ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.386.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 386/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2003 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 5 To 188/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 6/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 33 T 6/2002, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na čtyři léta.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě i obviněný. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 5 To 188/2002, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, a to podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a provádění staveb, jejich změn a odstraňování, na čtyři léta, a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 1.000.000,- Kč s tím, že podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na deset měsíců. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Podle zjištění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že poté, co dne 29. 1. 2001 odeslal H. z. B., a. s., poptávku hliníkových polotovarů pro potřeby zakázky jeho firmy M. S. při provádění staveb v rámci rekonstrukce teplárny a podružných rozvodů, dne 27. 2. 2001 uzavřel s H. z. B., a. s., kupní smlouvu na dodávku hliníkových plechů v celkové hodnotě 5.077.045,86 Kč, přičemž vystavené faktury se zavázal uhradit do 8. 4. 2001, přestože v rámci své podnikatelské činnosti (provádění staveb, jejich změn a odstraňování) neprováděl žádnou zakázku s využitím odpovídajícího množství hliníkového materiálu, neměl dostatečné finanční prostředky k úhradě odebraného materiálu, zboží vylákal za účelem jeho následného odprodeje vhodným zájemcům, které však předem zajištěny neměl, teprve ve dnech 20. 6., 8. 8. a 10. 9. 2001 zboží odprodal společnosti T. s., a. s., Ch., za částku 4.307.912,- Kč, která mu dosud uhrazena nebyla, a obchodní společnosti A. I. B., a. s., právnímu nástupci H. z. B., a. s., způsobil škodu v celkové výši 5.077.045,86 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný polemizoval se závěrem soudů o podvodné povaze popsaného jednání. Zpochybnil v této souvislosti správnost skutkových zjištění soudů o účelu, k němuž měly být hliníkové plechy použity, uvedl, že po neúspěšné snaze o jejich odprodej je chtěl poškozené obchodní společnosti vrátit, avšak bezvýsledně. Soudy se podle jeho přesvědčení důsledně nevypořádaly s jeho výhradou, že nebyl-li materiál využit, stalo se tak z důvodů, které nemohl ovlivnit, a dále nevěnovaly potřebnou pozornost ani objasnění jeho finanční situace v době uzavření smluv. Soudy podle něj pominuly, že k fungování obchodních vztahů patří i podnikatelské riziko, které v posuzované věci neunesl, a nesprávně tak kriminalizovaly „ojedinělý obchodní případ“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči skutkovým zjištěním, charakterizujícím účel, k němuž měl být odebraný materiál použit, i finanční možnosti obviněného v době uzavření smluv. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Ze smyslu jeho námitek vyplývá, že pokládal za nesprávné vyvozovat trestněprávní odpovědnost z jeho „ojedinělého obchodního případu“, protože se podle jeho názoru jedná toliko o neschopnost dostát smluvním závazkům.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. značné škody na majetku poškozeného, především podvodné jednání obviněného vůči poškozenému, které směřovalo k tomu, aby se obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný pod záminkou využití hliníkových polotovarů pro potřeby zakázek své firmy vylákal od poškozené obchodní společnosti na podkladě kupních smluv uzavřených dne 27. 2. 2001 hliníkové plechy, aniž by měl vytvořeny reálné předpoklady pro zaplacení kupní ceny, neboť v rámci své podnikatelské činnosti, tj. provádění staveb, jejich změn a odstraňování, neprováděl žádnou zakázku s využitím odpovídajícího množství hliníkového materiálu, neměl dostatečné peněžní prostředky k úhradě odebraného zboží, které vylákal za účelem jeho následného odprodeje vhodným zájemcům, které však neměl zajištěny.
Při právním posouzení skutku soudy správně upozornily na zjištění, že obviněný již v době uzavření kupních smluv, tedy než získal majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku, jednal s vědomím, že peněžní částku odpovídající dohodnuté kupní ceně nebude moci zaplatit, že vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze předstíral, a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání zboží od poškozeného a k obohacení obviněného. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními o podnikatelských aktivitách i finančních poměrech obviněného, který neměl na svém podnikatelském ani jiném účtu peněžní prostředky, jimiž by mohl kupní cenu zaplatit, a koresponduje i s relativně krátkou lhůtou, v níž mělo k zaplacení kupní ceny dojít a jejímž sjednáním obviněný posílil omyl poškozeného o tom, že mu bude zaplaceno. Uvedený závěr odpovídá též poznatkům o účelu, k němuž mělo být odebrané zboží skutečně použito. Toto mělo být prostředkem nereálných snah obviněného dosáhnout výrazného majetkového prospěchu jeho výhodným prodejem, aniž by však obviněný měl v dané oblasti jakékoliv praktické zkušenosti a aniž by měl zajištěn trh pro jeho odbyt. Čin obviněného proto nelze kvalifikovat jako podnikatelskou aktivitu s nezbytnou mírou rizika, ale jako jednání charakterizované tím, že obviněný ve stavu své insolventnosti splnění závazku činil závislým na značně nejistých budoucích událostech, o kterých bylo zřejmé, že reálně nemusejí nastat, a pro případ, že nenastanou, jednal s vědomím, že uvedením poškozeného v omyl ohledně své schopnosti splnit závazek dojde k jeho obohacení ke škodě majetku poškozeného, a byl s tím srozuměn.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. (§1 odst. 2 obch. zák.) právní úkon musí být učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského (obchodního) práva spojují. V oblasti obchodních závazkových vztahů sem patří jak případy, kdy jednající nechtěl způsobit právní účinky, které obchodní zákoník s odpovídajícím vnějším projevem vůle spojuje, tak i případy, kdy věděl, že povinnosti, které na sebe v důsledku projevu vůle převzal, objektivně splnit nemůže, a pro případ, že tento následek nastane, byl s tím srozuměn. Nevážnost projevu vůle obviněného je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a kupní smlouva, kterou podepsal, je jako právní úkon neplatná. Jde o tzv. absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku. Protože subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního úkonu vůbec nevzniknou, nelze apelovat na plnění či neplnění závazků, které by z něho vyplývaly.
Za takových okolností se nelze dovolávat ani znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný evidentně nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát, ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozenému v dohodnuté době odpovídající plnění, tj. kupní cenu, pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že poškozený mu dodal zboží a převedl na něho vlastnická práva k němu, což bylo prostředkem pro jeho obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako běžný projev „podnikatelského rizika“ a jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, jak namítá obviněný.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková