ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.571.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 571/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 6. 2003 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 41/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 48/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 41/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 14 T 48/2001. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., namítl, že jeho jednání, které Okresní soud v Ostravě zjistil, popsal ve skutkové části výroku o vině a posoudil jako násilí, nenaplňovalo tento zákonný znak trestného činu. Pokud jde o trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., opřel dovolání o své tvrzení, že s poškozenou nesouložil, a namítl, že soudy své opačné zjištění nesprávně založily na svědecké výpovědi poškozené, kterou označil za nevěrohodnou. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a oběma trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a dodal, že v novém řízení se bude domáhat v odpovídajícím rozsahu zproštění obžaloby a uložení mírnějšího trestu.
K výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek spočívající v podstatě v tom, že obviněný P. K. na ulici uchopil za rameno a stiskl nezletilou J. L. s požadavkem na vydání hotovosti ve výši 3.500,- Kč, kterou poškozené předtím za přítomnosti obviněného svěřila její matka za účelem úhrady nájemného na poště, a poškozená obviněnému uvedenou částku ve strachu vydala.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z hlediska výroku o vině uvedeným trestným činem a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda zákonnému znaku násilí odpovídá jednání, jímž obviněný uchopil za rameno a stiskl poškozenou.
Násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. se rozumí především použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
V posuzovaném případě jednání obviněného, který poškozenou uchopil za rameno a stiskl, spočívalo v použití určité fyzické síly a bylo tedy násilím. Šlo sice o násilí malé intenzity, avšak tím posuzované jednání obviněného nepozbývá povahy násilí. Nelze přehlednout, že obviněný se dopustil takového jednání spočívajícího v použití fyzické síly, jejíž i malá intenzita byla způsobilá a nakonec i dostatečná k tomu, aby dosáhl záměru zmocnit se peněz. Souvisí to s tím, že obviněný takto jednal proti nezletilé dívce, které v době činu bylo 14 let a necelých 8 měsíců (poškozená se narodila 16. 10. 1985 a skutek se stal 2. 6. 2000). Posuzované jednání, byť jako násilí bylo málo intenzivní, vyvolalo u poškozené takový strach, že bez odporu peníze vydala. Podstatné je to, že tak učinila proto, že byla vystavena násilí ze strany obviněného, a malá intenzita tohoto násilí v žádném případě není důvodem k tomu, aby jeho jednání nebylo posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Tento závěr plně odpovídá ustálené soudní praxi, podle které použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, přičemž ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz č. 60/1967 Sb. rozh. tr. a shodně s tím i č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Podkladem výroku o vině obviněného dvěma trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se stalo zjištění Okresního soudu v Ostravě, z něhož vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě, že obviněný ve dvou případech souložil s J. L., které v té době ještě nebylo 15 let.
Námitky obviněného, že s poškozenou nesouložil, že soudy své zjištění nesprávně založily na její svědecké výpovědi a že tato výpověď je nevěrohodná, nenaplňují zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku jako posouzení hmotně právní znamená, že skutkový stav zjištěný soudem byl chybně kvalifikován jako nějaký trestný čin, ačkoli správně šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Musí však jít o kvalifikaci skutkového stavu, jak ho zjistil soud. Hmotně právním posouzením se rozumí ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Obviněný v dovolání neuplatnil žádné námitky proti právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného soudy, avšak domáhal se změny skutkových zjištění soudů. Vytýkal tedy v podstatě porušení nikoli hmotného práva, ale procesního práva, tj. trestního řádu, a to ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Tímto pojetím dovolání se obviněný ocitl mimo deklarovaný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože s tímto důvodem jsou slučitelné jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, avšak nejsou s ním slučitelné s k u t k o v é námitky proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný se nedomáhal změny právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy, ale primárně změny skutkových zjištění soudů a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. To však žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. nepřipouští.
Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil proti výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a tento výrok nepřezkoumával z hledisek uvedených v §265i dost. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec