ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.100.2004.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. června 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky K. V., rozsudkem Obvodového soudu v Hofu, Spolková republika Německo, ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 6 Ls 314 Js 10589/01, a to pro trestné činy krádeže a zneužití průkazu při vstupu do země podle §92 odst. 2 č. 1a), b), §8 odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, §25 odst. 2, §52, §53, §54, §242, §244 odst. 1 č. 2 a §281 odst. 1 německého trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu v Hofu, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 1. 2. 2002, byl K. V. uznán vinným trestnými činy krádeže a zneužití průkazu při vstupu do země podle §92 odst. 2 č. 1a), b), §8 odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, §25 odst. 2, §52, §53, §54, §242, §244 odst. 1 č. 2 a §281 odst. 1 německého trestního zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že dne 26. 7. 2001 společně s dalšími dvěma osobami přicestoval přes S. do Spolkové republiky Německo (dále též „SRN“) v úmyslu provést zde krádeže různých věcí a tyto pak prodat v České republice. Přitom se na vstupu do SRN prokázal dokladem svého známého, neboť věděl, že byl rozhodnutím města B. z území SRN vyhoštěn. Poté se svými společníky téhož dne ve firmě K. ve W. odcizili holící potřeby v hodnotě 1855,79 DM a ve firmě M. odcizili holicí potřeby a cigarety v hodnotě 1690 DM a odsouzený V. pak sám odcizil B. vrtací kladivo v hodnotě 889 DM.
Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně podle §4 odst. 3 téhož zákona platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl pravomocně odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestné činy krádeže podle §247 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzený K. V. podle předem promýšleného plánu vstoupil na území SRN se záměrem provést zde v součinnosti s dalšími osobami krádeže, a to přesto, že mu byl vstup do SRN zakázán. Trestné činnosti se dopustil třemi útoky a způsobil poměrně vysokou škodu. Nelze přehlédnout ani to, že pro obdobnou trestnou činnost již byl na území Spolkové republiky Německo soudně trestán.
Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v citelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík