku, resp. na základě jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Podle jeho názoru mu v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Má za to, že jeho jednání nenaplňovalo jeden ze základních znaků dané skutkové podstaty, a to „obohacení“, ať již jeho či jiného, když neexistuje důkaz, že by se v důsledku přebírání peněžních částek obohatil, neboť bylo prokázáno že veškeré přijaté peníze byly použity na programátorské práce, mzdy, výrobu médií, nájem, odvody z mezd, což nelze chápat jako obohacení jiného. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že nebyl naplněn ani další znak skutkové podstaty podvodu, a to, že „někoho uvedl v omyl, resp. využil něčího omylu“, když tento znak musí být dán již od počátku. Většina svědků totiž potvrdila, že při vkládání peněz je informoval o tom, že budou investovány do rozvoje firmy a vývoje programů, z nichž lze očekávat zisk, přičemž zúročené vklady budou posléze vráceny. Namítá také, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily naplnění dalšího znaku trestného činu podvodu, a to úmyslné zavinění, jelikož v posuzovaném skutku nelze učinit závěr o tom, že by v době převzetí peněz jednal v úmyslu (přímém či nepřímém) tyto prostředky nevrátit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně žádá o odložení výkonu rozhodnutí.
K věci se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se poté, co zjistil, že dovolání je přípustné, zabýval otázkou, zda obviněným uplatněné námitky naplňují zákonné důvody dovolání, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je shledán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze namítat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotí správnost hmotně právního posouzení. Skutkový stav, tak jak byl v napadeném rozsudku zjištěn, je tedy v dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud jej nemůže měnit a věc může přezkoumat pouze z hlediska, zda daný skutkový stav byl správně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, tj. zda skutkové okolnosti, tak jak byly soudem zjištěny, naplňují v dovolání namítané znaky skutkové podstaty trestného činu. Námitky dovolatele, že jeho jednání nenaplňovalo základní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to konkrétně obohacení, uvedení v omyl, resp. využití něčího omylu a úmyslné zavinění, jsou přitom námitkami nesprávného právního posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
„Obohacením“ ve smyslu §250 odst. 1 tr. zákona se rozumí každé neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele vynaloženy, přičemž se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Skutková část výroku
o vině napadeného rozsudku obsahuje konkrétní skutkové zjištění, že obviněný, který převzal od 52 jmenovaných poškozených různé finanční částky, jim dluží částku nejméně 8.433.967,- Kč, z čehož vyplývá, že došlo k rozšíření majetku obviněného
o částku nejméně 8.433.967,- Kč. Z hlediska existence zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu není rozhodné, k jakým účelům použil pachatel prostředky, o které byl jeho majetek podvodným jednáním rozšířen, a je proto nepodstatné, zda obviněný použil získané finanční prostředky ke své osobní spotřebě či na financování neúspěšných finančních aktivit. Námitka dovolatele, že převzaté peníze použil na programátorské práce, mzdy, odvody, nájem apod. z tohoto důvodu nemůže obstát.
„Uvedení někoho v omyl“ (podvodné jednání) spočívá v jednání (konáním, opomenutím
i konkludentně), kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku jsou přímo obsažena skutková zjištění, že obviněný prostřednictvím tisku a reklamních letáků zveřejnil nabídku zhodnocení peněžních prostředků s příslibem zhodnocení až ve výši 33% ročně …, přičemž věděl, že na krytí svého podnikatelského záměru nedostal od žádné banky úvěr pro rizikovost jeho podnikatelské činnosti a vysoký úrok sliboval poškozeným i v období, kdy již jednal o převodu firmy na R. S. ještě před termínem splatnosti jím vydaných směnek vystavených poškozeným. Z uvedeného vyplývá, že obviněný uváděl poškozené v omyl zejména tím, že předstíral schopnost firmy zajistit extrémně vysoké zhodnocení jejich prostředků až o 33% ročně. Odvolací soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí další skutková zjištění, že obviněný ve své inzerci užil k přilákání zájemců nejen klamavé, nýbrž vysloveně
i lživé údaje, např. že „investice řídí tým zkušených odborníků“ nebo že „celková výše investic je průběžně kontrolována tak, aby v případě nutnosti postačil obchodní majetek společnosti k vyrovnání závazků“, čímž se mu podařilo navodit představu mimořádně výhodné investice. I tento zákonný znak skutkové podstaty daného trestného činu byl naplněn, jak správně dovodil odvolací soud.
Podle §4 tr. zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v tomto zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Existence okolností, z nichž vyplývá podvodný úmysl obviněného, je ve skutkové větě sice pouze naznačena, a to uvedeným zjištěním, že obviněný věděl o nemožnosti financovat rizikový podnikatelský záměr z bankovního úvěru, přičemž sliboval úroky poškozeným
v době, kdy již jednal o převodu firmy na jinou osobu, podrobně však tuto otázku řešil odvolací soud v rámci odůvodnění rozhodnutí, když konstatoval, že již při přebírání vkladů od poškozených obžalovaný věděl, že může být neschopen je vrátit
v termínech a částkách, k nimž se zavázal, a že byl srozuměn s tím, že touto neschopností dostát svým závazkům způsobí poškozeným na jejich majetku škodu. Odvolací soud k tomuto závěru došel mimo jiné na základě zjištění, že obviněný od počátku věděl, že jeho podnikatelský záměr je velmi rizikový (žádná z bank mu neposkytla úvěr), přičemž na základě lživých údajů navodil představu mimořádně výhodné investice do nabízených směnek, jejichž proplacení ve stanovených termínech a částkách závisí na velmi nejistých okolnostech zcela mimořádné ziskovosti jeho podnikání. Z uvedených okolností tedy bezpochyby vyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, a to ve formě tzv. nepřímého úmyslu, k čemuž dospěl - na rozdíl od soudu I. stupně, který dovodil dokonce úmysl přímý - odvolací soud. V této souvislosti je vhodné připomenout, že není nezbytně nutné, aby přímo v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí byly konkretizovány příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu, v tomto případě subjektivní stránky trestného činu podvodu, pokud tyto skutkové okolnosti jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, nakladatelství C. H. BECK).
Protože z popisu skutku, tak jak je uveden v napadeném rozsudku je zjevné, že právní posouzení tohoto skutku odvolacím soudem je správné, neboť skutek obviněného popsaný ve skutkové větě výroku o vině a rozvedený v odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4
tr. zákona a námitky obviněného jsou proto zjevně nedůvodné, bylo dovolání obviněného uplatněné z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítnuto podle
§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš