ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.767.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 767/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. července 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného V. K., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 8 To 160/01, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 10/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 54 T 10/2001, byl obviněný uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 8 To 160/01, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. [správně písm. g) a l) tr. ř. – viz novela č. 200/2000 Sb.]. Namítá, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu I. stupně pod č. 1, jímž se měl dopustit trestného činu podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., není trestným činem, neboť jednal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. V průběhu celého trestního řízení, že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o jiné pohnutce ke střelbě proti poškozenému, než co sám uváděl. Pokud by mu poškozený nevyhrožoval a nepostupoval směrem k němu i poté, co poprvé vystřelil do země a ani tento varovný výstřel ho nezastavil, rozhodně by nikdy nevystřelil. Za dané situace však byl přesvědčen, že ho chce poškozený napadnout, protože jinak neměl důvod za ním chodit, vystřelil mezi jeho nohy a nešťastnou náhodou ho zasáhl tak, že na následky vykrvácení zemřel. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že vůbec nezjišťovaly, za jakým účelem se poškozený a jeho společník P. zdržovali v České republice, jak si opatřovali prostředky k životu, jak získali automobil, kterým přijeli, ap. Ze spisu, že je však zřejmé, že poškozený byl v Moldavsku stíhán pro zvlášť závažnou vraždu a byl odsouzen za nedovolené držení zbraně. Trestán byl i P. Oba tedy pobývali na území České republiky nelegálně, nemohli se živit řádným způsobem a při příchodu do nočního baru neměli finanční prostředky. Vzhledem k odlehlé poloze nočního baru by se v případě napadení také těžko dovolal nějaké pomoci. Nesouhlasí ani s tvrzením soudů, že střílel na zřejmě neozbrojenou osobu a gesta ani slovní projev poškozeného v kritické chvíli výstřelu nenaznačovaly, že by měl v úmyslu ho napadnout. Poukazuje na to, že při ohledání byl nalezen nůž na místě činu a nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že společník poškozenému při cestě k němu něco předal. Předpokládal, že se jedná o nějaké zbraně. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a odvolacímu soudu přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že právní hodnocení skutku v rozsudku soudu I. stupně odpovídá zákonu a proto navrhuje odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Protože námitka obviněného, že soudy nepostupovaly správně, pokud nedospěly k závěru, že skutek není trestným činem, protože jednal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., je námitkou proti právnímu posouzení skutku, naplňuje proto uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze znění tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že při přezkoumávání důvodnosti námitek dovolatele je dovolací soud vázán skutkem zjištěným soudy v průběhu trestního stíhání. V daném případě bylo proto třeba se zabývat otázkou, zda ve skutkových zjištěních jsou uvedeny takové skutečnosti, které by svědčili pro závěr, že obviněný jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podle rozsudku soudu I. stupně se obviněný trestného činu podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že v hádce revolverem zn. ASTRA 357, ráže 57 Magnum, výr. č. R 247892, na krátkou vzdálenost vystřelil na dolní polovinu těla V. C., tak, že mu způsobil průstřel dvouhlavého a čtyřhlavého svalu levého stehna s úplným přerušením celého nervověcévního svazku, což vedlo k následné smrti poškozeného v důsledku vykrvácení.
Je-li předpokladem použití ustanovení o nutné obraně odvracení přímo hrozícího útoku, jak by to podle obviněného mělo být v tomto případě, je nutno konstatovat, že ve skutkové větě není uvedena žádná taková skutečnost, která by svědčila pro tento závěr. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že poškozený po prvním varovném výstřelu obviněného si oběma rukama vyhrnul oděv a vykročil proti obviněnému se slovy „tak střílej, já se nebojím“. V tom okamžiku obviněný vystřelil z velmi krátké vzdálenosti (přibližně 1 metr), ze zbraně velkého kalibru, proti spodní polovině těla poškozeného. Jednalo se o nemířený výstřel, byla vyvrácena obhajoba obviněného, že střílel mezi nohy poškozeného a že by tento byl ozbrojen, takže střílel na zjevně neozbrojenou osobu, jejíž gesta ani slovní projev v daném momentě nenaznačovaly, že by měl v úmyslu obviněného fyzicky napadnout. Na stejné skutečnosti poukázal také odvolací soud, když se námitkou obviněného o nutné obraně zabýval v odvolacím řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je také Nejvyšší soud toho názoru, že podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. v daném případě splněny nejsou, protože ze strany poškozeného útok přímo nehrozil. Nevýznamné jsou pak námitky obviněného ohledně pobytu poškozeného na území České republiky a jeho kriminální minulosti, když, jak správně uvedl odvolací soud, obviněný poškozeného ani jeho společníky neznal a viděl je poprvé. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Obviněný tak uplatňuje první alternativu tohoto dovolacího důvodu, která se však vztahuje pouze na případy nesplnění procesních podmínek a uplatní se proto pouze v případě, kdy rozhodnutím o řádném opravném prostředku byl obviněnému v podstatě odepřen přístup k soudu druhého stupně, protože tento soud řádný opravný prostředek chybně zamítl či odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal. O takovýto případ ale v dané věci nejde, protože odvolací soud rozsudek soudu I. stupně z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal a není rozhodující, že při svém rozhodování neakceptoval námitky v odvolání uvedené. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto ve věci není naplněn.
Dovolání je proto zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když s námitkami uplatněnými v dovolání se správně vypořádal již soud I. stupně, tak i soud odvolací a obviněný, který nadále setrval na svém výkladu podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. tak podal dovolání zjevně pouze formálně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš