ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.404.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 404/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2003 o dovoláních obviněných Z. S., V. P. a M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 4 To 140/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 20/99 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Z. S. a M. P.
o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 39 T 20/99, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1
tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a návodem k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., obviněný V. P. trestnými činy krádeže podle
§247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a obviněný M. P. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný
Z. S. byl podle §247 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obvinění V. P. a M. P. shodně podle §247 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit poškozeným škodu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších sedmi spoluobviněných.
Tento rozsudek napadli odvoláními státní zástupce i obvinění Z. S., V. P., M. P., M. Š., T. F. a J. V. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 4 To 140/2001, byl z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek ohledně obviněných Z. S., V. P. a M. P. podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný Z. S. byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a návodem k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., vše ve znění zák. č. 265/2001 Sb., obviněný V. P. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., vše ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a obviněný M. P. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., vše ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle
§247 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody, a to obviněný Z. S. na sedm let a šest měsíců, obvinění V. P. a M. P. shodně na pět let a šest měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli obvinění pro výkon trestů odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Součástí rozsudku je i výrok o povinnosti obviněných nahradit poškozeným škodu a v dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných M. Š., T. F., J.V. a P. P.
Obvinění Z. S., V. P. a M. P. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Dovolání zaměřili proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům a shodně poukázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Z. S. nesouhlasil se způsobem, jakým byla hodnocena výpověď spoluobviněného T. F., jediného důkazu, kterým byl usvědčován. Namítl, že jde o důkaz nevěrohodný, a uplatnil konkrétní výhrady, jimiž chtěl tento názor doložit. Zpochybnil rovněž správnost znaleckého posudku z oboru psychologie, který byl ve vztahu k obviněnému T. F. vypracován. Vyjádřil přesvědčení, že průběh přípravného řízení byl veden v rozporu se základními zásadami trestního řízení, vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5, 6, 11 tr. ř., a vyšetřování konal podle něj vyšetřoval, který měl být vyloučen pro podjatost. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Shodné námitky uplatnil v dovolání též obviněný M. P. I on namítl, že se trestné činnosti nedopustil a že jediný usvědčující důkaz, výpověď spoluobviněného T. F., je důkazem nevěrohodným. Podrobně poukázal na okolnosti, které podle jeho názoru tento důkaz významně zpochybňují. Jako nesprávný hodnotil znalecký posudek z oboru psychologie, který byl na obviněného T. F. vypracován, poněvadž znalec podle něj dospěl k vnitřně rozporným závěrům a neměl k dispozici úplné podklady. I on vytkl, že přípravné řízení bylo vedeno vyšetřovatelem, který měl být vyloučen pro podjatost, a že v něm byla porušena ustanovení §2 odst. 5, 6, 11 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný V. P. namítl, že rozhodnutí o jeho vině nebylo možno spolehlivě opřít o usvědčující výpověď obviněného T. F. z přípravného řízení, protože tento důkaz nebyl proveden v souladu se zákonem, a lze pochybovat, zda vůbec byl proveden v podobě, která je součástí spisového materiálu. Vyjádřil přesvědčení, že úkony trestního řízení ve stadiu vyšetřování vykonával vyšetřoval, který měl být podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen. Obviněný vytkl nesprávné právní posouzení některých skutků kvalifikovaných jako trestný čin krádeže. Neurčitě namítl, že zejména v případech, kdy byl uznán vinným účastí na přisvojení si věcí z automobilů, nebylo prokázáno jeho srozumění podílet se na tomto následku. Konkrétní výhradu uplatnil vůči skutku pod bodem 51) napadeného rozsudku. Z popisu skutku podle něj plyne, že se toliko zmocnil cizího motorového vozidla v úmyslu ho přechodně užívat, vozidlo ani věci v něm uložené si nepřisvojil a ani to neměl v úmyslu. I on navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných Z. S. a M. P. byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a dovolání obviněného V. P. je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovoláním obviněných Z. S. a M. P.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že obvinění uplatnili toliko námitky, které směřovaly proti úplnosti dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci. Zpochybnili způsob hodnocení výpovědi spoluobviněného T. F. a správnost závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie, který byl na něj vypracován. Namítli, že se trestných činů, ohledně nichž byli usvědčováni toliko výpovědí obviněného T. F., nedopustili. Obvinění tak dovolání založili na skutkových námitkách a neuplatnili jedinou námitku, vztahující se k právnímu posouzení soudem zjištěného skutku. Je zřejmé, že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli právních.
Právního posouzení skutku se netýkala ani námitka obviněných, že vyšetřování konal vyšetřovatel, který měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen. V tomto případě jde evidentně o vytknutí vady procesní povahy. Námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, lze za splnění dalších zákonem uvedených předpokladů uplatnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Základním předpokladem pro použití tohoto důvodu dovolání tedy je, že dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto. O to však v posuzovaném případě nešlo a námitku, že vyšetřování konal podjatý vyšetřovatel, nelze úspěšně uplatnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Ačkoli tedy obvinění Z. S. a M. P. v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili ve skutečnosti námitky, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. obsahově naplnit. Protože dovolání byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by na jejich podkladě podle §265i odst. 3, 5 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo.
K dovolání obviněného V. P.
Rovněž obviněný V. P. v dovolání uplatnil též námitky, které nejsou způsobilé obsahově naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že výpověď obviněného T. F. nemohla být hodnocena jako spolehlivý usvědčující důkaz, a to pro závažné procesní vady, které provázely provedení tohoto důkazu. Zcela ve shodě s námitkami obviněných Z. S. a M. P. hodnotil jako vadu řízení, že vyšetřování konal vyšetřovatel, který měl být vyloučen pro podjatost. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i vrchní soud, mají povahu vad skutkových a procesních. Nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, byl-li kvalifikován jako trestný čin krádeže. Konkrétní námitku soustředil ke skutku pod bodem 51) výroku o vině napadeného rozsudku a namítl, že nebyl prokázán znak „přisvojení si“ automobilu a věcí v něm uložených. Skutek podle něj vykazuje znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci a obdobně je třeba právně posoudit i některé další skutky, jejichž podstatou bylo odcizení automobilu a věcí v něm uložených.
S tímto názorem souhlasit nelze.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním, jako člen organizované skupiny a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu.
Jednání obviněného popsané pod bodem 51) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je v daných souvislostech relevantně vymezeno tak, že společně se spoluobviněnými Z. S., J. V. a další osobou po předchozí dohodě o rozdělení úloh k překonání uzamčení vozidla, odvozu na místo činu a z místa činu, odcizili obvinění V. P., Z. S. a T. V. po předchozím sledování majitele v B. vozidlo zn. Mitsubischi Pajero, a to společně s kufříkem, který byl ve vozidle umístěn a v němž byla uložena částka ve výši nejméně 1.504.800,- Kč, vozidlo následně převezli do B. n. S., kde je přechodně odstavili u obviněného J. V., který z vozidla převzal kufřík s finanční částkou, a tuto si ponechal, ač věděl, že pochází z trestné činnosti, vozidlo posléze za účelem prodeje vyzvedl obviněný T. V., který je převezl do obce Z., okr. Ž. n. S., kde mělo poruchu, proto je zde odstavil, a následně bylo zajištěno policejním orgánem.
Námitka obviněného, že nebyl naplněn zákonný znak p ř i s v o j e n í si cizí věci ve vztahu k automobilu i věcem, které se v něm nacházely, evidentně nemůže obstát.
Přisvojení si cizí věci znamená, že pachatel s věcí naloží tak, že ji vlastníku, oprávněnému nebo i jen faktickému držiteli natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva k ní, případně toto výrazně ztíží (k tomu viz č. 45/1994, 42/2001 Sb. rozh. tr.). Rozumí se jím jak stav, kdy pachatel získává možnost trvalé dispozice s věcí podle své vůle sám, tak i stav, kdy zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom dalším osobám, příp. sobě i dalším osobám.
Právě tyto znaky jednání obviněného vykazuje. Obviněný společně s dalšími spolupachateli po vzájemné dohodě, rozdělení úloh a vytipování poškozeného získal pro sebe i další osoby možnost takové dispozice s vozidlem, kterou nelze v žádném případě označit toliko za přechodnou, jak namítá obviněný. Vozidlo poškozeného přemístili z B. do B. n. S., kde je ukryli a kde mělo být odstaveno do doby, než bude zajištěn vhodný zájemce o jeho koupi. Z toho, že čin měl být dokončen až prodejem vozidla vhodnému zájemci, je zřejmé, že záměrem obviněného bylo natrvalo odejmout vozidlo z dispozice jeho vlastníka a že nešlo o jeho užívání jen po přechodnou dobu s tím, že by pak vlastníku bylo umožněno, aby se opětovně ujal výkonu svých práv.
Nedůvodná je i námitka, že obviněný neměl v úmyslu jakkoliv nakládat s věcmi uloženými v automobile. Jednání obviněného je charakterizováno nejen úmyslem zmocnit se vozidla, ale i hodnotných věcí v něm uložených, o nichž věděl, že jsou v něm uloženy, nebo předpokládal, že tam mohou být, a pro ten případ byl srozuměn s tím, že je odejme natrvalo z dispozice vlastníka stejně jako vozidlo (k tomu viz č. 8/1986 Sb. rozh. tr.). Ani v tomto případě nelze vyvodit, že šlo toliko o jejich přechodné užívání. Věci uložené ve vozidle si obviněný též přisvojil.
Právní závěry vztahující se ke konkrétním skutkovým zjištěním pod bodem 51) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu lze zobecnit i ohledně všech dalších skutků obviněného, které byly posouzeny jako trestný čin krádeže, a jejichž podstatou bylo zmocnění se vozidla a věcí v něm uložených po předchozí dohodě se spoluobviněnými o rozdělení úloh, směřujících k překonání uzamčení vozidel, jejich vytipování, zajišťování jejich prodeje a rozdělení zisku.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková