ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.129.2004.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. září 2004 v neveřejném zasedání návrh obviněného JUDr. Z. S., na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a rozhodl takto:
Podle §10 odst. 2 tr. ř. obviněný JUDr. Z. S., není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně skutků spočívajících podle usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, ze dne 15. 4. 2004, ČTS: OKFK-21/8-I-2004, v tom, že
A/ v průběhu roku 2003 spolu s osobami JUDr. L. N., Ph.D., Mgr. V. V. a JUDr. A. K., bez souhlasu autorů a bez odkazu na skutečné autory, použil texty z knihy Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, autoři JUDr. P. Š., Ph.D., JUDr. F. P., JUDr. A. S. a JUDr. I. Š. (skuteční autoři), kterou vydalo v roce 2001 N. C.H.B., organizační složka, P., Ř. 17, ze str. 7 až 8, 192 až 198, 200 až 207, 218 až 220, 255 až 287, 310 až 329, 433 a 497 až 515 a z knihy Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, 5., doplněné vydání, autoři JUDr. A. Š., JUDr. M. S., kterou v roce 2002 vydalo totéž nakladatelství ze str. 181, 197 až 229 a 277 až 278 v článcích a publikacích nazvaných
1. Majetkové poměry právnických osob, časopis Trestní právo č. 1/2003, jako autoři dále uvedeni JUDr. L. N., Ph.D a Mgr. V. V.,
2. Zvláštnosti vyplývající z individuální trestní odpovědnosti ve vztahu k podnikání právnických osob, časopis Trestní právo č. 2/2003, jako autoři dále uvedení JUDr. L. N., Ph.D. a Mgr. V. V.,
3. Zvýhodňování věřitele, časopis Trestní právo č. 4/2003, jako autoři dále uvedeni JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. A. K.,
4. Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu, časopis Trestní právo č. 5/2003, jako autoři dále uvedeni JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. A. K.,
5. Konkurz a vyrovnání, kapitola s názvem Trestní odpovědnost při konkurzu a vyrovnání, jako autoři kapitoly dále uvedeni Mgr. V. V. a JUDr. J. B.,
6. Závazkové právní vztahy podnikatelů a jejich ochrana, kapitola s názvem Podnikání a hospodářská trestná činnost, jako autoři knihy dále uvedeni JUDr. L. N., Mgr. V. V., a Dr. I. K.,
7. Základy práva, kapitoly s názvy Rodinné právo, Pracovní právo a Finanční právo, jako autoři knihy dále uvedeni JUDr. L. N., Mgr. V. V., JUDr. J. O. a P. T.,
8. Zvýhodňování věřitele, časopis Konkursní noviny číslo 20 a 21/2003, jako autoři dále uvedeni JUDr. L. N., Ph.D. a JUDr. A. K.,
ačkoliv věděl, že není zcela či zčásti autorem těchto textů, čímž těmito dílčími útoky (skutky ve smyslu trestního řádu) porušil ustanovení zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), zejména ustanovení §11, §12 a §31 tohoto zákona a neoprávněně tak zasáhl do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, čímž poškodil osobnostní práva i výlučná práva majetková skutečných autorů a N. C.H.B., a to ve značném rozsahu,
B/ v průběhu roku 2003 předal nebo předpokládal předání výše uvedených textů společnostem N. O., s.r.o., P., L. 2110/8, vydávající časopis Trestní právo, C. P., s.r.o., P., O. 1394/61, vydávající Konkursní noviny a E. B. s.r.o., P., V. n. 2074/37, která vydala knihy Konkurz a vyrovnání, Závazkové právní vztahy podnikatelů a jejich ochrana a Základy práva, o kterých věděl, že není zcela či zčásti jejich autorem, když pracovníci těchto společností nevěděli, kdo jsou skuteční autoři předmětných textů a obviněný od těchto společností obdržel, spolu s osobami JUDr. L. N., Ph.D., Mgr. V. V. a JUDr. A. K., autorský honorář či předpokládal jeho obdržení, na který neměl podle autorského zákona nárok, neboť nebyl zcela či zčásti autorem těchto textů, při současném vzniku povinnosti (objektivní) těchto tří společností-vydavatelů poskytnout skutečným autorům a N. C.H.B., organizační složka přiměřené zadostiučinění v penězích, nahradit škodu a vydat bezdůvodné obohacení (viz. §40 autorského zákona), kdy tato práva byla N. C.H.B., organizační složka úspěšně nárokována vůči N. O., s.r.o., v celkové částce 130 000 Kč a v současné době jsou nárokována vůči společnosti E. B., s.r.o., v celkové výši nejméně 450 000 Kč a povinnosti společnosti E. B., s.r.o., zničit výtisky knih v hodnotě 232 142 Kč, tedy jiného uvedl v omyl v úmyslu obohatit sebe a jiné, čímž způsobil značnou škodu na cizím majetku,
v nichž jsou spatřovány trestné činy porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (část A) a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (část B), spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Odůvodnění:
Vůči JUDr. Z. S. je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání pro trestné činy porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí, a to na základě usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, ze dne 15. 4. 2004, ČTS: OKFK-21/8-I-2004. Předmětné trestní stíhání se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nachází ve stadiu přípravného řízení.
Dne 28. 6. 2004 byl obviněným JUDr. Z. S. podán k Nejvyššímu soudu České republiky návrh na rozhodnutí podle §10 odst. 2 tr. ř., tzn. na rozhodnutí o tom, zda nebo do jaké míry je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 tr. ř.
V textu tohoto podání navrhovatel konstatuje, že již dříve v řízení uplatnil výhradu nepřípustnosti trestního stíhání bez souhlasu prezidenta republiky, s poukazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že stíhaná trestná činnost souvisela s výkonem jeho soudcovské funkce, neboť články publikoval v odborných časopisech, sloužících pro praxi zejména orgánům činným v trestním řízení. Tato procesní exempce je zmíněna v ustanovení §76 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přičemž v dalším ustanovení tohoto zákona, a to §83 je považována za výkon soudcovské funkce pomoc při odborné přípravě a při odborném vzdělávání soudců, státních zástupců, justičních a právních čekatelů a dalších zaměstnanců soudů a státních zastupitelství. Tuto souvislost stíhané činnosti s výkonem jeho soudcovské funkce shledala i předsedkyně Nejvyššího soudu v odůvodnění své kárné žaloby ze dne 23. 12. 2003. Stejně tak ji shledal ve svém rozhodnutí ze dne 12. 1. 2004 i ministr spravedlnosti, když jej tímto rozhodnutím dočasně zprostil funkce soudce. Konečně pak tuto souvislost shledal i kárný senát Vrchního soudu v Olomouci, když svým usnesením ze dne 3. 2. 2004 zamítl jeho námitky proti výše uvedenému rozhodnutí ministra spravedlnosti. V této souvislosti byla také odmítnuta jeho původní teze o tom, že stíhaná trestná činnost neměla žádnou zjevnou ani skrytou souvislost s výkonem soudcovské funkce a vůbec už ne s rozhodováním soudu. Vzhledem k výše uvedenému proto žádá Nejvyšší soud, aby za podmínek §10 odst. 2 tr. ř. rozhodl o tom, zda k jeho trestnímu stíhání je zapotřebí předchozího souhlasu prezidenta republiky.
Na základě tohoto návrhu Nejvyšší soud podle §10 odst. 2 tr. ř. přezkoumal v předložené věci všechny rozhodné skutečnosti a dospěl k závěru, že obviněný JUDr. Z. S. není v této věci osobou vyňatou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu.
Podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.
Podle §10 odst. 1 tr. ř. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.
Podle §76 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), platí, že pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce lze soudce trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky. Ustanovení §83 odst. 4 zákona o soudech a soudcích pak stanoví, že za výkon soudcovské funkce se považuje též výkon činností podle odstavců 1 a 2 tohoto ustanovení, kterými jsou
- přispívání svými znalostmi a zkušenostmi při odborné přípravě a při odborném vzdělávání soudců, státních zástupců, justičních a právních čekatelů a dalších zaměstnanců soudů a státních zastupitelství, organizovaném Justiční akademií, ministerstvem, soudem nebo státním zastupitelstvím;
- přispívání svými znalostmi a zkušenostmi při odborné přípravě notářů, advokátů, soudních exekutorů, advokátních koncipientů, notářských koncipientů, notářských kandidátů, exekutorských koncipientů a exekutorských kandidátů.
Předně je třeba uvést, že nestíhatelnost soudce podle příslušného ustanovení zákona o soudech a soudcích je svým účelem obdobná důvodům hmotně právní exempce - beztrestnosti – poslanců a senátorů Parlamentu České republiky vztahující se na postih pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech, jakož i omezení postihu za projevy tam učiněné (čl. 27 odst. 1, 2 Ústavy). Omezení stíhatelnosti soudců tím, že k jejich stíhání je zapotřebí souhlasu oprávněného orgánu, je pak zvláštním druhem vynětí takové osoby z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přitom rozhoduje závazným způsobem v případě pochybností, zda se na někoho takové vynětí – omezení stíhatelnosti vztahuje či nikoliv (srovnej č. 55/2000-II. Sb. rozh. tr.).
Obviněný se posuzovaného jednání dopustil v přímé souvislosti s publikační činností v odborné právní literatuře, a to v periodicích a samostatných dílech, jež byly nebo měly být vydány jakožto komerční tituly s neomezeným okruhem adresátů z řad odborné i laické veřejnosti a byly nebo měly být dostupné v běžné obchodní síti.
Z uvedených skutečností je tedy především zcela zřejmé, že k stíhanému jednání nedošlo v souvislosti s výkonem „primárních“ činností soudcovské funkce, jimiž lze rozumět zejména podíl na činnosti soudu specifikované v ustanovení §2 zákona o soudech a soudcích, tedy na projednávání a rozhodování věcí náležejících do pravomoci soudů. Stejně tak jej nelze podřadit ani pod jinou činnost vykonávanou standardně soudci v rámci zajišťování chodu soudu (např. působení v soudcovské radě, projednávání judikatury apod.). To ostatně navrhovatel ani nenamítá. Poukazuje však na to, že jeho jednání souviselo s výkonem funkce soudce ve smyslu doplňující definice tohoto výkonu uvedené v §83 zákona o soudech a soudcích.
S tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožnil. Za použití logického a systematického výkladu citovaného zákonného ustanovení dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněného pod jeho dikci podřadit nelze. Hovoří-li se v jeho odstavcích 1 a 2 o přispívání znalostmi a zkušenostmi při odborné přípravě a vzdělávání uvedených okruhů osob, je třeba tyto pojmy chápat jako bezprostřední podílení se na popsaných výukových procesech, ať již ve formě přednášek, konzultací, pracovních pokynů, účasti na justičních a jiných zkouškách, resp. i přípravě materiálů pro tyto výukové procesy přímo určených apod. Přitom musí jít podle názoru Nejvyššího soudu o přispívání k odborné přípravě a vzdělávání vyjmenovaných osob zajišťované k tomu příslušnými institucemi v rámci plnění jejich úkolů stanovených právními předpisy.
Takový výklad uvedených pojmů, který je rozšiřuje i na komerční publikační aktivity soudce určené neomezenému okruhu adresátů a prováděné mimo rámec působení institucí zajišťujících přípravu a vzdělávání ve smyslu ustanovení §83 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích, a to jen prostřednictvím argumentu, že výsledné produkty mohou být či reálně jsou mimo jiné používány ke vzdělávání právě justičními a právními čekateli, advokátními koncipienty atd., je příliš extenzivní a vybočuje z mezí zákonného výkladu. Ostatně takto široce chápaný výkon soudcovské funkce, resp. činností konaných v souvislosti s výkonem funkce soudce, zcela neodůvodněně přesahuje účel institutu omezené stíhatelnosti soudce.
Na základě výše uvedených argumentů lze uzavřít, že obviněný JUDr. Z. S. se jednání uvedeného ve výroku tohoto usnesení nedopustil při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce a pro jeho trestní stíhání za toto jednání proto není třeba souhlasu prezidenta republiky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch