ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.497.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 497/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 5. 2003 o dovolání V. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře ze dne 20. 11. 2002, č. j. 14 To 185/2002-43, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 Nt 385/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 11. 2002, č. j. 14 To 185/2002-43, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost V. M. proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 10. 2002, jímž bylo obviněnému podle §72 odst. 1 tr. zák. uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. M. dovolání jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy z důvodu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a z důvodu, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Dovolací důvod pod písm. b) §265b odst. 1 tr. ř. jmenovaný uplatnil s tím, že má za to, že ve věci rozhodla vyloučená osoba. Na podporu svého tvrzení uvedl, že je nesprávné, aby ve věci rozhodoval tentýž soud, resp. soudce stejného soudu, proti němuž jako objektu trestného činu útoku na státní orgán podle §154 tr. zák. byl veden útok ze strany obviněného. V takových případech lze mít ve smyslu §30 tr. ř. důvodné pochybnosti o nestrannosti rozhodování takového soudce a odvolací soud podle jeho názoru pochybil, pokud k této skutečnosti v intencích jeho návrhu nepřihlédl a věc nepřikázal k rozhodnutí soudu jinému. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. dovolatel uvedl, že nesplnění podmínek pro uložení ochranného léčení spatřuje v tom, že bylo uloženo bez toho, aniž by jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný. Nadto při ukládání ochranného léčení soud nesprávně vycházel ze znaleckého posudku, který podle názoru dovolatele mohl sloužit jen jako podklad pro zastavení trestního stíhání. Z tohoto znaleckého posudku sice vyplývá, že V. M. nemohl v době spáchání trestného činu ovládat své jednání spočívající v písemném napadání určitých osob, protože skutečně v době od října 2000 do listopadu 2001 trpěl duševní nemocí, nicméně je podle dovolatele zřejmé, že tento znalecký posudek nevytváří podklad pro závěr o nebezpečnosti pobytu jmenovaného na svobodě v době, kdy bylo soudem rozhodováno o uložení ochranného léčení.
V závěrečném petitu dovolatel navrhl, aby s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře ze dne 20. 11. 2002, č. j. 14 To 185/2002-43 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. přípustné, bylo v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem k podání dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; současně však platí, že tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Při posuzování této otázky bylo nutno především vycházet z obsahu spisu Policie České republiky, služby kriminální policie a vyšetřování P., sp. zn. ČTS: ORPE?88/OK-2002, tak ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 Nt 385/2002.
V trestní věci obviněného V. M. stíhaného pro trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově usnesením ze dne 22. 8. 2002, č. j. Zt 96/2002-71, podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, \"že obviněný měl v souvislosti se soudním projednáváním jeho občanskoprávního sporu vedeného Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 450/99 a v souvislosti s odvolacím soudním řízením vedeným Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 15 Co 937/2000, v období přinejmenším od 11. 3. 2001 do 31. 3. 2002 v četných písemnostech adresovaných a zaslaných soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. R. O. a soudkyni Okresního soudu v Pelhřimově JUDr. L. J., oba jmenované a další členy odvolacího senátu, JUDr. L. V. a JUDr. I. K., hrubě a vulgárně urážet a pomlouvat, stejně jako ve svých četných písemnostech křivě obviňovat soudního znalce R. D. ze zfalšování znaleckého posudku a svědka P. B. z předložení zfalšovaných dokladů o opravě automobilu\", neboť obviněný nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Proti tomuto usnesení podal obviněný V. M. stížnost, která byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, usnesením ze dne 16. 9. 2002, č. j. 2 KZt 66/2002-26, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Ze spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 2 Nt 385/2002 Nejvyšší soud zjistil, že na základě návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení Okresní soud v Pelhřimově nařídil veřejné zasedání na den 30. 10. 2002. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání, tomuto byli V. M., stejně tak i jeho obhájce Mgr. A. H. osobně přítomni. V průběhu veřejného zasedání žádný návrh na delegaci jinému soudu, případně námitka podjatosti soudce nebyly podány V. M., ani jeho obhájcem. V odůvodnění stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 10. 2002, č. j. 2 Nt 385/2002-21, podané jeho obhájcem dne 8. 11. 2002, dovolatel požádal soud, aby \"s nadhledem a nezaujatě posoudil specifiku případu, kdy o ústavní psychiatrické léčbě V. M. rozhodují stejné soudy, proti kterým jmenovaný směřoval svoje verbální útoky a rozhodují právě proto, že takto jednal\". Takto formulované námitce je třeba věnovat pozornost, a to tím spíše, že podstatu uplatněné námitky stěžovatel spatřoval nejen v tom, že ve věci měl podle jeho názoru rozhodnout jiný míněno prvostupňový soud, ale z konkrétních skutečností a okolností případu vyplývá, že stěžovatel měl na mysli rovněž odvolací soud, který měl být podle názoru stěžovatele z úkonů v trestním řízení vyloučen. Z obsahu takto formulované námitky vyplývá, že námitka byla před rozhodnutím soudu druhého stupně uplatněna.
Poté, co dovolací soud shledal, že jsou splněny podmínky pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., mohl se dále zabývat opodstatněností konkrétních námitek, o které dovolatel citovaný dovolací důvod opřel.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Z toho, jak zákon vymezuje podmínky pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení, považuje Nejvyšší soud za zásadní posoudit, zda lze jiného soudce vyloučit z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže v souvislosti s trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. byl napaden konkrétní soudce téhož soudu při výkonu své pravomoci.
Trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon.
Z obsahu spisu je zřejmé, a obviněný to ani nepopírá, že rozesílal v souvislosti se soudním projednáváním jeho občanskoprávního sporu vedeného Okresním soudem v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 450/99 a v souvislosti s odvolacím soudním řízením vedeným Krajským soudem v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 15 Co 937/2000 v období přinejmenším od 11. 3. 2001 do 31. 3. 2002 osočující dopisy a adresoval je soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. R. O. a soudkyni Okresního soudu v Pelhřimově JUDr. L. J. a že v nich také hrubě urážel a pomlouval i další členy odvolacího senátu, JUDr. L. V. a JUDr. I. K.
Nutno předeslat, že okruh osob, vůči nimž se dovolatel dopouštěl uvedeného jednání, byl dán jednoznačně tím, že uvedené osoby se spolupodílely na rozhodování občanskoprávního sporu vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 450/99, o částku 35.000,- Kč nebo o opravu auta, jehož byl účastníkem a vystupoval v něm jako žalobce. Konkrétním osobám dovolatel započal písemnosti rozesílat ode dne, kdy mu byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. 2. 2001, č. j. 15 Co 937/2000, jímž byla žaloba zamítnuta, doručen. V dovolání dovolatel rovněž nepopírá, že okruh osob, jenž napadá, ať už z korupce či nedostatku kvalifikace, je závislý na tom, zda se tyto osoby účastní trestního řízení, které je proti němu vedeno.
Podle ustálené soudní judikatury a praxe musí ve smyslu §30 tr. ř. poměr vyloučené osoby k věci mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohly vzniknout pochybnosti soudce stran jeho schopnosti objektivně přistupovat k věci a činit v ní potřebné procesní úkony, v úvahu je třeba přitom vzít skutek a všechny faktické okolnosti s ním související.
Jestliže pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení ve smyslu §30 tr. ř. z důvodu poměru k věci se vyžaduje, aby skutek a konkrétní okolnosti se přímo dotýkaly některého ze soudců, pak v daném případě tomu tak není. Za daných okolností nelze v žádném případě uvažovat o vyloučení příslušného orgánu jako celku. Podle Nejvyššího soudu o uložení ochranného léčení rozhodovali soudci (v prvním i v druhém stupni), u nichž nelze mít jakékoliv pochybnosti o podjatosti pro poměr k projednávané věci. Nejvyšší soud totiž nezjistil žádné okolnosti, které by těmto soudcům bránily přistupovat k věci naprosto objektivně a nestranně. Třebaže po objektivní stránce v trestní věci, v níž bylo proti obviněnému trestní stíhání zastaveno, mohl dovolatel naplnit skutkovou podstatu trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., nelze pominout, že jeho útoky byly vedeny vždy proti konkrétním osobám (soudcům), nikoliv však proti těm, kteří rozhodovali o uložení ochranného léčení. Jinými slovy řečeno, podjatost soudce pro poměr věci ve smyslu §30 tr. ř. nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že jiný soudce téhož soudu při výkonu své funkce se stal předmětem útoku trestného činu podle §154 tr. zák. K další námitce dovolatele lze uvést, že vztah mezi soudci je výrazem takové profesionality, že ani kolegiální vztah mezi nimi není okolností, která by sama o sobě mohla odůvodňovat pochybnosti o možnosti soudce nezávisle rozhodnout. Tím, že se v závěrečném petitu dovolatel domáhá toho, aby věc byla Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázána k novému projednání a rozhodnutí, svědčí o tom, že shora uvedené argumentace Nejvyššího soudu jsou v tomto směru naprosto správné.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že námitky dovolatele uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení také v tom případě, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
V trestní věci obviněného V. M. stíhaného pro trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově usnesením ze dne 22. 8. 2002, č. j. Zt 96/2002-71, podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastavil, neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Proti tomuto usnesení podal obviněný V. M. stížnost, která byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, usnesením ze dne 16. 9. 2002, č. j. 2 KZt 66/2002-26, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Podkladem pro rozhodnutí státního zástupce byl především znalecký posudek ze dne 31. 7. 2002 znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. J. H., CSc. a MUDr. M. Č. Ze závěrů znaleckého posudku bylo zjištěno, že V. M. v době páchání trestné činnosti trpěl duševní nemocí, a to poruchou s bludy, s obsahem bludu kverulačního a persekučního, když vývoj nemoci je ve značně pokročilém stavu. V důsledku této duševní nemoci pak V. M. nemohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto ovládat, když ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době páchání trestné činnosti vymizelé.
Poté, co ve věci došlo k pravomocnému zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo k návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení v řízení pokračováno. Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 30. 10. 2002, č. j. 2 Nt 385/2002?21, podle §72 odst. 1 tr. zák. uložil V. M. ochranné ústavní psychiatrické léčení. Stížnost V. M. proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 11. 2002, č. j. 14 To 185/2002-43, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Předně je třeba uvést, že podmínky pro uložení ochranného léčení musí být splněny v době, kdy je soudem rozhodováno o tomto ochranném opatření. Vedle nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost pachatele činu jinak trestného to znamená, že musí být splněna i podmínka nebezpečnosti pobytu takové osoby na svobodě.
Závěry znaleckého posudku znalců MUDr. J. H., CSc. a MUDr. M. Č. jednoznačně potvrzují, že zjištěná duševní choroba u V. M. se v současné době prohlubuje. Patrné to je zejména z toho, že okruh osob, kterých se kverulační a persekuční blud týká, se rozšiřuje. Uložení ochranného léčení považují znalci za nevyhnutelné s ohledem na skutečnost, že prognóza vývoje choroby je nepříznivá vzhledem k tomu, že není vyloučeno, že následně by mohlo dojít k přechodu slovní útočnosti na útočnost fyzickou. Duševní chorobu lze podle znalců léčbou ovlivnit. To však pouze za předpokladu, bude-li uloženo ochranné léčení ve formě ústavní alespoň v počáteční fázi léčení. Tuto skutečnost znalci odůvodňují tím, že léčení ve formě ambulantní není v takovýchto případech účelné, neboť osoba trpící takovouto chorobou se necítí být nemocna a ambulantní léčbu odmítá. Zejména z tohoto znaleckého posudku soudy vycházely, když posuzovaly nebezpečnost pobytu V. M. na svobodě.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že znaleckým posudkem ze dne 31. 7. 2002 a výslechem znalce MUDr. M. Č. u veřejného zasedání dne 30. 10. 2002, který stvrdil závěry znaleckého posudku za oba znalce, bylo jednoznačně prokázáno, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný, a to v tom smyslu, že by konkrétní projevy duševní choroby jmenovaného do budoucna mohly vůči určitým osobám dosáhnout takové intenzity, že bez psychiatrické léčby by nebylo možno ani vyloučit fyzické útoky proti různým zájmům chráněným trestním zákonem. Spolehlivě lze proto učinit závěr, že takový pobyt osoby na svobodě je nebezpečný. Nadevší pochybnost bylo prokázáno, že projevy duševní choroby mají recidivující charakter, lze dokonce předpokládat, že projevy zlobných afektů, ve kterých zřejmě dovolatel písemnosti sepisuje mohou v průběhu doby přejít ze slovního napadání k napadání fyzickému, což je nepochybně důvodem proto, aby pobyt obviněného na svobodě byl po dobu psychiatrického léčení omezen.
K námitce obviněného, že soudy v řízení o uložení ochranného léčení nevycházely z aktuálního duševního stavu dovolatele nelze přisvědčit. Je třeba poznamenat, že znalecký posudek znalců ze dne 31. 7. 2002 obsahoval potřebné otázky pro rozhodnutí o uložení ochranného léčení. Vzhledem k tomu, že veřejné zasedání u Okresního soudu v Pelhřimově se konalo již 30. 10. 2002, tedy s odstupem zhruba tří měsíců od vypracování znaleckého posudku, nelze konstatovat, že by během této krátké doby mohlo dojít k tak razantní změně duševního stavu, že by bylo možné ve věci docílit jiného rozhodnutí, když zpracovaná prognóza vývoje choroby byla nepříznivá a vzhledem k možnosti jejího přechodu ze slovní agresivity v agresivitu fyzickou znalci navrhli uložit obviněnému, alespoň pro počáteční fázi ústavní psychiatrickou léčbu.
S přihlédnutím ke skutečnostem shora uvedeným Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann