ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.403.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 403/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2003 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, č. j. 4 To 172/2002-1136, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, č. j. 4 To 172/2002?1136, bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2002, č. j. 30 T 7/2001-1093. Tímto rozsudkem byl obviněný R. M. uznán vinným v bodě 1) výroku rozsudku pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) výroku rozsudku trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodech 3) a 4) výroku rozsudku dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud prvního stupně rozhodl také o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Výhrady k výroku o vině pod bodem 1) obviněný zaměřil především proti svědeckým výpovědím poškozeného J. Š. a jeho družky T. M. Zdůraznil přitom, že poškozený pokaždé uvádí jiné okolnosti, vyjadřuje se rozporuplně k mechanismu vzniku zranění, což podle obviněného ve světle jiných důkazů nemůže vést soud k závěru o jeho vině. Uvedl, že s ohledem na to, že podle tvrzení poškozeného měl být poškozený kopnut pouze jedenkrát, měly soudy věnovat pozornost i obhajobě obviněného k tomu, jakou obuv měl na nohou v kritickém okamžiku, neboť jde o otázku významnou pro posouzení věci, zejména pro použití správné právní kvalifikace. Přesto shledá-li soud, že zajištěné a provedené důkazy jsou podkladem pro výrok o vině, je obviněný přesvědčen, že tento skutek měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Rozpory obviněný spatřuje také v konstrukci skutkového děje, který byl podkladem pro výrok soudu o vině pod bodem 2) napadeného rozhodnutí. Obviněný v této souvislosti zejména popírá, že by nesl odpovědnost za smrt svého otce. Vytkl soudům, že v průběhu trestního řízení nebyly provedeny veškeré navrhované důkazy, v rozporu se zásadou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř. byly důkazy soudy hodnoceny izolovaně (a nikoliv v souhrnu s ostatními důkazy), řadu důkazů navržených obhajobou soudy zamítly. Z toho obviněný dovodil, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí ve věci jak je uvedeno v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. K výroku o vině pod bodem 3) a 4) je třeba poznamenat, že kromě popisu skutku obviněný neuvedl žádné konkrétní námitky, pouze v podrobnostech týkajících se popisu jednotlivých skutků odkázal na rozsudek soudu prvního stupně.
V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a poté věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě. Ve smyslu §265o tr. ř. požádal předsedu senátu, aby přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud vycházel z toho, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil do všech výroků o vině.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Je třeba uvést, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda skutek byl nesprávně právně posouzen nebo zda skutek je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak bude zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na citovaný dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady právní; nelze ale již namítat vady skutkové, např. vadné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod.
Je třeba poznamenat, že pokud Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám skutkové povahy uvedeným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak proto, že se jedná o námitky, které po obsahové stránce nejsou způsobilé citovaný dovolací důvod naplnit. Takové námitky obviněný uplatnil částečně k výroku o vině pod bodem 1) a dále plně k výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku. V podstatě soudům obviněný nevytkl nic jiného než neúplnost dokazování či nesprávné hodnocení důkazů, o čemž svědčí také to, že podstatnou část svého dovolání obviněný věnoval argumentaci k důkazům, které považoval za sporné. Ačkoliv obviněný odkázal v dovolání na skutky uvedené ve výroku o vině pod body 3) a 4), konkrétně se k nim nevyjádřil. Bylo však nutné se dále zabývat námitkou, kterou obviněný brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině, který měl být podle obviněného kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť pouze uvedenou námitku lze považovat za relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné, neboť právní kvalifikace skutku uvedeného ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu je zcela přiléhavá a odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (úmyslného) se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu takové jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Jak vyplývá z výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, skutková věta výroku o vině obsahuje veškeré znaky pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., tj. včetně úmyslu obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
K okolnostem, které byly příčinou toho, že následek předpokládaný ve skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. u poškozeného nenastal, je třeba dodat, že k těžké újmě na zdraví nedošlo jen díky obrannému chování poškozeného, který ve snaze zmírnit útok obviněného \"vykryl kop rukou\". Jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce MUDr. D. k závažnějším zraněním mohlo dojít a pokud se tak nestalo, bylo to jen díky náhodě. Uvedené okolnosti na straně poškozeného pouze způsobily, že trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. nebyl dokonán.
Patřičnou pozornost věnoval nalézací soud také subjektivní stránce trestného činu, když velice pečlivě se zabýval otázkou, jakým způsobem byl veden útok obviněného a jaká byla intenzita útoku. Ani v tomto směru tedy nelze soudu ničeho vytknout.
Nadevší pochybnost bylo v řízení prokázáno, že obviněný s ohledem na uplatněnou intenzitu útoku mohl poškozenému způsobit daleko závažnější zranění, jako zlomeniny obličejových kostí, poranění mozku, případně krvácení do dutiny lební apod. Z projevu samotného útoku, který byl veden nejprve údery rukou do obličeje, posléze však již kopy přinejmenším střední intenzity do horní části těla, resp. obličeje, jednoznačně vyplývá, že tento útok měl gradující charakter. Obviněný dokonce změnil způsob útoku, a to v okamžiku, kdy si poškozený podřepl, lhostejno přitom je, jakou obuv měl mít v kritický okamžik obviněný na sobě, neboť si musel být vědom toho, že pokud kop směřuje proti horní části těla (proti obličeji), může poškozeného zasáhnout na místech, kde jsou uloženy životně důležité orgány (mozek, oči, krk, dýchací ústrojí apod.). Úvaha o mírnější právní kvalifikaci jednání obviněného podle §221 odst. 1 tr. zák. je tedy naprosto nepřijatelná. Je třeba podotknout, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Argumentace uvedená obviněným v dovolání je pouze opakováním téhož, co již uvedl ve svém řádném opravném prostředku. Z tohoto pohledu je třeba si uvědomit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá za vhodné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě navzájem obsahově odlišné varianty, pro které lze dovolání úspěšně uplatnit. Jeho první alternativa doslova zní \"bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí …\".
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 tr. ř.) neuvádí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se správností a dostatečností řízení provedeného soudem prvního stupně a s jeho skutkovými zjištěními a na ně navazujícím právním hodnocením. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu, ale nesprávnost jeho závěrů učiněných na základě věcného přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. však nelze napadat (resp. namítat), že by napadené rozhodnutí či rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Druhá z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u soudu prvostupňového. Namítat však může pouze vady a pochybení uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Právě ve vztahu k této alternativě vyznívá závěrečný petit dovolání obviněného, kdy poukazuje na to, že v řízení, které předcházelo napadenému usnesení odvolacího soudu byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený dovolací důvod však byl relevantním způsobem uplatněn toliko ke skutku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu. Ve vztahu k dalším skutkům však výhrady obviněného směřovaly do oblasti skutkových, což nebylo možno za relevantní námitku považovat, neboť skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Vzhledem k tomu, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil, aniž by uvedl námitky odlišné od těch, se kterými se již Nejvyšší soud shora vypořádal, bylo nutno i v tomto případě dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející musel přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. Nebylo již tedy důvodu, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann