ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.436.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 436/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 4. 2003 o dovolání obviněné A. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 89/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 1/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř. se dovolání obviněné A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 35 T 1/2001, byla obviněná A. M. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzena podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží a výroba textilního, pleteného a oděvního zboží včetně krejčovských služeb, na pět let.
Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 89/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzena podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let a pět měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej takového zboží a výroba textilního, pleteného a oděvního zboží včetně krejčovských služeb, na pět let.
Podle zjištění odvolacího soudu se obviněná trestného činu dopustila v podstatě tím, že v době od prosince 1995 do května 1998 jako podnikatelka, jež byla zaregistrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty a současně jako poplatník daně z příjmů fyzických osob, s cílem neoprávněně snížit základ daně pro výpočet daně z přidané hodnoty a pro výpočet daně z příjmů fyzických osob předložila správci daně Finančnímu úřadu v O. nepravdivá přiznání k dani z přidané hodnoty a na podkladě fiktivních dokladů od údajných dodavatelů zkrátila daň z přidané hodnoty v celkové částce 2.828.160,60 Kč a dále předložila nepravdivá přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1996 a 1997 a na podkladě fiktivních dokladů od údajných dodavatelů snížila základ daně v roce 1996 o částku 6.948.466,60 Kč a v roce 1997 o částku 6.760.007,22 Kč a tak zkrátila daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 o částku 2.737.820,- Kč a za rok 1997 o částku 2.658.370,- Kč, čímž způsobila státu škodu v celkové výši
8.224.350,60 Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřila je proti výroku o vině i výroku o trestu a odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Namítla, že krajský soud nezákonně zhoršil její postavení o skutky, které nebyly uvedeny v obžalobě a které nespáchala, a má tedy \"důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti\". Podle jejího názoru byl skutek nesprávně právně posouzen, protože nesprávně byla zjištěna výše způsobené škody. Soudy podle ní neučinily správné závěry o základu daně pro výpočet daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 a chybně stanovily zkrácení daně z příjmů fyzických osob za uvedené období. Uvedla, že v případě přepočtení výše způsobené škody mohl být uložen trest podle §148 odst. 3 tr. zák. s trestní sazbou na jeden rok až osm let místo stávající trestní sazby na pět let až dvanáct let, z čehož vyvodila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná uplatnila konkrétní výhrady vůči skutkovým zjištěním a vytkla, že nebylo spolehlivě prokázáno, že doklady zahrnuté do přiznání k daním neodpovídají reálně uskutečněným obchodním případům. V řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebylo podle ní postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a hodnocení provedených důkazů nebyla věnována náležitá pozornost. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř., bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V posuzovaném případě se označený důvod dovolání použít nedá. Obviněná namítla, že soudci krajského soudu, kteří ve věci rozhodli v prvním stupni, jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, protože svým rozhodnutím nezákonně zhoršili její postavení. Je zřejmé, že důvody, jež měly podle názoru obviněné vést k vyloučení soudců krajského soudu z vykonávání úkonů trestního řízení, jí byly známy nejméně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně. Okolnost, z níž obviněná nyní dovozuje, že ve věci rozhodli vyloučení soudci krajského soudu, nebyla před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta a až v dovolání ji relevantně namítnout nelze.
Aniž by se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné podané s poukazem na §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., poněvadž bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat také \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení\". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost závěrů soudu ve vztahu ke stanovení základu daně z příjmů fyzických osob za rok 1996. Stanovení základu daně ve smyslu ustanovení §5, §23, §24 zákona o dani z příjmů fyzických osob (zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je právním posouzením jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Podle §5 odst. 1 zákona o dani z příjmů fyzických osob základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v kalendářním roce přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých druhů příjmů (§6 až §10) není stanoveno jinak. Podle §23 odst. 1 tohoto zákona základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, upravený podle následujících odstavců. Podle §23 odst. 2 věty první se pro zjištění základu daně u poplatníků, kteří účtují v soustavě podvojného účetnictví, vychází z hospodářského výsledku (zisk nebo ztráta) a u poplatníků, kteří účtují v soustavě jednoduchého účetnictví, z rozdílu mezi příjmy a výdaji. Podle §24 odst. 1 citovaného zákona se pro zjištění základu daně odečtou výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
Obviněná namítla, že základ daně z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 1996 byl nesprávně vypočten, neboť jako výdaje byly v napadeném rozsudku hodnoceny i faktury, k jejichž proplacení v uvedeném zdaňovacím období nedošlo, a nemohly mít povahu výdajů relevantních pro základ daně. Uvedla, že účtovala v soustavě jednoduchého účetnictví, proto neproplacené faktury, které nejsou skutečně vynaloženými výdaji, nezahrnula do výdajů roku 1996 a nevykázala je v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996. Vytkla, že tak nemohla snížit základ daně a zkrátit daň z příjmů fyzických osob. Nesprávným postupem soudu byl podle ní zvýšen základ daně o 3.597.032,- Kč, což ovlivnilo sazbu daně, rozsah zkrácení daně i stanovení výše škody.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku s námitkou obviněné, že devět faktur na celkovou částku 3.597.032,- Kč, které nebyly za zdaňovací období roku 1996 proplaceny a byly vedeny v knize závazků, v důsledku čehož neměly být zahrnuty mezi výdaje ovlivňující základ daně, důsledně nevypořádal. Jeho argumentace, že i v těchto případech jde o doklady fiktivní, které \"obviněná předložila v daňovém řízení jakožto doklady svědčící o výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů právě proto, aby jimi dosáhla snížení základu daně a tudíž zkrácení samotné daně\", je nepřiléhavá. Fiktivní doklady, nemající povahu skutečně vynaložených nákladů, by základ daně nikterak neovlivnily a nebyly by významné pro sazbu daně a zkrácení daně z příjmů fyzických osob v roce 1996. U poplatníků daně z příjmů fyzických osob, účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví, se do daňových výdajů zahrnují pouze zaplacené výdaje.
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné v této části důvodné, nemohl přehlédnout, že skutek obviněné kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. spočíval nejen v tom, že obviněná předložila správci daně fiktivní doklady s cílem neoprávněně snížit základ daně pro výpočet daně z příjmů fyzických osob za rok 1996, ale též daně z přidané hodnoty za rozhodná období od prosince 1995 do května 1998 a dále daně z příjmů fyzických osob v roce 1997. Daň z přidané hodnoty zkrátila o celkovou částku 2.828.160,60 Kč, daň z příjmů fyzických osob za rok 1997 zkrátila o částku 2.658.370,? Kč. Zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů fyzických osob za rok 1997, které nebylo dovoláním relevantně zpochybněno, činí tedy 5.486.530,60 Kč.
Základ daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 obviněná snížila podle zjištění odvolacího soudu o částku 6.948.466,60 Kč, čemuž odpovídá zkrácení této daně o částku 2.737.820,- Kč. Přestože obviněná důvodně zpochybnila základ daně z příjmů fyzických osob za rok 1996, když do relevantních výdajů byly podle ní neopodstatněně zahrnuty výdaje v celkové částce 3.597.032,- Kč, činil by základ daně po odstranění vytknutého pochybení nejméně 3.300.000,- Kč a daň příjmů fyzických osob za rok 1996 by tak byla zkrácena o částku nejméně 1.300.000,- Kč. Celková výše škody představující zkrácení daně z přidané hodnoty i daně z příjmů fyzických osob by činila nejméně 6.786.530,60 Kč.
Je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo z á s a d n ě ovlivnit postavení obviněné. Skutek by vykazoval znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. i při změně, ke které by případně došlo v souladu s jejími dovolacími námitkami, neboť škoda, kterou obviněná činem způsobila, by za každých okolností byla škodou dosahující nejméně 5.000.000,- Kč a tedy škodou velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.). Případné snížení výše škody by nemohlo zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Trest odnětí svobody na pět let a pět měsíců byl obviněné vyměřen při dolní hranici zákonné trestní sazby §148 odst. 4 tr. zák., trest zákazu činnosti v polovině zákonného rozpětí §49 odst. 1 tr. zák. a při správné aplikaci §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. nelze opodstatněně očekávat rozhodnutí, které by postavení obviněné zásadně ovlivnilo v její prospěch.
Současně je zcela zřejmé, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní. Stanovení základu daně není otázkou, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.
Nejvyšší soud proto shledal, že ve vztahu k této části dovolání jsou splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., poněvadž je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V tomto konkrétním případě zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí převažuje nad zájmem na nápravě dílčího rozporu se zákonem.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádného jiného důvodu dovolání podle §265b tr. ř.) nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže obviněná vytýkala, že provedeným dokazováním nebylo přesvědčivě doloženo, že doklady, které předložila správci daně, jsou pouze fiktivní a že dokazování nebylo úplné, v důsledku čehož nebyl skutkový stav zjištěn v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy nemohly být hodnoceny ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., vytýkala vady skutkové, nikoliv právní. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen přípustný druh trestu, avšak mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení ve vztahu k druhu trestu a jeho výměře vytýkat nelze. Nelze tak relevantně namítat, že trest byl uložen vadně, neboť byl vyměřen v trestní sazbě stanovené trestním zákonem na trestný čin, jímž byl sice obviněný uznán vinným, avšak rozhodnutí o vině tímto trestným činem je důsledkem nesprávného právního posouzení skutku.
Vytýkala-li tedy obviněná, že kdyby byl skutek posouzen správně, mohl jí být trest odnětí svobody uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. v trestní sazbě na jeden rok až osm let, místo v trestní sazbě na pět let až dvanáct let, uplatnila námitku, která obsahově nenaplňuje nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné v části, ve které se opíralo o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková