ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.401.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 401/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 4. 2003 o dovolání obviněného R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 5 To 430/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 112/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 5 To 430/2002, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, které státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podal v neprospěch obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 9 T 112/2001. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a trestu. Odkázal na důvody dovolání stanovené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolání zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
bviněný sice uvedl, že důvodem jeho dovolání je nesprávné právní posouzení skutku, avšak námitky, které proti výroku o vině uplatnil, tento dovolací důvod obsahově nenaplňují. Obviněný totiž v rozporu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v celém rozsahu uplatnil s k u t k o v é námitky, tj. námitky proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr zák. Takto byl posouzen skutek, který spočíval v podstatě v tom, že obviněný při řízení osobního automobilu nedal na křižovatce přednost v jízdě jinému vozidlu, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel a k lehkému zranění řidičky druhého vozidla.
Dovolání obviněného proti výroku o vině bylo založeno na tom, že příčinou střetu vozidel byla nenadálá změna směru jízdy poškozené bez udání znamení o změně směru jízdy. Obviněný tedy namítal, že k nehodě došlo jiným způsobem, než zjistily soudy. To znamená, že dovolání obviněného nesměřovalo k tomu, aby skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a z něhož vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně, byl posouzen jinak, nýbrž k tomu, aby byla změněna skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Teprve s touto změnou skutkového stavu obviněný spojoval jiné právní posouzení. Tím se však ocitl mimo zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, způsob hodnocení důkazů apod., nýbrž jen nesprávnost právní kvalifikace skutku, jak ho zjistil soud.
Totéž platí i o druhé námitce, kterou obviněný uplatnil proti výroku o vině a která se týkala toho, jak soudy hodnotily znalecký posudek z oboru zdravotnictví a jaká zjištění z něho vyvodily, pokud jde o zranění poškozené. Také v tomto ohledu se obviněný nedomáhal jiného právního posouzení skutkového stavu, který byl zjištěn soudem, nýbrž změny samotných skutkových zjištění a jiného hodnocení důkazů. Deklarovaný dovolací důvod by mohl být naplněn námitkou, že zranění poškozené, jak ho zjistil soud, nenaplňovalo znaky ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák., ale obviněný takovou námitku neuplatnil a dovolání založil na polemice s tím, že soudy vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a že podle tohoto posudku poškozená utrpěla lehký otřes mozku s poúrazovým postižením krční páteře. Obviněný v tomto ohledu zpochybňoval to, zda poškozená toto zranění utrpěla. Šlo tedy rovněž o námitku s k u t k o v é povahy, ačkoli ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. připouští jen p r á v n í námitky proti tomu, jak byl z hlediska hmotného práva posouzen skutkový stav zjištěný soudem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný proti výroku o trestu namítl, že napadený rozsudek „vybočuje z rámce druhu a výměry trestu stanovené trestním zákonem“.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., za který mu byl napadeným rozsudkem uložen podle §53 odst.. 1, 2 písm. b) tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák., §223 tr. zák. peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na jeden měsíc, stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osmnáct měsíců.
Podle §223 tr. zák. je na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, stanoven trest odnětí svobody až na jeden rok nebo trest zákazu činnosti.
Podle §28 odst. 1 tr. zák. stanoví-li trestní zákon ve zvláštní části na některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více trestů vedle sebe. Z tohoto hlediska je přípustné, aby byl za trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti.
Obviněnému byl místo trestu odnětí svobody uložen podle §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. peněžitý trest. Podle tohoto ustanovení může soud bez podmínek uvedených v §53 odst. 1 tr. zák. uložit peněžitý trest v případě, že jej ukládá za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, a vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele trest odnětí svobody současně neukládá. Z toho logicky vyplývá, že pokud bylo možné, aby soud obviněnému uložil vedle sebe trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, bylo možné i to, aby mu vedle sebe uložil peněžitý trest místo trestu odnětí svobody a trest zákazu činnosti. Peněžitý trest tu je alternativou trestu odnětí svobody, což mimo jiné znamená, že vedle něj bylo přípustné uložit i další druh trestu (trest zákazu činnosti), pokud tento další druh trestu bylo přípustné uložit vedle trestu odnětí svobody.
Z uvedeného je naprosto zjevné, že pokud Krajský soud v Brně obviněnému uložil peněžitý trest a trest zákazu činnosti, šlo o rozhodnutí, kterým byly vedle sebe uloženy přípustné druhy trestů. Oba druhy trestů byly uloženy v rámci příslušné zákonné trestní sazby stanovené v §53 odst. 1 tr. zák. pro peněžitý trest a v §49 odst. 1 tr. zák. pro trest zákazu činnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že z uvažovaných hledisek nelze nic vytknout ani výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán (§54 odst. 3 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části, v níž se opíralo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř.
K námitkám obviněného, které se týkaly přiměřenosti trestu z hledisek stanovených v §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože tyto námitky jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec