ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.75.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 75/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2003 o dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 9 To 591/2001, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 85/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 21 T 85/2001, byl obviněný K. K. uznán vinným (ad 1 rozsudku) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a (ad 2 rozsudku) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo soudem rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 9 To 591/2001 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému K. K. při nezměněném výroku o vině trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, když pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 9 To 591/2001, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný K. K. v podaném dovolání podrobně rozvádí důvody, které jej vedly k podání dovolání a uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný poukazuje především na to, že soudy obou stupňů při hodnocení skutku uvedeného pod bodem jedna rozsudku nesprávně uvěřily výpovědi poškozeného, aniž by braly v úvahu, že to byl on – obviněný, kdo byl poškozeným napaden. Dále vyslovil názor, že vzhledem k rozporům ve výpovědích měly být vyslechnuty nezaujaté osoby, které konfliktu přihlížely, a které mohly rozpory mezi jednotlivými výpověďmi odstranit. Poukázal na to, že na uvedené skutečnosti upozorňoval již v řízení před soudem prvního stupně stejně jako v průběhu odvolacího řízení, avšak neúspěšně. Vzhledem k tomu, že konflikt zahájil sám poškozený, mělo být jednání obviněného hodnoceno jako jednání v nutné obraně, nebo jako vybočení z mezí nutné obrany. V takovém případě, pokud by bylo jeho jednání hodnoceno jako vybočení z mezí nutné obrany, musela by se uvedená skutečnost promítnout do rozhodování o trestu. Dále poukazuje na nesprávnost vyhodnocení výpovědí k jednání, kterým byl uznán vinným pod bodem 2 rozsudku. Obviněný vyslovil svůj názor, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání dvou roků nevyhovuje hlediskům generální ani individuální prevence a je třeba na něj nahlížet jako na nepřiměřeně přísný. Z důvodů shora uvedených závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou obhájcem, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a bylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze uplatnit i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou však v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z již soudy konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Pokud jde o námitky obviněného, kdy poukazuje na to, že soudy pochybily při hodnocení skutků, kterými byl uznán vinným, že nebyly vyslechnuty nezaujaté osoby apod., zde je potřebné uvést, že v tomto směru směřují námitky obviněného výlučně do oblasti skutkových zjištění, a tyto nelze podřadit pod zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je potřebné uvést, že pokud by dovolání bylo podáno pouze s uvedením shora uvedených námitek, bylo by nutno ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však v podaném dovolání také namítá, že jednal v nutné obraně a z podaného dovolání nelze zcela jednoznačně dovodit, že by uvedenou skutečnost bezpodmínečně vázal na nedostatky skutkových zjištění. Jde proto o námitku zakládající dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou je třeba spatřovat v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. V uvedeném směru je však dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Podle §13 tr. zák. (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Nutná obrana vymezená trestním zákonem předpokládá přímo hrozící nebo trvající útok ze strany útočníka na život, zdraví, majetek nebo i další hodnoty chráněné trestním zákonem, přičemž obránce je oprávněn použít takové jednání, které je způsobilé ho bezpečně odvrátit.
Podle názoru Nejvyššího soudu se jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dostatečně vypořádaly s otázkou počáteční iniciativy, tedy i s problematikou nutné obrany. Ze skutkových zjištění soudů zcela jednoznačně vyplývá, že to byl obviněný, který zcela neadekvátně reagoval na slovní výtky ze strany poškozeného a svědkyně J. Č. V tomto směru rovněž je nezbytné upozornit i na výpovědi spoluobviněných, kteří útok ze strany obviněného K. K. popsali v jiném časovém sledu, než jak uváděl obviněný K., když nelze přehlédnout ani výpověď spoluobviněného ml. F. D., z jehož výpovědi zcela jednoznačně vyplývá, že také následné jednání obviněného K. (popsané pod bodem 2 výroku rozsudku) nebylo vyprovokováno jednáním poškozeného, jak uváděl ve své obhajobě obviněný, ale iniciátorem jednání vůči poškozenému v případě tohoto útoku byl právě obviněný. Odkaz obviněného na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí R 25/76 – trestní je zcela nepřiléhavé, neboť uvedené ustanovení má na mysli případ, kdy obviněný odvrací útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. V posuzovaném případě však jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně dospěly ke správnému závěru, že obviněný neodvracel útok přímo hrozící nebo trvající, avšak sám byl iniciátorem nepřiměřeného fyzického útoku na poškozeného, který je nutno spatřovat již v prvopočátcích jeho jednání vůči poškozenému, příp. svědkyni J. Č., na což poškozený reagoval jednak verbálně, ale i fyzicky, a teprve poté, co si takto počínal vůči obviněnému, aniž by tomuto způsobil sebemenší újmu na zdraví či jinou újmu, od tohoto odstoupil a hodlal i s J. Č. místo opustit, byl obviněným napaden, když agresivita, nikoli obrana obviněného, je prokázána i v následujícím jednání, když podle spoluobviněného ml. F. D., to byl právě obviněný K., který po uvedeném incidentu „přijel se svým vozidlem a křikl na spoluobviněné jedem“ a následně opětovně vozidlem poškozeného dostihli vozidlo poškozeného, tohoto přinutili zastavit a napadli poškozeného i J. Č. tím způsobem, že v jejich jednání byl spatřován trestný čin loupeže a poškozování cizí věci. Z důvodů shora uvedených bylo nutno odvolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež jako jediný byl v dovolání uplatněn, nemůže naplnit zmínka obviněného, že uložený trest neodpovídá kritériím stanovených pro účel trestu, druh a výměru trestu. Výrok o trestu lze dovoláním úspěšně napadnout pouze při existenci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dovolatel podle §265f odst. 1 tr. ř. povinen v dovolání také výslovně uvést. V daném případě se však tak nestalo.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného K. K. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř.
O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann