ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.320.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 320/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. března 2003 o dovolání obviněného por. K. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2002, č. j. 3 To 815/2002-212, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 21/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2002, č. j. 3 To 815/2002?212, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2002, č. j. 3 T 21/2001-194. Tímto rozsudkem byl obviněný por. K. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že \"v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce srpna roku 2000 v O., na ul. 30. d. č. 24, tj. na svém pracovišti, si neoprávněně přisvojil CCS kartu evidenčního čísla 7079323173853217000 přidělenou k užívání KDI PČR S. S. k. O. ke služebnímu vozidlu Škoda Felicie, B-64456, s níž dne 24. 8. 2000 kolem 15:50 hodin v O.-V. na ul. R., u čerpací stanice E. provedl úhradu nákupu 45,5 litrů benzínu Natural v hodnotě 1.360,45 Kč a následně dne 25. 8. 2000 kolem 06:30 hodin v O.?P., na ul. H. u čerpací stanice S. úhradu nákupu 39,0 litrů benzínu Natural v hodnotě 1.177,80 Kč, přičemž uvedené pohonné hmoty použil pro vlastní potřebu a tímto jednáním způsobil České republice, Ministerstvu vnitra, škodu v celkové výši 2.538,25 Kč.\" Za tento trestný čin byl obviněnému podle §249b tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody České republice, Ministerstvu vnitra, na účet Policie České republiky, S. S. k. O., částku ve výši 2.538,25 Kč s 10 % úrokem z prodlení od prvního dne následujícího po právní moci rozhodnutí, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Shora citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se domnívá, že trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. se nedopustil, neboť použitá právní kvalifikace je nesprávná. Zdůraznil, že předmětem útoku podle §249b tr. zák. mohou být pouze platební karty vydané bankou nebo úvěrovou společností a že pro tyto platební prostředky jsou předepsány určité obsahové náležitosti. Takovými kartami přitom nejsou podle obviněného karty identifikační, členské, předplatní a zákaznické, např. CCS benzínová karta (viz komentář k trestnímu zákonu - druhé vydání 1995, str. 959). Obviněný uzavřel, že za této situace by přicházelo v úvahu jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., avšak vzhledem k výši škody nemohlo jednání obviněného dosahovat takového stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, aby mohl být za toto jednání odsouzen. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že se věc přikazuje okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Je přesvědčen, že podle zařazení §249b tr. zák. do hlavy deváté trestního zákona, tj. mezi trestné činy proti majetku, je třeba vycházet z toho, že objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, včetně výkonu práv souvisejících s jejich využíváním, nikoli ale např. zájem na nerušeném poskytování služeb bankovními institucemi. Ochrany podle ustanovení §249b tr. zák. tudíž při splnění podmínky nepřenosnosti a identifikovatelnosti požívají i jiné platební karty nežli pouze karty vydané bankami nebo úvěrovými společnostmi. Pokud by zákonodárce zamýšlel poskytnout ochranu pouze naposled zmíněným druhům karet, bylo by toto jistě v zákoně výslovně uvedeno. Nadbytečné v takovém případě by bylo stanovení podmínky identifikovatelnosti platební karty podle jména nebo čísla, neboť tato podmínka bude s ohledem na stanovené náležitosti bankovní platební karty splněna vždy. Námitkám dovolatele státní zástupce nepřisvědčil. Použití právní kvalifikace podle §249b tr. zák. považuje státní zástupce za spornou z jiných důvodů. Uvedl, že jakákoli platební karta požívá ochrany ustanovení §249b tr. zák. pouze tehdy, jde-li o kartu nepřenosnou. Pochybnosti mohou vznikat v případě, kdy karta byla na základě příslušné smlouvy vydána právnické osobě, popř. státnímu orgánu, a platební kartu pak na základě smlouvy využívá určitý okruh zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci byl okruh osob oprávněných s předmětnou kartou nakládat vymezen značně specifickým způsobem, naskýtá se podle státního zástupce otázka, zda v případě při takto široce a neurčitě vymezeném okruhu osob oprávněných s kartou disponovat lze ještě hovořit o nepřenosné kartě. Jestliže v daném případě byla platební karta zneužita k vlastnímu obohacení zaměstnance, který byl oprávněn s kartou nakládat, ovšem toliko v souvislosti s plněním povinností plynoucích z pracovního nebo služebního poměru, zůstává podle státního zástupce rovněž otázkou, zda lze hovořit o neoprávněném opatření platební karty ve smyslu ustanovení §249b tr. zák. Státní zástupce upozornil na to, že v tomto směru dovolatel námitky neuplatnil. Vzhledem k tomu, že podle státního zástupce nelze o námitkách dovolatele hovořit jako o zjevně nedůvodných, neboť jde o problematiku spornou a publikovanou judikaturou dosud neřešenou, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle §265j tr. ř., protože není důvodné. Současně státní zástupce vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ ve lhůtě stanovené zákonem k podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje způsoby rozhodnutí dovolacího soudu pro Nejvyšší soud vyplývá, že nejprve je třeba zkoumat, zda nepřichází v úvahu některý z důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Hodnocení, zda skutek byl nesprávně právně posouzen nebo zda je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak bude zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda odpovídá použité právní kvalifikaci.
Namítá-li dovolatel v rámci dovolání nezpůsobilost předmětu útoku, je třeba konstatovat, že jde o otázku, která podléhá právnímu posouzení. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Předně je třeba uvést, že skutek, tak jak je uveden ve výroku rozsudku nalézacího soudu, zcela odpovídá právní kvalifikaci tohoto jednání jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Nepřenosná platební karta jiného, identifikovatelná podle jména nebo čísla, nebo také předmět způsobilý plnit její funkci je jako předmět útoku u skutkové podstaty neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. jejím obligatorním znakem.
Za nepřenosné platební karty identifikovatelné podle jména nebo čísla je možno především považovat platební karty bankovní a platební karty úvěrové vydávané úvěrovými společnostmi. V praxi pro bankovní platební karty platí \"Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech\", které vydala Česká národní banka v Úředním sdělení ČNB č. 31/1994, ve znění Úředního sdělení č. 12/2000. Tato ustanovení však nedopadají na jiný druh platebních karet, navíc z ustanovení čl. 47 - 54 \"Všeobecných obchodních podmínek\" je patrné, že stanovuje určité náležitosti pouze pro b a n k o v n í platební karty. V tomto ohledu nelze ani CCS benzinovou kartu považovat za bankovní platební kartu. Má-li být platební karta považována za platební kartu ve smyslu §249b tr. zák. musí především sloužit k výběru hotovosti zejména prostřednictvím bankomatů, popř. k placení zboží a služeb, současně ale musí také splňovat podmínku nepřenosnosti. Tak je tomu v daném případě.
Podle tzv. Všeobecných obchodních podmínek o užívání platební karty CCS, jimiž se řídí smluvní vztahy se zákazníky, je konkrétní zákazník oprávněn čerpat v rámci přiděleného limitu pohonné hmoty v síti čerpacích stanic a dalších prodejních míst; může však využít i jiných služeb, které společnost nabízí. Platby za nákupy zboží a služeb realizované prostřednictvím CCS benzinových karet jsou uskutečňovány v rámci bezhotovostního platebního styku formou inkasa. Každá platební karta platí pouze pro vozidlo, jehož SPZ je na kartě vytištěna, nebo pouze pro osobu, jejíž jméno je vytištěno na kartě, s výjimkou karty univerzální. Kdo je oprávněn nabízené výhody využívat je smluvně stanoveno, na straně zákazníka může jít přitom jak o osobu fyzickou, tak osobu právnickou.
V úvahu je třeba vzít skutečnost, že právnická osoba jako celek je určitou (uměle vytvořenou) právní konstrukcí. Proto podle teorie práva je pro způsob a jednání právnických osob jako subjektů práva navenek určující projev vůle fyzických osob, které mohou za právnické osoby činit právní úkony. Obecná úprava obsažená v občanském zákoníku, na kterou dopadá daný případ, stanoví, že jménem právnické osoby mohou činit právní úkony zejména statutární orgány, vedle nich i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (§20 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud učinil závěr o nepřenosnosti platební karty zejména s ohledem na fakt, že pokynem ředitele týlové sekce ministerstva vnitra č. 4/1995 ze dne 18. 3. 1995 byli oprávněni s platební kartou disponovat jen určití pracovníci právnické osoby v rozsahu interním předpisem stanoveném (podle interního předpisu předpokladem pro použití platební karty popis určeného řidiče o převzetí karty s uvedením data a času ve výpisu z kmenové knihy vozidla), nicméně přihlédnuto bylo také k tomu, že platební karta s daným evidenčním číslem a s příslušným PIN kódem byla na základě tohoto pokynu přidělena ke konkrétnímu vozidlu podle státní poznávací značky. Ze skutkové věty vyplývá, že v posuzovaném případě byla CCS benzinová karta evidenčního čísla 7079323173853217000 přidělena k užívání KDI PČR S. S. k. O. ke služebnímu vozidlu Škoda Felicie, B-64456. Nutno podotknout, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal s touto námitkou obviněného, když učinil závěr o nepřenosnosti platební karty. Tento názor sdílí i Nejvyšší soud.
Připustíme-li, že používání platební karty identifikovatelné podle evidenčního čísla bylo spojeno s konkrétním právním subjektem (právnickou osobou), je zřejmé, že interní opatření právnické osoby stanovovalo, kdo a v jakém rozsahu je oprávněn jménem právnické osoby platební kartu používat. V tomto směru za oprávněnou osobu lze pokládat toho ze zaměstnanců, který jako řidič v knize provozu příslušného služebního vozidla svým podpisem potvrdí převzetí vozidla. Interním předpisem bylo současně stanoveno, že tím přebírá i zodpovědnost za používání platební karty. Z uvedeného plyne, že vnitřním předpisem právnické osoby bylo určeno nejen to, kdo je oprávněn s platební kartou nakládat, nýbrž také to, za jakých podmínek tak může učinit, což mělo zabránit tomu, aby s platební kartou nakládal někdo jiný než osoby oprávněné.
Ve shora uvedeném kontextu to znamená, že ačkoliv přístup ke knize provozu, včetně CCS karet a klíčů od vozidel měl prakticky kdokoliv ze zaměstnanců, nebylo možno platební kartu využívat, resp. její výhody oprávněně bez dalšího čerpat mimo Krajský dopravní inspektorát Policie ČR S. S. k. O. Nelze v tomto směru pominout ani okolnost, že CCS benzinová karta shora uvedeného evidenčního čísla mohla být používána toliko v souvislosti s provozem služebního vozidla Škoda Felicie, B-64456. Zejména těmito úvahami se Nejvyšší soud řídil, pokud posuzoval otázku nepřenosnosti platební karty.
Úzce s otázkou nepřenosnosti platební karty souvisí posouzení otázky, zda obviněný nakládal s platební kartou oprávněně či nikoliv.
Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. však postačuje, když úmysl pachatele směřuje k opatření platební karty nebo předmětu způsobilého plnit její funkci. Není tudíž rozhodné, zda pachatel platební kartu nebo předmět způsobilý plnit její funkci k placení zboží nebo služeb skutečně použil nebo aby se o to alespoň pokusil, protože k trestnosti postačuje její pouhé neoprávněné opatření. V daném případě překročil obviněný své oprávnění vyplývající z interního předpisu a získal platební kartu neoprávněně. Stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost je charakterizován především způsobem, jakým obviněný se trestného činu dopustil, je třeba přitom vzít v úvahu, že ačkoliv věděl, kdo a za jakých podmínek je oprávněn s platební kartou disponovat, využil mezer v kontrole zápisů do knihy provozu služebního vozidla, přičemž neoprávněné opatření platební karty potom spočívá v tom, že se platební karty zmocnil.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, které je nutno podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann