ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.819.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 819/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2003 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 3 To 620/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 27/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 31 T 27/2001, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Současně byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 28. 7. 1997 na svém neoznačeném pozemku v k. ú. H. H., okr. Č. B., s pistolí v ruce vyhrožoval Ing. J. D. ustřelením nohy a zastřelením psa a nutil jej, aby opustil pozemek.
Proti tomuto rozsudku podali státní zástupce i obviněný odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 3 To 620/2002, byl k odvolání státního zástupce rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §235 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelných zbraní na pět let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť ten nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. po stránce formální ani materiální. Vytkl, že jako svědkyně nebyla vyslechnuta jeho matka, v důsledku čehož nebyly provedeny všechny důkazy potřebné k prověření věrohodnosti poškozeného. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze však přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči rozsahu dokazování a vůči naplnění formálních znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný vytkl, že nebyla-li soudem vyslechnuta jako svědkyně jeho matka, nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, zejména pak ty, které měly sloužit k prověření věrohodnosti výpovědi poškozeného, jediného přímého usvědčujícího důkazu. Je zřejmé, že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, resp. procesních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Ze stejných důvodů nebylo možno přihlížet ani k té části námitek obviněného, jimiž zpochybňoval naplnění znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. po stránce formální. V této souvislosti namítl, že „hrozba použití zbraně vůči psu poškozeného neměla příčinnou souvislost s rozhodnutím poškozeného opustit soukromý pozemek obviněného“, čímž současně ve shodě s již uplatněnou obhajobou zpochybnil, že by i ve vztahu k poškozenému došlo k pohrůžce násilí a dále že by poškozeného nutil, aby něco konal. Ze smyslu těchto námitek plyne, že obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud. Podle nich totiž obviněný s pistolí v ruce vyhrožoval poškozenému ustřelením nohy a zastřelením psa a nutil jej tak, aby opustil jeho pozemek (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Je evidentní, že v této části dovolání obviněný uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se označeného trestného činu nedopustil ani po stránce naplnění jeho formálních znaků. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádné výhrady neuvedl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. po stránce materiální.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchal takový čin se zbraní. Nedostatkem tohoto rozsudku je, že tzv. právní věta neobsahuje uvedení konkrétní formy jednání pachatele, jakou někoho nutil, ani konkrétní podoby jednání, k němuž byl poškozený nucen; tato vada však byla odstraněna napadeným rozsudkem, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval, že obviněný jiného pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, a takový čin spáchal se zbraní. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Vůči formálním znakům označeného trestného činu ostatně výhrady dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovaly.
Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. po stránce materiální, nemůže obstát. Obviněný v této souvislosti namítl, že nebyla věnována dostatečná pozornost splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě spáchání činu se zbraní, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci však v případě činu obviněného nejde. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jakož i materiální podmínkou použití vyšší trestní sazby se zejména odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé. Odvolací soud uzavřel, že u obviněného nebyla zjištěna žádná výraznější okolnost, která by doložila, že stupeň nebezpečnosti jeho činu neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. Neopomněl vzít v úvahu ani ty skutečnosti, na něž obviněný konkrétně odkazoval, tj. okolnost, že jednal ve snaze chránit svůj majetek a že dosud nebyl pro žádný trestný čin odsouzen. Význam těchto okolností, které stupeň nebezpečnosti činu obviněného relativně snižovaly, však nelze přeceňovat. Jednání obviněného bylo sice motivováno pochopitelným vztahem k jeho majetku, na jeho ochranu ovšem nelze vystupovat arogantně až agresivně, zvláště když poškozený majetek obviněného nepoškozoval, nikterak proti osobě či vlastnickým právům obviněného neútočil a na viditelně neoznačený soukromý pozemek obviněného se dostal neúmyslně. Podstatný význam však v motivaci činu obviněného neměl toliko jeho vztah k majetku, ale především upozornění poškozeného, že nesprávně nakládá se střelnou zbraní. Odvolací soud výstižně poznamenal, že použití zbraně nebylo jen jakýmsi doprovodným prostředkem, směřujícím k tomu, aby poškozený opustil pozemek, naopak při použití výhrůžek směřujících proti poškozenému a jeho psovi, s úmyslem donutit jej k odchodu, sehrálo zásadní roli. Správně proto vyvodil, že materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. byla splněna, a opodstatněně posoudil skutek obviněného jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková