ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.721.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 721/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2003 o dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2003, č. j. 11 To 529/2002-118, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002 pod sp. zn. 3 T 161/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. K. podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2003, č. j. 11 To 529/2002-118, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, č. j. 3 T 161/2001-100. Uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., za což mu byl podle §247 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. okresní soud rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti M. C. a. C., s. r. o., P., J. 7, škodu ve výši 73.296,- Kč.
V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, bylo obviněnému v tomto řízení upřeno právo na obhajobu. Obviněný se domnívá, že odvolací soud by pravděpodobně rozhodl jinak (ve prospěch obviněného), pokud by se veřejného zasedání účastnil. V závěrečném petitu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud poté, co shledá dovolání důvodným, zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a pod sp. zn. 1 NZo 519/2003 se vyjádřila k dovolání obviněného. Podle názoru státní zástupkyně námitka obviněného dovolací důvod bezesporu pokrývá, avšak objektivně ji nelze shledat za opodstatněnou. Uvedla, že konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného a jeho obhájkyně nebránila žádná z překážek podle §263 odst. 3, 4 tr. ř., nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Státní zástupkyně má za to, že k zajištění praktického výkonu tohoto základního občanského práva byla postupem odvolacího soudu dána dovolateli možnost účastnit se veřejného zasedání, které však z jím nedoložených a tedy pouze na jeho straně tvrzených důvodů nevyužil. Ve svém vyjádření státní zástupkyně dále poukázala na obsah úředního záznamu ze dne 10. 2. 2003, který byl pořízen pouhých pět minut před zahájením veřejného zasedání, v němž obviněný vysvětlil svou údajnou nemoc, pro kterou se jak on, tak ani jeho obhájkyně veřejného zasedání nezúčastní. Vyjádřila přesvědčení, že za dané situace je zřejmé, že to byl výhradně dovolatel, který (podobně jako při proběhlém hlavním líčení v téže trestní věci, konaném bez jeho přítomnosti za stejných podmínek) nemaje objektivní překážky v uvedeném směru, zvolil možnost nevyužít svého oprávnění účastnit se veřejného zasedání o jeho odvolání. Jestliže odvolací soud jednal v nepřítomnosti obviněného, plně respektoval vůli obviněného, neboť při absenci požadavku na odročení veřejného zasedání, není důvod pochybovat o správnosti takového postupu. Navíc z obsahu protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že v průběhu veřejného zasedání nebyly dány podmínky pro postup ve smyslu §263 odst. 6 tr. ř. (dokazování nebylo doplňováno), tudíž ani nebylo dotčeno právo obviněného vyjádřit se k provedeným důkazům, a to ani ve smyslu ustanovení uvedeného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. V závěrečném petitu státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl, a toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e odst. 1 tr. ř. zachována.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Protože v daném případě nejde o případ nutné obhajoby a obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nebylo nutno přihlížet k ustanovením §263 odst. 3, 4 tr. ř. Zbývá tedy posoudit, zda odvolací soud správně aplikoval ustanovení §233 tr. ř. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Veřejné zasedání předseda senátu nařídil na den 10. 2. 2003 v 8:30 hodin. Jak vyplývá z připojeného spisového materiálu, obviněný převzal předvolání k veřejnému zasedání dne 6. 1. 2003, obhájce obviněného byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn dne 30. 12. 2002. Z uvedeného je patrné, že pětidenní lhůta od doručení předvolání (vyrozumění) k veřejnému zasedání podle §233 odst. 2 tr. ř. byla jak u obviněného, tak u jeho obhájce dodržena. Lze tedy konstatovat, že obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán. Totéž platí i o vyrozumění obhájce.
Z obsahu trestního spisu se dále podává, že trestní kanceláři dne 10. 2. 2003 v 8:25 hodin volala pracovnice advokátní kanceláře JUDr. J. P. Podle úředního záznamu o tomto telefonickém rozhovoru na čl. 110 obviněný na poslední chvíli advokátní kanceláři sdělil, že je nemocný, proto se on ani jeho obhájce dnešního veřejného zasedání nezúčastní. Následně téhož dne obhájkyně obviněného zaslala Krajskému soudu v Hradci Králové v 11:18 hodin faxovou zprávu s vlastnoručně podepsanou žádostí o omluvu z jednání. Text omluvy zní: \"Ve věci výše uvedeného jednacího čísla žádáme o omluvu z jednání z důvodu akutního onemocnění klienta\". V příloze byla odvolacímu soudu faxem zaslána kopie poukazu k odbornému vyšetření od praktického lékaře MUDr. E. K., v němž je zmínka o tom, že tento poukaz byl vydán jako omluvenka neúčasti při soudním jednání.
Třebaže by odvolací soud mohl akceptovat omluvu obviněného, přinejmenším však není zřejmé, že by obviněný trval na účasti u veřejného zasedání, neboť o odročení jednání nepožádal ani on sám, ani jeho obhájkyně. Za dané situace proto odvolací soud mohl veřejné zasedání provést bez přítomnosti obviněného, a to i s ohledem na znění §234 tr. ř.
Toliko nad rámec dovolacího důvodu Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že důvod neúčasti obhájkyně u veřejného zasedání lze naopak jen stěží omluvit. Těžko si lze představit, že několik minut před zahájením veřejného zasedání by nebyla schopna se veřejného zasedání v Hradci Králové zúčastnit, aniž by předem neměla povědomí o akutní nemoci obviněného. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že advokátní kancelář JUDr. J. P. má sídlo v O. Minimálně v okamžiku, kdy pracovnice advokátní kanceláře hovořila s trestní kanceláří Krajského soudu v Hradci Králové a sdělovala pracovnici soudu, že obviněný na \"poslední chvíli\" sdělil, že je nemocný, musela být obhájkyně obviněného nedaleko budovy Krajského soudu v Hradci Králové, což by jí nebránilo veřejného zasedání se zúčastnit, neboť nelze přehlédnout argumentaci, že obviněný se měl omlouvat advokátní kanceláři na \"poslední chvíli\", a proto lze předpokládat, že obhájkyně se včas vydala k odvolacímu soudu do vzdáleného města.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 2. 2003 navíc plyne, že odvolací soud omluvu obviněného a obhájkyně po zahájení veřejného zasedání čtením úředního záznamu vzal na vědomí. K tíži obviněného (ostatně i k tíži jeho obhájkyně) pak lze přičítat nedostatečnou obezřetnost, bylo-li jejich úmyslem prostřednictvím omluvy docílit odročení veřejného zasedání, protože z žádných listinných podkladů nebylo možno dovodit zájem obviněného se osobně zúčastnit veřejného zasedání.
Nejvyšší soud je toho názoru, že z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod nedošlo u obviněného k zásahu do ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Toto ústavně zaručené právo sice garantuje \"každému právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti …\", nicméně toto právo nelze posuzovat jednostranně, nýbrž v celém kontextu, tj. s tím, že věc musí být projednána tak, aby se každý \"... mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům …\". Zatímco první věta citovaného ustanovení je zaměřena na právo na veřejné projednání věci, druhá část citované věty akcentuje zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zásah ani do jednoho z uvedených práv však Nejvyšší soud neshledal. U veřejného zasedání poté, co bylo čteno odvolání obviněného na čl. 105 ? 108, odvolací soud přistoupil k závěrečným návrhům, když předtím konstatoval, že nejsou žádné další návrhy na doplnění dokazování. Obviněný měl tedy možnost se v předchozích stádiích trestního řízení vyjádřit ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je založena obžaloba. V souvislosti s podaným dovoláním je potřebné rovněž uvést, že Nejvyšší soud může přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Se zřetelem ke shora uvedenému lze tedy uzavřít, že ve světle uplatněných námitek odvolací soud respektoval veškerá procesní ustanovení trestního řádu. Jakkoli následně se obviněný snaží interpretovat svoji omluvu a zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že v konkrétním případě z důvodů výše uvedených nebylo podanou omluvou vyloučeno konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, a jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání, v jeho průběhu nebyly prováděny žádné důkazy. Konáním veřejného zasedání dne 10. 2. 2003 bez přítomnosti obviněného tedy zcela zjevně odvolací soud neporušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto dovolací soud rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann