ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.688.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 688/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 7. 2003 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, č. j. 7 To 315/2002-401, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 112/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, č. j. 7 To 315/2002-401. Tímto rozsudkem odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. a), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2002, č. j. 3 T 112/2001-319, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným za dílčí útoky skutků popsaných pod body 1) a 2) rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák a §42 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu 3 (tří) roků. Současně odvolací soud obviněného ve smyslu §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený pod bodem 3) napadeného rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Dovoláním obviněný napadl v celém rozsahu jak výrok o vině, tak i výrok o trestu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný popírá, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Na podporu svého tvrzení obviněný v podstatě opakuje námitky, které vznesl již v rámci odvolání. Tuto argumentaci obviněný doplnil a blíže v dovolání rozvedl. Domnívá se, že procesní nedostatky ohledně rekognice nemohly být odstraněny ani způsobem, jakým to učinil odvolací soud, v důsledku čehož nelze podle obviněného mít jeho vinu za jednoznačně prokázanou. Obviněný soudům vytkl, že nemohl v plném rozsahu realizovat svoje právo na obhajobu. Namítl, že soudy se odmítly zabývat jeho návrhy na provedení výslechů svědka K., Š. H., barmanky z baru B., svědka K., jakož i dalšími návrhy na ztotožnění určitých osob, tyto důkazy přitom měly obhajobu obviněného podepřít. Obviněný dospěl k závěru, že zamítnutí návrhů na doplnění dokazování mělo v daném případě za následek porušení zásady rovnosti stran řízení a porušení práva na spravedlivý proces, protože postupem soudu došlo k porušení základní zásady trestního řízení, a to zásady objektivní pravdy a zásady vyhledávací obsažené v §2 odst. 5 tr. ř., která soudu ukládá povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a ukládá jim povinnost i bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Za této důkazní situace bylo na místě, aby soudy rozhodly za použití zásady in dubio pro reo a pakliže tak neučinily, je obviněný přesvědčen, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a skutečnosti, které rozsudek považuje za prokázané, jsou podle názoru obviněného v rozporu se správným hodnocením důkazů. Ve vzájemném rozporu jsou rovněž skutková zjištění, přičemž na tato pochybení navazuje porušení ustanovení trestního zákona spočívající v nesprávném výroku o vině a trestu.
V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 7 To 315/2002, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a zrušil též vadné řízení mu předcházející, a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného. Konstatovala, že v posuzovaném případě obviněný uplatnil v celém rozsahu výhradně jen takové námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Státní zástupkyně vyslovila názor, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku, která by se týkala právní kvalifikace skutku, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 3 a z kterého vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze. Podle státní zástupkyně obviněný dovoláním především sledoval změnu skutkových zjištění soudů, a teprve v návaznosti na to i změnu právního posouzení. Takto pojaté námitky však nekorespondují s dovolacím důvodem stanoveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný formálně deklaroval tento dovolací důvod, aniž by uplatnil námitky, které jej obsahově naplňují.
V závěrečném návrhu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud ve smyslu §265c tr. ř. jako soud dovolací shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§265e tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To v podstatě znamená, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel soudu vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je zřejmé, že na podkladě citovaného dovolacího důvodu se nelze v rámci dovolacího řízení domáhat postupu podle §2 odst. 5 tr. ř., totiž hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu, ani přezkoumání úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Lze tedy shrnout, že v uvedených souvislostech není možno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolávat u Nejvyššího soudu toho, aby bylo provedeno doplnění dokazování, neboť tento dovolací důvod takto koncipován není.
Ačkoliv obviněný zevrubně v dovolání popsal podstatu uplatněných námitek, je třeba uvést, že těmto námitkám nelze v žádném případě přiznat povahu právně relevantních námitek. Kromě toho, že obviněný nesouhlasí s tím, jak byly shromážděny důkazy (v tomto směru poukazuje podle jeho názoru na nezákonně provedené rekognice), vytýká soudům, že dokazování je neúplné, trpí po procesní stránce vadami, které lze odstranit pouze provedením dalších důkazů. Je zjevné, že dovolatel v podaném dovolání neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že právní kvalifikace skutku je nesprávná nebo že existují pochybnosti o tom, zda popsaný skutek je trestným činem. Naopak je zřejmé, že obviněný svá tvrzení opřel o námitky skutkové povahy, neboť sám je přesvědčen o tom, že trestný čin nespáchal. Tyto námitky však nemohou po obsahové stránce citovaný dovolací důvod naplnit.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené nebyl podle Nejvyššího soudu obviněným v dovolání uplatněn důvod, který má na mysli ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto bylo nutno dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann