ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.734.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 734/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. července 2003 dovolání obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 To 50/03, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 202/2002 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 To 50/03, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. Nt 202/2002.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. Nt 202/2002, bylo podle §72 odst. 1 tr. zák. obviněnému J. K. uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 8 To 50/03.
Obviněný J. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Dovolání podal v rozsahu, v němž byla jeho stížnost zamítnuta, a opřel je o dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Namítl, že pro uložení ochranného léčení nebyla splněna zákonná podmínka spočívající v tom, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. V podrobnostech odkázal na znalecké posudky vypracované v průběhu trestního řízení a vyjádřil názor, že z žádného posudku nelze dovodit závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i usnesení Městského soudu v Praze a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Usnesení obou soudů vzešla z řízení, které bylo zahájeno tím, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal návrh na uložení ochranného léčení obviněnému J. K. (§239 odst. 1 tr. ř.). To znamená, že nešlo o případ, kdy by si soud rozhodnutí o ochranném léčení vyhradil podle §230 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení konaném v rámci trestního stíhání obviněného. Toto konstatování má význam pro rozsah přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu v tom smyslu, že řízením předcházejícím usnesení, které bylo napadeno dovoláním, je řízení od podání návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení, a nikoli též řízení, které předtím probíhalo v rámci trestního stíhání obviněného.
Podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák. nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z povahy posuzovaného případu vyplývá, že v něm šlo o uložení ochranného léčení v druhé z obou variant stanovených v §72 odst. 1 tr. zák., tj. pachateli činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jehož pobyt na svobodě je nebezpečný.
Podmínka, že pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě je nebezpečný, musí být splněna v době rozhodování soudu o ochranném léčení (č. 23/1979 Sb. rozh. tr.). Ochranné léčení lze uložit osobě, jejíž pobyt na svobodě je i do budoucna nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Musí tedy být zjištěno, že pobyt takové osoby na svobodě je i v době rozhodování o ochranném léčení nebezpečný tím, že v důsledku její duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (č. 3/2000 Sb.).
Východiskem úvah a posléze i závěrů o tom, zda pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, proto musí být zjištění, jakého jednání se obviněný dopustil, včetně toho, že toto jednání – nebýt nepříčetnosti obviněného – by bylo trestným činem a jakým. Nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě pak spočívá v tom, že tu je vysoká pravděpodobnost toho, že obviněný pod vlivem duševní poruchy znovu spáchá takový nebo obdobný čin. Závěr o nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě je tudíž výsledkem určitého porovnání toho, co obviněný skutečně spáchal, s tím, co z jeho strany v budoucnu reálně hrozí.
V posuzovaném případě však soudy k závěru o nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě nedospěly tímto způsobem, protože v jejich rozhodnutích chybí především jasné zjištění, zda a jakého jednání, které by jinak bylo trestným činem, se obviněný dopustil. Za takové zjištění není možné považovat to, co je uvedeno v úvodu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, totiž to, že obviněný byl „rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 45 T 9/2001, podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že …., čímž měl spáchat pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.“. Citací výroku zprošťujícího rozsudku Městský soud v Praze nevyjádřil žádné zjištění, které ohledně jednání obviněného učinil v řízení o návrhu na uložení ochranného léčení. Dikce, že obviněný „se měl dopustit skutku“, charakter takového zjištění rozhodně nemá. Nejvyšší soud v této spojitosti znovu připomíná, že rozhodnutí o uložení ochranného léčení bylo výsledkem řízení zahájeného návrhem státního zástupce podle §239 odst. 1 tr. ř. a nikoli završením postupu, jímž by si Městský soud v Praze v hlavním líčení konaném o obžalobě vyhradil rozhodnutí o ochranném léčení do veřejného zasedání podle §230 odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že nemohl bez dalšího pouze převzít či presumovat skutková zjištění učiněná v hlavním líčení, ale musel ve veřejném zasedání provést dokazování (§235 odst. 2 tr. ř.) potřebné ke zjištění, zda a jakého jednání, které jinak by bylo trestným činem, se obviněný dopustil. V tomto ohledu jde o určitou obdobu zásady, že v otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není soud rozhodující o ochranném léčení vázán usnesením o zastavení trestního stíhání (č. 24/1992 Sb. rozh. tr.). Protože v rozhodnutích soudů chybí zjištění, jakého jednání, které by jinak bylo trestným činem, se obviněný dopustil, není v nich již v důsledku toho ani podklad pro úsudek, zda a nakolik je reálné, že ze strany obviněného v budoucnu hrozí spáchání stejného nebo obdobného jednání pod vlivem duševní poruchy.
Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je patrno, že obviněnému uložil ochranné léčení na podkladě doporučení, které bylo obsahem doplňku znaleckého posudku ústavu, a to Psychiatrické léčebny B. Městský soud v Praze tuto část doplňku znaleckého posudku převzal bez jakéhokoli hodnocení ve vztahu k zákonným hlediskům pro uložení ochranného léčení podle §72 odst. 1 tr. zák. Městský soud v Praze odkázal na to, že kolísající psychický stav obviněného „může zhoršovat způsobilost ke spolupráci při léčení (dodržování režimových opatření a užívání léků)“, což je úvaha, která je zcela mimo okruh zákonných důvodů uložení ochranného léčení. Kromě toho Městský soud v Praze bez dalšího konstatoval tu část doplňku znaleckého posudku, podle níž psychický stav obviněného „může zvyšovat riziko opakování kvalitativní poruchy vědomí se společensky nebezpečným agresivním jednáním“. Takto paušálně konstatované nebezpečí opakování agresivního jednání nemůže být důvodem pro uložení ochranného léčení. Paušálnost tohoto konstatování spočívá především v naprosté nekonkrétnosti, pokud jde o míru, v níž ze strany obviněného hrozí agresivní jednání, a také pokud jde o povahu takového jednání. S odkazem na č. 11/1974 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud již uvedl, že ve smyslu podmínek uložení ochranného léčení je za nebezpečný možné považovat pobyt obviněného na svobodě jen tehdy, jestliže je vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá stejný nebo obdobný útok. Ani z doplňku znaleckého posudku ústavu, z něhož vycházel Městský soud v Praze, není možné přesvědčivě dovodit, že by spáchání stejného nebo obdobného útoku bylo vysoce pravděpodobné, nehledě na to, že mírou této pravděpodobnosti se posudek ani jeho doplněk konkrétně nezabýval. Navíc z doplňku znaleckého posudku ústavu nevyplývá ani to, jakou podobu reálně může mít „společensky nebezpečné agresivní jednání“, pokud ze strany obviněného skutečně hrozí. Závěr o nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě by byl v tomto směru podložen pouze zjištěním, že z jeho strany hrozí nové spáchání jen závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž musí jít o útok svou povahou srovnatelný s dříve spáchaným činem jinak trestným a svou intenzitou dosahující závažnosti trestného činu. Pro naznačené zjištění není ani v doplňku znaleckého posudku ústavu konkrétní podklad.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k tomu, že v daném případě bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, ve smyslu §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Proto zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jako vadnou část předcházejícího řízení i usnesení Městského soudu v Praze. Na tato rozhodnutí nenavazovala žádná další rozhodnutí, která by bylo třeba zrušit zároveň spolu s nimi. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec