ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.753.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 753/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2003 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 10 To 68/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 160/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 10 To 68/2003, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 8 T 160/2002.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 8 T 160/2002, byl obviněný J. J.uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle §251 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 6.000,- Kč. Pokud by nebyl uložený trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů.
Obviněný J. J. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 10 To 68/2003. Dovolání obviněný podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání uvedl, že shora uvedený dovolací důvod spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nebylo náležitě přihlédnuto k tomu, že okamžitě poté, co se od svědkyně Veselé dověděl o tom, že videokamera, kterou převzal do zástavy, byla ukradena, tuto na požádání vydal orgánům policie, a proto s ohledem na tuto skutečnost v žádném případě nemůže obstát tvrzení uváděné v rozhodnutí soudů, že by chtěl zatajením věci získat majetkový prospěch. Poukazuje dále na to, že stan, který přijal do zástavy a tento měl hodnotu podle znaleckého posudku 1.360,- Kč, sice prodal, avšak toto jeho jednání mělo být soudy posouzeno jako přestupek (s ohledem na hodnotu uvedeného stanu), nikoli jako trestný čin. Rovněž tak má výhrady k tomu, že \"pro uznání viny bylo soudy vycházeno z hodnot obou věcí v celkové výši 11.600,- Kč, když ve spise není jediný důkaz o tom, že by se snažil videokameru zatajit\". Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zrušil rozhodnutí krajského i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil, konstatoval, že \"cestou logického výkladu lze dospět k závěru, že má-li být pachatel tohoto deliktu (§251 odst. 1 tr. zák.) ohrožen prakticky stejnou sankcí jako osoba, která předmětnou věc odcizila a dopustila se tak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., musí jít i v případě podílníka o věc, jež co do své hodnoty vyhovuje požadavku tohoto ustanovení\". V souvislosti se svým závěrem poukázal státní zástupce na rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/95 a 45/2001 a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc přikázal Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve smyslu §265c tr. ř. jako soud dovolací shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§265e tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu lze proto namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině soudem popsán. To v podstatě znamená, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v přecházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů nebo takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejprve musí Nejvyšší soud poukázat na formální pochybení při podaném dovolání, kdy obviněný měl správně uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a v jeho rámci uplatnit výše uvedený dovolací důvod, neboť ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. umožňuje vytýkat vady soudu prvního stupně v souladu s dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uvedený nedostatek bylo možno překlenout s ohledem na obsah podaného dovolání obviněného.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že \"dne 22. 4. 2002 po 14. hodině jako majitel zastavárny - bazaru v P. ulici v B., odstranil z dosahu možného odhalení stan zn. Panda v hodnotě 1.360,- Kč, aby opatřil sobě nebo jinému prospěch, a znemožnil jeho převzetí oprávněným majitelem, ač věděl, že jde o stan, který mladistvý J. V. v přesně nezjištěné době od 16. 4. 2002 spolu s videokamerou zn. Panasonic, v celkové hodnotě 11.600,- Kč, odcizil ke škodě svého otce J. V. a do 23. 4. 2002 zastavil v zastavárně obžalovaného za 400,- Kč\".
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo b) to, co za takovou věc bylo opatřeno.
Z popisu skutku jednoznačně plyne, že obviněný převzal do zástavy videokameru a stan, vše v celkové hodnotě 11.660,- Kč. Obviněný byl uznán vinným trestným činem podílnictví pouze ve vztahu k prodanému stanu v hodnotě 1.360,- Kč, nikoli již k videokameře, kterou vydal policii. Popisem skutku okresní soud pouze vyjádřil, a krajský soud rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, tu skutečnost, že obviněný prodal stan, o kterém věděl, že pochází z rozsáhlejší majetkové trestné činnosti mladistvého J. V., což uvedl ve své výpovědi sám obviněný. Svědkyni V. měl obviněný uvést, že kromě videokamery, na kterou se tato ptala, mladistvý další věci nezastavil, přestože s mladistvým sepsal dne 16. 4. 2002 zástavní smlouvy na stan a videokameru, přičemž po odchodu svědkyně V. ze zastavárny obviněný tento stan dne 23. 4. 2002 prodal, přestože jako zástava mohl být prodán až dne 24. 4. 2002. Ze shora uvedených skutečností soudy vyvodily, že po návštěvě svědkyně V. obviněný, který převzal do zástavy stan a videokameru, věděl o tom, že kromě videokamery odcizil mladistvý také další věci a vzhledem k tomu, že převzal v tentýž den od obviněného vedle videokamery také stan, soudy dovodily, že od uvedeného okamžiku (nejpozději od návštěvy svědkyně V.) byl obviněný srozuměn s tím, že z této rozsáhlejší krádeže může pocházet i stan, a proto pokud jej následně prodal, jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k §251 odst. 1 tr. zák. Ta skutečnost, že obviněný prodal stan ještě před uplynutím doby umožňující jeho realizaci, vedla soudy v rámci hodnocení důkazů k závěru, že si obviněný uvědomil souvislost mezi ukradenou videokamerou, která byla u něj dne 22. 4. 2002 zjištěna, a stanem, který byl u něj také zastaven, avšak na něj se dne 22. 4. 2002 svědkyně V. pouze nedotazovala.
Správně pak soudy uzavřely, že zjištěný skutek je nutno kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., byť obviněný realizoval pouze stan v ceně 1.360,- Kč. V tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na to, že výše uvedené námitky obviněného nemohou obstát, a to ani v souvislosti s odkazy na judikaturu uvedenou státním zástupcem. Předně je potřebné uvést, že ze strany mladistvého šlo o trestný čin, nikoli o přestupek, neboť neodcizil pouze stan ve shora uvedené hodnotě, ale také další věci, když obviněnému dal do zástavy uváděné věci v hodnotě 11.660,? Kč. V tomto směru to byl sám obviněný, který doznal, že věděl o tom, že mladistvý odcizil další věci (\"V. kontaktovala, že syn ukradl více věcí …). Z již zmíněného znění §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak plyne, že pachatel tohoto trestného činu ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. V tomto směru pak již není rozhodující, že obviněný realizoval - prodal stan v hodnotě 1.360,- Kč a tvrdí, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin, když hodnota této věci nedosahuje částky 5.000,- Kč, neboť soudy vzaly za prokázané, že obviněný kromě této věci získal i další věci a věděl o tom (viz shora), že tyto věci, tedy i stan pocházejí z trestné činnosti, kterou spáchala jiná osoba. S ohledem na své postavení obviněný věděl, že hodnota jemu do zástavy daných věcí částku 5.000,- Kč přesahuje, a sám uváděl i to, že byl informován o tom, že mladistvý měl ukrást více věcí. Pro úplnost je třeba dodat, že odkaz na rozhodnutí č. 45/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je zcela nepřiléhavý, neboť má zejména vztah k prokazování úmyslu podílníkovi, měl-li být trestný čin krádeže kvalifikován podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. K uvedenému rozhodnutí je však potřebné připomenout, že trestný čin podílnictví je trestným činem úmyslným a že tento úmysl pachatele se vyžaduje ve vztahu k okolnosti, že věc byla získána trestným činem (k této otázce byl podán již podrobný výklad shora s odkazem na výpověď samotného obviněného a další důkazy, které soudy hodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.). Nelze rovněž souhlasit ani s jednostranným odkazem na rozhodnutí č. 7/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť kromě zmiňované právní věty, která na daný případ nedopadá, je potřebné zmínit část odůvodnění tohoto rozhodnutí, kterou již samotný výrok rozhodnutí neobsahuje a ze kterého plyne, že \"pokud by bylo prokázáno jeho (myšleno obviněného pro §251 odst. 1 tr. zák.) vědomí o tom, že tyto cigarety pocházejí z rozsáhlejší delikvence obžalovaného (pro §247 tr. zák.), znamenalo by to jeho trestní odpovědnost podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák\".
V daném případě soudy dovodily z provedených důkazů (výpověď obviněného, svědkyně V., zástavních smluv apod.), že obviněný věděl o tom, že nejen videokamera, ale také stan - ke kterému je aplikováno ustanovení §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., pochází z rozsáhlejší delikvence mladistvého, tudíž tento závěr vede k trestní odpovědnosti obviněného podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nepřesností, na kterou je potřebné poukázat, je to, že soud prvního stupně, přestože v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný předmětný stan - zástavu prodal před dnem splatnosti, tuto skutečnost nevyjádřil dostatečně v právní větě, kde v podstatě pouze citoval celé znění §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., přestože vzal za prokázané, že obviněný na jiného převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Uvedená nepřesnost však neměla vliv na rozhodnutí jako takové ani jeho právní posouzení.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené a s přihlédnutím k tomu, že problematika prokázání vědomí podílníka o tom, že věc, která je předmětem tohoto trestného činu pochází z rozsáhlejší krádeže, byla již řešena (viz shora), rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann