ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.76.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 76/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2003 o dovolání obviněné J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 610/2001, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 168/2000 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná J. K. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 2. 2002, sp. zn. 5 To 610/2001. Tímto rozsudkem byl na podkladě odvolání obviněné zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2001, sp. zn. 4 T 168/2000, a rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a uložen jí peněžitý trest a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody.
Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítala, že skutkový stav, popsaný Obvodním soudem v Praze 1 a převzatý Městským soudem v Praze, nebyl zjištěn správně a v důsledku toho je nesprávné i právní posouzení skutku. Podle jejího přesvědčení poškozený nebyl nikým nucen, aby konal něco, co by bez donucení neučinil. Pro případ, že by byly naplněny formální znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., nebyla podle jejího názoru splněna materiální podmínka pro posouzení skutku jako trestného činu. S odkazem na všechny rozhodné okolnosti uvedené v §3 odst. 4 tr. zák., zejména na to, že to byla ona, kdo byl jednáním poškozeného připraven o 4.500.000,- Kč, namítla, že stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost je nepatrný. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a z důvodu §226 písm. a) tr. ř. ji zprostil obžaloby.
Podle zjištění Městského soudu v Praze se obviněná trestného činu vydírání podle
§235 odst. 1 tr. zák. dopustila společně se spoluobviněnými M. K. a T. L. tím, že
s úmyslem získat od poškozeného M. A. vrácení 4.500.000,- Kč, dne 8. 11. 1999 v P., v baru U V. obvinění J. K. a M. K. mu vyhrožovali fyzickou likvidací, pokud částku nezaplatí, a spolu s dalšími dvěma nezjištěnými osobami ho přinutili, aby s nimi jel do K. H., kde mu v restauraci U z. l. vyhrožovaly nezjištěné osoby, přičemž rusky hovořící muž přitom manipuloval se samopalem; poté poškozený odjel do bytu obviněné a tam za přítomnosti obviněného T. L. a dalších dvou blíže nezjištěných mužů pod vlivem předchozích výhrůžek podepsal dlužní úpis na částku 4.500.000,- Kč.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ačkoli obviněná v dovolání označila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. V mezích uvedeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Není však možné namítat nesprávnost skutkových zjištění. Zaměřila-li tedy obviněná své výhrady též proti skutkovým zjištěním, bylo její dovolání v tomto ohledu podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto Nejvyšší soud k této části dovolání nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm .g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn tou částí dovolání, jíž obviněná zpochybnila správnost právních závěrů prezentovaných v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze. Obviněná v dovolání neuplatnila žádné konkrétní výhrady, jimiž by zpochybnila formální podmínky trestnosti činu; její námitky směřovaly vůči hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost. Vyslovila přesvědčení, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný, a pro absenci materiální podmínky trestnosti se proto nemůže jednat o trestný čin.
S tímto názorem obviněné souhlasit nelze.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.).
O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že při posouzení skutku obviněné jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se soud zabýval jak otázkou formálních znaků tohoto trestného činu, tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě rozvedl.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé. Neopomněl zohlednit ty faktory, na něž obviněná konkrétně odkazuje, tj. okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu obviněné, míru jejího zavinění i její pohnutky. Vzal v úvahu, že to byl poškozený M. A., kdo obviněnou připravil o 4.500.000,- Kč, finanční prostředky jí nevrátil a že ta se činu dopustila jen proto, aby je získala zpět. Tyto okolnosti, snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněné, byly výstižně zhodnoceny v závěrech, týkajících se materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby (v posuzovaném případě spáchání činu nejméně se dvěma osobami) podle §88 odst. 1 tr. zák. Na rozdíl od právních závěrů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně byl shodně popsaný skutek kvalifikován odvolacím soudem nikoliv jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Existence okolností, snižujících stupeň nebezpečnosti činu obviněné, však ještě neznamená, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněné byl pouze nepatrný. Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty
(k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněné však nejde.
Čin obviněné, třebaže jeho pohnutku lze pochopit, není možné tolerovat a jeho nebezpečnost bagatelizovat. Obviněná se činu dopustila vedena snahou dosáhnout vyplacení či alespoň zajištění navrácení finančních prostředků (formou podepsání tzv. dlužního úpisu), vycházejíc z předpokladu, že poškozený je povinen jí peníze zaplatit; přinutila-li ale poškozeného k plnění jeho závazku pod hrozbou fyzickou likvidací, za přítomnosti dalších osob, která důraznost hrozby ještě zvyšovala (rusky hovořící muž manipulující se samopalem apod.), jde o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je evidentně vyšší než nepatrný. Trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byl tedy jednáním obviněné naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková