ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.851.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 851/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2003 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2003, č. j. 6 To 16/03-616, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 12/02, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 12/02 podal obviněný R. S. dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2003, č. j. 6 To 16/03-616, jímž bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, č. j. 63 T 12/02-542. Uvedeným rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, za což mu byl uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak uvedl obviněný, důvodem k podání dovolání je skutečnost, že soud nesprávně právně posoudil jeho jednání, uznal je vinným a uložil mu trest i přesto, že toto jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy podle obviněného dán tím, že soudy dostatečně při stanovení právní kvalifikace nepřihlédly k tomu, že sám výstavce směnky K. o neplatnosti směnky věděl, což znamená, že směnka jako taková byla předmětem nezpůsobilým k mimosoudnímu vymáhání. Podle názoru obviněného je otázkou, proč K. z této směnky plnil, jestliže věděl o neplatnosti směnky. V tomto směru je obviněný přesvědčen, že nebyla vyvrácena ani námitka obhajoby, že tímto důvodem byla obava výstavce z „možné odpovědnosti za vystavení plané směnky, která měla oklamat věřitele a vylákat od nich půjčky“. Obviněný zdůraznil, že ačkoliv on sám věděl o neplatnosti směnky, jiným osobám, které by snad nebyly schopny rozeznat směnku platnou od neplatné, ji k prodeji nenabízel. Protože v trestním řízení byla směnka provedena v pouhé fotokopii, obviněný uzavřel, že nebylo vůbec prokázáno, že by k vymáhání částky 5.200.000,- Kč K. použil právě směnku pocházející od obviněného. Podle obviněného je tedy zřejmé, že byl prokázán právě opak toho, co je skutkovým zjištěním, a sice, že bylo plněno na základě kopie směnky, která mohla být (a zřejmě byla) pořízena dávno předtím, než obviněný do celé záležitosti vstoupil. V přípise ze dne 23. 7. 2003, který obviněný zaslal Nejvyššímu soudu, navíc obviněný upozorňuje v souvislosti s podaným dovoláním na skutečnosti odvysílané v televizi N. v relaci N. v. o., kde poukazuje na to, že důkazní materiály pořízené při natáčení reportáže by podle jeho názoru mohly přivodit změnu rozhodnutí.
V závěrečném petitu obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud ve smyslu §265c tr. ř. jako soud dovolací shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§265e tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel omezil dovolací důvod pouze na tu část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nikoli již na oblast jiného nesprávného hmotně právního posouzení), v níž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu (zejména v té části, v níž dovolatel dovolání uplatnil) lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. To v podstatě znamená, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tudíž nemohou mít námitky, které směřují do skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel soudu vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je zřejmé, že na podkladě citovaného dovolacího důvodu se nelze v rámci dovolacího řízení domáhat postupu podle §2 odst. 5 tr. ř., totiž hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu, ani přezkoumání úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Lze tedy shrnout, že v uvedených souvislostech není možno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolávat u Nejvyššího soudu toho, aby bylo provedeno doplnění dokazování, neboť tento dovolací důvod takto koncipován není. Je třeba podotknout, že k nápravě vad ve skutkovém zjištění jsou určeny jiné mimořádné opravné prostředky, především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) nebo obnova řízení (§277 a násl. tr. ř. – vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé ... ).
Ačkoliv obviněný zevrubně v dovolání popsal podstatu uplatněných námitek, je třeba uvést, že dovolací důvod prostřednictvím uvedených námitek v celé šíři nevystihl. Kromě toho, že obviněný nesouhlasí s tím, jak byly shromážděny důkazy (a v tomto směru poukazuje především na kopii směnky), vytýká soudům, že dokazování je neúplné, trpí po procesní stránce vadami, které lze odstranit pouze provedením dalších důkazů. Je zjevné, že dovolatel v podaném dovolání neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že právní kvalifikace skutku je nesprávná nebo že existují pochybnosti o tom, zda popsaný skutek je trestným činem. Naopak je zřejmé, že obviněný svá tvrzení opřel o námitky skutkové povahy, neboť sám je přesvědčen o tom, že trestný čin nespáchal nebo že za určitých okolností (vyžadujících dalšího dokazování) by se mohlo jednat o jiný trestný čin. V úvodu svého dovolání totiž obviněný v podstatě pouze reprodukuje odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, podle něj však tato odůvodnění nekorespondují s tím, co bylo v průběhu dokazování prokázáno.
Za vhodné považuje Nejvyšší soud upozornit na to, že samotná platnost či neplatnost směnky by v daném případě nemohla způsobit jinou právní kvalifikaci skutku. Je tomu tak proto, že finanční částka po předložení směnky byla obviněnému vyplacena a sám nezpochybňuje to, že finanční částku nejméně ve výši 1.000.000,- Kč od svědka K. přijal. Nic nezmění na faktu, že k přijetí částky byl oprávněn na základě smlouvy o provedení práce ze dne 21. 8. 1997. Podstatnou otázkou pro naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. tedy není to, zda směnka byla či nebyla soudně vymahatelná, jak uvádí obviněný, nýbrž závazek obviněného vyplývající z předmětné smlouvy o provedení práce. Jen z tohoto závazku pro obviněného vyplývala povinnost přijatou částku předat zadavateli práce, což znamená, že pochybnosti ohledně uvedeného znaku trestného činu zpronevěry by mohla vyvolat nikoliv neplatnost směnky, ale spíše neplatnost uvedené smlouvy, kterou však obviněný nezpochybnil.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené nebyl podle Nejvyššího soudu obviněným v dovolání uplatněn důvod, který má na mysli ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto bylo nutno dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann