ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.604.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 604/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 6. 2003 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 7 To 304/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 129/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 7 To 304/2002, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jeho odvolání a odvolání spoluobviněného T. S. proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 4. 2002, sp. zn. 1 T 129/2001. Dovolání podal v celém rozsahu, v němž se ho napadené usnesení týká. Odkázal na důvody dovolání stanovené v §265b odst. 1 písm. d), k) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek a aby soudu prvního stupně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný M. S. podal dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu však obviněný neuvedl vůbec žádnou konkrétní námitku v tom směru, při kterém jednání (hlavním líčení či veřejném zasedání) byla příslušná ustanovení porušena, o která ustanovení podle jeho názoru šlo, v jakém směru byla podle něho porušena apod. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak jinak v dovolání neuvedl nic, co by tento důvod obsahově naplňovalo nebo s ním jakkoli věcně souviselo.
Obviněný v dovolání vyjádřil názor, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, a kromě toho uvedl, že „nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí jeho odvolání“. Z toho lze usuzovat, že obviněný patrně měl na mysli dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. V návaznosti na to obviněný v dovolání vytkl, že rozhodnutí soudů „nemají oporu v provedeném dokazování ani oporu v oblasti právního hodnocení obou soudů v našem trestním hmotném právu“. V podrobnostech pak obviněný blíže rozvedl, v čem spatřuje nesprávné hodnocení důkazů oběma soudy, a to se závěrem, že soudy nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Konstatoval, že „nikdy nemohl být na základě takto provedeného důkazního řízení a zjištění skutkového stavu věci uznán vinným z naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví“.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Na podkladě takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, který byl zjištěn soudem, byl chybně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo vůbec nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Chybnou právní kvalifikaci však je třeba vytýkat ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudem. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, což je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud podřazuje svá skutková zjištění pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Samotná skutková zjištění, která jsou předmětem hmotně právního posouzení, však dovoláním není možné napadat. Dovoláním tedy nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění soudu, vadné hodnocení důkazů, porušení zásady „in dubio pro reo“ apod., protože takové výtky se nevztahují k právnímu posouzení skutku jako posouzení hmotně právnímu, ale týkají se otázky dodržení trestního řádu jako procesního předpisu, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Ostatně i namítané porušení zásady „in dubio pro reo“ se týká otázky dodržení ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., tj. ustanovení procesního a nikoli hmotně právního. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním lze namítat pouze p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, jak ho zjistil soud, a nikoli s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout změny skutkových zjištění soudu.
V posuzovaném případě obviněný v dovolání neuvedl žádnou konkrétní námitku proti správnosti právního posouzení skutkového stavu zjištěného oběma soudy. Zejména neuvedl, v čem konkrétně a proč skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu podílnictví podle §251a odst. 1 tr. zák. (ve znění zák. č. 557/1991 Sb.). Obviněný své dovolání v celém rozsahu založil na výhradách proti správnosti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů. Primárně se domáhal změny skutkových zjištění a teprve od změněného skutkového stavu odvozoval i jiné právní posouzení skutku. Takto pojatým dovoláním se však obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože i když formálně tento dovolací důvod deklaroval, uplatnil námitky, které ho obsahově nenaplňují.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., za jehož účinnosti bylo dovolání podáno, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku mimo jiné proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je dovolací důvod vymezen dikcí „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, se na posuzovaný případ nevztahuje. Tento dovolací důvod se týká jen případů, kdy odvolání bylo zamítnuto nebo odmítnuto z p r o c e s n í c h důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř. proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, resp. podle §253 odst. 3 tr. ř. proto, že odvolání nesplňuje náležitosti obsahu odvolání. Těmto případům je společné to, že odvolací soud rozhodl bez meritorního přezkoumání rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. a že obviněnému tak byl zamítnutím nebo odmítnutím odvolání z procesních důvodů ve skutečnosti odňat přístup k druhé instanci. V posuzovaném případě bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, to znamená po předchozím přezkoumání rozsudku podle §254 odst. 1 tr. ř. Nešlo tedy o zamítnutí odvolání z procesních důvodů.
Na posuzovaný případ se ovšem nevztahuje ani ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v níž je dovolací důvod vymezen dikcí „byl v řízení mu (tj. rozsudku) předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, neboť obviněný svou námitku, že Krajský soud v Brně nesprávně zamítl jeho odvolání, nespojil s žádným relevantně naplněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., který by se vztahoval k rozsudku soudu prvního stupně jako součásti řízení předcházejícího napadenému usnesení.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 5 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec