ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.57.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 57/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2003 o dovolání obviněného O. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2002, č. j. 5 To 410/2002-81, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 201/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2002, č. j. 4 T 201/2001-67, byl obviněný O. B. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 27. 9. 2001 kolem 16:00 hod. v P. na rohu ulic B. a 17. l. jako policejní inspektor při řešení dopravního přestupku s M. E., řidičem osobního motorového vozidla tov. zn. Hodna Prelude, uložil mu pokutu ve výši 500,- Kč, kterou vyinkasoval, avšak nevystavil pokutové bloky a částku si ponechal pro sebe“. Za uvedený trestný čin byl obviněnému uložen podle §158 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 2.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2002, č. j. 5 To 410/2002-81, jímž odvolací soud odvolání obviněného a obvodního státního zástupce pro Prahu 1 podle §256 tr. ř. zamítl, podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolací důvod obviněný opírá o tvrzení, že napadený rozsudek soudu I. stupně měl být odvolacím soudem zrušen (nikoli potvrzen), a to podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo. Vyslovil názor, že bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, jakož i ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný konstatuje, že ve věci je třeba provádět ještě další důkazy, konkrétně výslech druhého policisty L. Ch., který byl celé události přítomen jako přímý svědek, a jako důkaz měl být proveden i záznam operačního důstojníka o pohybu služebního vozidla. Konečně se domnívá, že soud I. stupně se náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi případu významnými pro rozhodnutí a namítá, že celé obvinění stojí na rozporuplných výpovědích dvou svědků M. E. a Mgr. P. B. a pouze na faktu, že šetřením Policie ČR nebylo zjištěno vystavení bloku v uvedený den na jméno M. E. V závěrečném petitu dovolacímu soudu navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc byla vrácena soudu I. stupně „k provedení důkazů mnou navrhovaných a soudem I. stupně zamítnutých a teprve poté, aby bylo rozhodnuto o věci“.
Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství v Brně byl dne 17. 12. 2002 doručen ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného s tím, že má možnost se k němu vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Jak je patrné ze spisového materiálu, tohoto práva nejvyšší státní zástupce do dne konání neveřejného zasedání nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonem stanovené lhůtě /§265e odst. 1 tr. ř./.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 200/2002 Sb., s účinností od 24. 5. 2002, je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Námitky obviněného uvedené v dovolání však nenasvědčují tomu, že dovolatel měl na mysli tento dovolací důvod, když ve skutečnosti vytýká soudům vady, které mají původ ve skutkovém zjištění a v hodnocení důkazů. Naopak lze jednoznačně konstatovat, že uplatněné námitky se nikterak nevztahují k citovanému dovolacímu důvodu.
I přesto, že dovolání obviněného bylo podáno dne 11. 12. 2002, tj. po zmiňované novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb., je zřejmé, že obviněný vycházel z citace ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění účinném před touto novelou. Tomuto ustanovení ve znění zákona č. 200/2002 Sb. odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť ani v tomto případě po obsahové stránce nelze námitky obviněného pod uvedený dovolací důvod podřadit. Ostatně argumentace uvedená v dovolání je pouze opakováním téhož, co již obviněný uvedl ve svém řádném opravném prostředku. Z tohoto pohledu je třeba si uvědomit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá za vhodné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě navzájem obsahově odlišné varianty, pro které lze dovolání úspěšně uplatnit. Jeho první alternativa doslova zní „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí …“.
Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 tr. ř.) neuvádí. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se správností a dostatečností řízení provedeného soudem prvního stupně a s jeho skutkovými zjištěními a na ně navazujícím právním hodnocením, neboť podle názoru dovolatele měl odvolací soud po věcném přezkoumání napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu, ale nesprávnost jeho závěrů učiněných na základě věcného přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Konkrétní argumentace dovolání odpovídá spíše druhé alternativě zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u soudu prvostupňového. Namítat však může pouze vady a pochybení uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. však nelze napadat (resp. namítat), že by napadené rozhodnutí či rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání spočívá ve výtkách obviněného vůči nedostatečnosti provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení skutku (zejména ohledně okolností významných pro posouzení naplnění obligatorních znaků trestného činu). Takové závěry soudů jsou však závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející musel přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann