ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.104.2004.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. června 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky L. P., rozsudkem Obvodového soudu v Chemnitzu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 9 Ls 250 Js 5/01 jug., a to pro trestný čin převádění cizinců podle §3 odst. 1 věta 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1 a 6, §92a odst. 1 č. 2, německého cizineckého zákona, §52 německého trestního zákona a §105 odst. 1 německého zákona o soudnictví nad mládeží, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jednoho měsíce se zahrnutím rozsudku Obvodového soudu ve Zwickau ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 25 Ds 635 Js 9215/00.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu v Chemnitzu, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 8. 2. 2002, byl L. P. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle §3 odst. 1 věta 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1 a 6, §92a odst. 1 č. 2, německého cizineckého zákona, §52 německého trestního zákona a §105 odst. 1 německého zákona o soudnictví nad mládeží, a to v podstatě na základě zjištění, že dne 5. 9. 2000 převedl přes zelenou hranici 26 cizích státních příslušníků, většinou státních občanů Sri Lanky, mimo hraniční kontrolu z České republiky do oblasti G. ve Spolkové republice Německo, za což měl slíbenou odměnu 500 DM. Za tento trestný čin, a za další trestný čin převádění cizinců, kterým byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodového soudu ve Zwickau ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 25 Ds 635 Js 9215/00, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jednoho měsíce.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně podle §4 odst. 3 téhož zákona platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl pravomocně odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzený L. P. pro finanční prospěch uskutečnil ilegální převedení většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Přitom se činu dopustil krátce poté, co byl za obdobnou trestnou činnost (dne 31. 3. 2000 nezákonně převedl z území České republiky do Spolkové republiky 16 indických státních příslušníků za přislíbenou odměnu 1300 DM) německým soudem odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Jedná se přitom o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nezanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík