ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.638.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 638/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 7. 2003 o dovolání obviněného Mgr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 3 To 34/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 136/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 3 To 34/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 6 T 136/2002, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný Mgr. M. S. byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Obviněnému byl podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s prací s osobami mladšími osmnácti let na dobu pěti let, dále bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ústavní, trest propadnutí věci a rozhodnuto bylo ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání věci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 3 To 34/2003, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodu, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále z důvodu, že trestní stíhání bylo proti obviněnému vedeno, ačkoliv bylo nepřípustné, tj. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V podaném dovolání obviněný poukazuje na to, že u jednání ve vztahu k poškozené L. T. (bod 13 rozsudku krajského soudu) došlo „k zániku trestní odpovědnosti podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že v období mezi rokem 1994 a 2000 skutečně došlo k nezákonnému jednání, které dovozuje odvolací i nalézací soud“. V této souvislosti poukazuje na to, že se obhajobě nemohlo podařit prokázat nesprávnost skutkových závěrů soudů obou stupňů z toho důvodu, že soudy odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Uvedenou argumentaci obviněný uplatnil k trestným činům podle §243 a §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. vyjádřil obviněný v podaném dovolání názor, že nebyl naplněn zákonný znak tohoto trestného činu, a to „zneužívaje závislosti osoby svěřené jeho dozoru“, neboť pokud poškozená s jednáním obviněného vyjádřila nesouhlas, obviněný svého jednání zanechal. Dále obviněný v závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a podle §265k tr. ř. ve výroku o vině pod bodem I./13 rozsudku zrušil a zrušil též další rozhodnutí na zrušenou část navazující, dále aby zrušil část, kde byl uznán vinným trestným činem kvalifikovaným jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zák., jakož i navazující výrok o trestu odnětí svobody a poté, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se pro tyto skutky zprošťuje obžaloby a uložil mu odpovídající trest odnětí svobody, když v rámci dovolání rovněž uvedl, že jemu uložený trest odnětí svobody v trvání osmi roků považuje z hlediska ustanovení §23, §31 odst. 1 a §32 odst. 1 tr. zák. za nepřiměřeně přísný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě stanovené zákonem.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem, a to v tom směru, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Potřebné je rovněž uvést, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by měla v rámci dovolacího řízení nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, právního hodnocení důkazů či doplnění důkazů. Výše uvedené skutečnosti uvádí Nejvyšší soud s ohledem na část obsahu dovolání, kde obviněný poukazuje na to, že nebylo „bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že v mezidobí mezi rokem 1994 a 2000 skutečně došlo k nezákonnému jednání, které dovozuje nalézací i odvolací soud“. K této námitce, kterou obviněný odůvodňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ve vztahu k trestným činům uvedeným v §243 a §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. je nutno uvést, že se jedná o námitky, které jsou sice formálně podřazeny pod shora uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. e) tr. ř./, avšak uvedený dovolací důvod nenaplňují, neboť ve své podstatě směřují do oblasti skutkových zjištění. Od provedeného dalšího dokazování v souladu s návrhem obhajoby se má odvíjet jiné skutkové zjištění, tj. zjištění tvrzené obviněným, že v období mezi rokem 1994 a 2000 nedošlo k nezákonnému jednání obviněným, a od tohoto skutkového zjištění pak obviněný následně odvíjí aplikaci ustanovení §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. V souvislosti se shora uvedeným je potřebné uvést, že touto otázkou se rovněž velmi podrobně zabýval také odvolací soud, který dospěl k závěru (ke skutkovým zjištěním), že „obviněný je odsuzován za trestnou činnost, kterou páchal pokračujícími útoky prakticky od roku 1990 až do svého vzetí do vazby v únoru 2002, a proto není možno ustanovení o promlčení aplikovat, neboť podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době nový trestný čin, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, když podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná běžet nová promlčecí doba“. Vzhledem k výše uvedené skutečnosti bylo nutno k uvedenému dovolacímu důvodu aplikovat ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť dovolání obviněného směřuje ve své podstatě do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů a úplnosti shromážděných důkazů, tj. vytýká nedostatky vymezené ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný vázal k jednání, pro které byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., kde se obviněný domáhal toho, aby jeho jednání bylo posouzeno podle mírnější právní kvalifikace, tj. podle §242 odst. 1 tr. zák., je potřebné uvést, že obviněný v rámci mimořádného opravného prostředku uplatnil tytéž námitky, které uplatnil v rámci odvolacího řízení a kterými se odvolací soud velmi podrobně zabýval. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbylo nic jiného, než se ztotožnit se závěry, ke kterým dospěl odvolací soud. Odvolací soud ve svém rozhodnutí jednak poukázal na úvahy soudu prvního stupně, které tento soud vedly k závěru, že jednání obviněného je nutno kvalifikovat podle odstavce 2 §242 tr. zák. s tím, že obviněný spáchal čin uvedený v odstavci 1 §242 tr. zák. na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Odvolací soud závěry soudu nalézacího dále správně v tomto směru rozvedl. Nejvyšší soud nad rámec uvedených závěrů musí uvést, že argumentace, kterou uplatnil obviněný již v odvolacím řízení a kterou uplatnil také v rámci dovolání, tj. odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 26/96 je nepřiléhavý, byť se také zabývá otázkou zneužití závislosti svěřené osoby. V případě obviněného Mgr. M. S. je potřebné uvést, že jeho jednání oproti jednání popsanému ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu se zásadně liší. Tehdy obviněný jako zdravotník na ošetřovně letního dětského tábora inkriminované jednání spáchal na dvou nezletilých v době jejich spánku v období od 1. 7. 1993 do 18. 7. 1993. Jakmile se však vzbudili a vyjádřili nesouhlas s takovým jednáním, obviněný tohoto jednání zanechal. Naproti tomu u dovolatele bylo prokázáno, že od počátku roku 1990 až do jeho vzetí do vazby dne 26. 2. 2002 se jednání dopouštěl jako učitel Základní umělecké školy a vedoucí divadelního souboru zv. H. Situaci v souboru, vztah mezi obviněným a poškozenými, okolnosti, které vedly poškozené k tomu, že věc neoznámily, případně následky, které byly spojeny s tím, že byl obviněný poškozenou označen pedofilem (svědkyně S.) vyhodnotil (nejen na základě těchto důkazů) již soud prvního stupně v souladu s ustanovením §242 odst. 2 tr. zák. V tomto směru je obviněný usvědčován např. výpovědí svědkyně Š. Ta uvedla, že kdo se vedoucímu neomluvil a odmítl podrobit se jeho návrhům, byl považován za černou ovci v souboru. Zcela správně tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že se ze strany obviněného jednalo o zneužití závislosti poškozených. Proto nelze oba uvedené případy spolu srovnávat. Jak již bylo také shora uvedeno, uplatněné námitky se staly podkladem řádného opravného prostředku. Správně bylo odvolacím soudem reagováno na vyslovené námitky obviněného k naplnění znaku „zneužívaje jejich závislosti“. Velice podrobně rozebírá odvolací soud situaci v souboru, event. obsazování jednotlivých rolí či funkcí, což jen dokresluje situaci popsanou některými svědkyněmi. Mimo výše uváděné skutečnosti hodnotily situaci v souboru jako „uzavřenou společnost, něco jako sektu, kde se všichni kamarádili pouze spolu, nikoliv s lidmi mimo soubor“. I tyto skutečnosti bylo nutno hodnotit ve vztahu k zákonným znakům §242 tr. zák.
S ohledem ke skutečnostem uvedeným výše Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné, neboť právní kvalifikace skutku uvedeného ve výroku o vině je přiléhavá a odpovídá právní kvalifikaci, kterou byl obviněný uznán vinným, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pokud obviněný v podaném dovolání dále odkazuje na to, že trest odnětí svobody v trvání osmi roků je nepřiměřeně přísný a nekoresponduje se zněním §23, §31 odst. 1 a §32 odst. 1 tr. zák., pak je potřebné uvést, že tuto jeho námitku nelze vztáhnout pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť na tento případ pamatuje zvláštní ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je však třeba upozornit, že dovolání z uvedeného důvodu lze podat jen tehdy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ze zákona (§242 odst. 2 tr. zák.) však plyne, že obviněnému je možno za uvedený trestný čin uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od dvou do deseti let. S ohledem na výše uvedené by uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. muselo vést k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející musel přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann