ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.42.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 42/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2003 o dovolání obviněných R. G. a obviněného S. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 5 To 456/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 101/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Z podnětu odvolání obviněných R. G., S. Š. a okresního státního zástupce byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 5 To 456/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání shora uvedených oprávněných osob, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 3 T 101/2002. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byli obvinění uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněnému R. G. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl soudem podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému S. Š. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný R. G. v podaném dovolání poukazuje na to, že se k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen doznal, a proto považuje výrok o vině, kdy byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za správný. Za nesprávný však již považuje závěr okresního i krajského soudu, že se uvedeného trestného činu měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista. Především nesouhlasí se závěrem, že předchozí odsouzení je tak závažnou okolností, která je předpokladem pro použití §41 odst. 1 tr. zák. Poukazuje na to, že k odsouzení, které bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., došlo rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 12. 1994, sp. zn. 8 T 75/94, tedy před osmi roky. Vzhledem k uvedené skutečnosti je toho názoru, že nemůže být naplněna materiální podmínka použití §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný poukazuje na správný závěr soudů obou stupňů, že jeho aktivita při třech útocích trestného činu loupeže byla pouze minimální, že násilí nepoužil a že se jeho účast omezila pouze na to, že vozil spoluobviněné svým autem zatímco spoluobvinění poškozené oloupili o peněžité částky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohlo dojít k podstatnému zvýšení společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve všech výrocích a příslušnému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obviněný S. Š. poukázal na to, že skutek, kterým byl uznán vinným sice může po formální stránce vykazovat znaky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., avšak nebyla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy. Vyslovil dále názor, že předchozí odsouzení, které považoval soud za rozhodnutí podmiňující použití §41 odst. 1 tr. zák., se dopustil jako mladistvý a vzhledem k této skutečnosti ve spojení se zněním §74 tr. zák. a §79 odst. 1 tr. zák. nemůže být dána materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy. Dále namítl, že nebylo důsledně postupováno podle §36 tr. zák. a §9 odst. 1 tr. zák., „neboť soud neposoudil správně jako otázku předběžnou to, že odsouzený bude muset vykonat zbytek trestu odnětí svobody z předchozího trestu odnětí svobody, který mu byl pravomocně uložen a z něhož byl podmíněně propuštěn“, při ukládání trestu vyhodnotily soudy nesprávně hmotně právní ustanovení §36 tr. zák. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního i krajského soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dovolání byla podána oprávněnými osobami prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a byla podána ve lhůtě stanovené zákonem (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné námitky naplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle tohoto ustanovení je tedy možné namítat, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu a o trestný čin tedy nejde, anebo je možné namítat, že zjištěný skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V žádném případě nelze napadat nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud musí vycházet z již soudem učiněného zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
K definici zvlášť nebezpečné recidivy je potřebné uvést, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být označen pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl za takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. V souvislosti s uvedenými formálními znaky zvlášť nebezpečné recidivy poukázaly soudy obou stupňů na to, že v případě obviněného R. G., byl tento obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 12. 1994, sp. zn. 8 T 75/94, pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen do 22. 4. 1997, avšak usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 1997, sp. zn. 8 T 75/94 bylo rozhodnuto o vykonání trestu odnětí svobody. Z výkonu tohoto trestu byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. Pp 45/99, když zkušební doba byla stanovena v trvání čtyř let. Nutno připomenout, že trestné činnosti, pro kterou byl obviněný uznán vinným, a která se stala předmětem mimořádného opravného prostředku se obviněný dopustil v průběhu deseti dnů měsíce března roku 2002, tedy v době podmíněného propuštění. Je tedy zřejmé, že v případě obviněného R. G. při zvažování, zda přichází v úvahu posoudit jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty soud prvního ani druhého stupně nepochybil, neboť obviněný se již v minulosti dopustil zvlášť závažného trestného činu (ublížení na zdraví - §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.), za uvedený trestný čin byl potrestán (jím se rozumí, alespoň částečný výkon trestu v minulosti). Předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v podaném dovolání argumentuje tím, že není naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť pro předmětnou trestnou činnost byl odsouzen po osmi letech, a pro tuto skutečnost není naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy.
V souvislosti s výše uvedeným a argumentací obviněného je potřebné uvést, že výchovný trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 12. 1994, sp. zn. 8 T 75/94, se minul svým účinkem a musel být vykonán. Tu skutečnost, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený, však nelze vykládat tak, že by měla vliv na typovou nebezpečnost činu, pro který byl obviněný uznán vinným, a kde z rozsahu trestní sazby vyjádřené v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. plyne, že se jedná o zvlášť nebezpečný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.).
Pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Obviněný se zmiňuje o době, která uplynula od předchozího odsouzení. Zde sice je možno konstatovat, že od předchozího odsouzení (pro zvlášť závažný trestný čin – sp. zn. 8 T 75/94 Okresní soud v Karviné) uplynula doba delší sedmi roků, ale je třeba vzpomenout, že pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je potřebné také komplexní zhodnocení osoby obviněného - tj. obviněného R. G. V tomto směru je třeba uvést, že Okresní soud v Karviné se náležitým způsobem vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi, které měly svůj význam pro posouzení předmětného jednání obviněného, jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. S uvedenými závěry se ztotožnil také odvolací soud, a proto odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Soudy obou stupňů postupovaly rovněž plně v souladu s ustálenou soudní judikaturou ( R 12/1963, R I/1969, R 6/1963 - délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu. Spáchá-li odsouzený trestný čin v době výkonu trestu a budou-li splněny i ostatní znaky uvedené v §41 odst. tr. zák., nutno pachatele považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu).
V případě obviněného S. Š. je potřebné uvést, že také v případě tohoto obviněného se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud dostatečným způsobem vypořádaly s otázkou zvlášť nebezpečné recidivy. Nad rámec zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů je potřebné ještě uvést, že tento obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 11. 1996, sp. zn. 13 T 47/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 To 22/97, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z výkonu trestu byl obviněný propuštěn, a dne 12. 8. 1998 Okresní soud v Karviné pod sp. zn. 13 T 47/96 rozhodl o nezahlazení vykonaného trestu odnětí svobody. Nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že předchozí odsouzení obviněného bylo rovněž pro trestný čin loupeže a v předmětné věci se obviněný dopustil v průběhu deseti dnů tří útoků, které směřovaly proti životu a zdraví a majetku jiných osob – tedy dopustil se opět trestného činu loupeže, odhlédnout nelze ani od způsobu jednání a aktivity obviněného při spáchání tohoto trestného činu. Poukázáno bylo rovněž na předchozí způsob chování obviněného, kdy mj. bylo připomenuto odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 3 T 9/2000, kdy byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou, ze kterého byl dne 8. 3. 2002 podmíněně propuštěn a již dne 14. 3. 2002 se měl dopustit prvního ze tří útoků trestného činu loupeže. K argumentaci obviněného, že předchozí odsouzení pro trestný čin loupeže je nutno posuzovat z hledisek ustanovení o mladistvém, je nezbytné uvést, že mladistvého nelze uznat za zvlášť nebezpečného recidivistu, avšak k nezahlazenému vykonanému trestu odnětí svobody (což je případ obviněného – viz. shora), který mu byl uložen jako mladistvému za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák., by bylo možno přihlížet jako k potrestání, jestliže by byl za takový trestný čin opětovně uznán vinným již jako zletilý – srov. R 1/1969“. Odkaz obviněného na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 7 To 200/2000, je zcela nepřiléhavý vzhledem k osobě obviněného S. Š., a to např. s ohledem na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu loupeže, pro který byl obviněný F. H. odsouzen před tím, než byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Již odvolací soud se vypořádal s námitkou obviněného, že při ukládání trestu nebylo postupováno podle §36 tr. zák.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Otázka zvlášť nebezpečné recidivy byla již z pohledu tohoto ustanovení rozvedena. Dále je potřebné se zmínit, že ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí jako dovolací důvod i to, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiným hmotně právním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak (jiné) hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát zřetel také na jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkové systematice ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Obviněný neuplatnil však dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z uspořádání jednotlivých dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. vyplývá, že dovolací důvod uvedený pod písm. h) tohoto ustanovení trestního řádu je ustanovením speciálním ve vztahu ke znění dovolacího důvodu uvedenému pod písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. Námitka obviněného, že soud prvního stupně při ukládání trestu nepostupoval důsledně podle §36 tr. zák. byla již obviněným uplatněna také v podaném odvolání, kde odvolací soud shledal, že uložený trest odnětí svobody v trvání deseti let spolu s dosud nevykonaným zbytkem trestu, ze kterého byl obviněný podmíněně propuštěn, „zdaleka nedosahuje nejvyšší výměry dovolené trestním zákonem, tj. 15 let“.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž z jejich podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann