ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.703.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 703/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 7. 2003 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, č. j. 61 To 525/2002-72, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 205/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 205/2002, podal obviněný dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, č. j. 61 To 525/2002-72, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané do výroku o trestu proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2002, č. j. 29 T 205/2002-44. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., za které mu byl podle §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c ) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dovoláním obviněný napadl toliko výrok o trestu. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soud při stanovení druhu a výměry trestu nesprávně posoudil stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, možnost nápravy a poměry pachatele. Účel trestu, uložený druh trestu a jeho délka je podle obviněného zcela neadekvátní, absolutně postrádá výchovný účinek a zjevně odráží pouze složku represivní. Obviněný je přesvědčen, že mnohem lépe by účel trestu splnil podmíněný trest odnětí svobody se současným stanovením dohledu, či trest obecně prospěšných prací s uložením přiměřených omezení směřujících k tomu, aby vedl řádný život. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že v jeho případě nebyly pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody splněny podmínky §39 odst. 2 tr. zák., protože není osobou, u níž by uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení souvisejících s ukládáním trestu (např. aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. nebo ustanovení §37a tr. zák.), nelze však v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet námitky proti druhu a výměře uloženého trestu z důvodu jeho nepřiměřené přísnosti, která má mít původ v nerespektování §23 tr. zák. o účelu trestu, s ním souvisejícího §39 odst. 2 tr. zák., popř. §31 tr. zák. Z toho učinil státní zástupce závěr, že námitky proti druhu a výměře trestu lze vznášet toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení ovšem platí, že dovolání lze podat pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové námitky však dovolání neobsahuje a námitky obsažené v dovolání se proto nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s žádným jiným dovolacím důvodem. V závěrečném návrhu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Dále státní zástupce navrhl, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo podáno proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek. Obviněný je ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání, které podal prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž podle §265e tr. ř. lhůta k podání dovolání byla zachována.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný opřel dovolání o tu část citovaného dovolacího důvodu, v němž soudu vytýká nesprávné hmotně právní posouzení. To spatřuje v tom, že soud nepřihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele (§31 odst. 1 tr. zák.). Rovněž má za to, že v jeho případě nebyla splněna podmínka pro uložení trestu odnětí svobody uvedená v ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., tj. že se nejedná o osobu pachatele, u níž by uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Účelu trestu by podle jeho názoru bylo možno dosáhnout uložením mírnějšího trestu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že jediným dovolacím důvodem, prostřednictvím něhož lze zpochybnit druh uloženého trestu, je dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ovšem tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., za což mu byl uložen podle §247 odst. 1 tr. zák. a podle §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Trestní sazba za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. se pohybuje pro trest odnětí svobody v rozpětí až dvou let. Je tedy zřejmé, že z hlediska druhu ani výměry trestu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na daný případ nedopadá, ostatně obviněný se ani tohoto dovolacího důvodu nedovolává.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by ve výroku o trestu mohlo v tomto konkrétním případě záležet v tom, že soudy nesprávně posoudily okolnosti významné pro uložení úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák. Ani proti tomuto zákonnému ustanovení však obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku nikterak nebrojí.
Dovolací námitky obviněného, které jednoznačně směřují k otázkám nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu z hlediska jeho účelu podle §23 odst. 1 tr. zák., nespadají pod dovolací důvod vymezený ustanovením v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zákon výslovně v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. stanovil, v čem mohou spočívat námitky proti výroku o trestu a jakým způsobem jej lze napadat. Uplatnit námitky proti výroku o trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze jen výjimečně v případech, kdy posuzování skutkové okolnosti má význam z hlediska hmotného práva. Aby uložený trest byl schopen splnit účel trestu, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry musí přihlížet k tomu, zda uložený druh trestu odpovídá hlediskům uvedeným v §31 odst. 3 tr. zák.; při ukládání trestu odnětí svobody ve smyslu §39 odst. 2 tr. zák. pro dosažení účelu trestu je třeba posoudit, zda vzhledem k osobě pachatele by nepostačovalo uložení trestu jiného. Z toho je zřejmé, že podstata zásady soudní individualizace trestu podle §31 odst. 1 tr. zák. tkví v hodnocení osoby pachatele, jehož těžiště je nutno hledat v řízení u nalézacího soudu. Odporovalo by povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku provádět přezkum obdobný přezkumu prováděnému v řízení o řádném opravném prostředku. K nápravě skutkových vad totiž není určen ani jeden z dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. Jinými slovy řečeno, pokud by ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňovalo přezkoumat jakýkoliv výrok o trestu pro jeho nepřiměřenost z hlediska ustanovení hmotného práva, odporovalo by koncepci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., kdyby vedle citovaného dovolacího důvodu zákon připouštěl podat dovolání ještě z jiného důvodu. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by byla z tohoto pohledu zcela nadbytečná.
Ačkoliv obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky po obsahové stránce nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, aniž by postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř.
Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí dovolací soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann