ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.65.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 65/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. května 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemskými soudy do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. K., rozsudkem Okresního soudu v Rastattu, Spolková republika Německo, ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 11 Ls 202 Js 16320/99, a to pro trestný čin krádeže podle §242 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců s tím, že do tohoto trestu byly zahrnuty tresty z rozsudku Okresního soudu v Ettlingenu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 1 Ds 15 Js 90471/97, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu v devíti případech podle §263 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo a z rozsudku Okresního soudu v Heidelbergu, Spolková republika Německo, ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 11 Ds 25 Js 9148/97, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §263 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Heidelbergu, Spolková republika Německo, ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 11 Ds 25 Js 9148/97, jenž nabyl právní moci dne 23. 10. 1997, byl M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §263 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Tohoto trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 21. 7. 1995 v restauraci P. provozovatele P. V., nacházející se na adrese 69257 W., H. 91, vyjádřil ochotu navrhnout a dát vytisknout pro provozovatele restaurace navštívenky, jídelní lístky atd., pročež získal zakázku na tiskoviny v hodnotě asi 3 000 DM plus DPH. Přislíbil zaslat potvrzení objednávky, avšak neučinil tak. Několik dní poté v restauraci poškozeného požadoval zálohu ve výši 1 000 DM na nákup papíru, jenž mu byla vydána. Dne 23. 7. 1995 opět v této restauraci požadoval od personálu další zálohu v částce 300 DM, která mu byla rovněž vyplacena. Dne 10. 8. 1995 se znovu dostavil do restaurace poškozeného a požadoval od jeho otce další peněžní obnos ve výši 1 200 DM, který mu byl rovněž vyplacen. V průběhu vylákávání záloh v úhrnné částce 2 500 DM vzbuzoval líčením nepřípadných skutkových dějů neustále falešný dojem, že objednávku skutečně vyřídí. Při obdržení poslední zálohy dokonce v rozporu se skutečností prohlásil, že tiskoviny již byly zhotoveny a že je třeba jen pro ně dojet. Jak přitom od počátku věděl, v žádné z uvedených okolností jeho tvrzení neodpovídalo pravdě, přičemž jednal s vědomím, že provozovatel restaurace bude vylákáním uvedených částek poškozen. Následně přes četné výzvy tiskoviny nedodal ani nevyhotovil, rovněž nevrátil obdržený peněžní obnos.
Rozsudkem Okresního soudu v Ettlingenu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 1 Ds 15 Js 90471/97, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 1998, byl pak uznán vinným trestným činem podvodu v devíti případech podle §263 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že
1. dne 1. 5. 1996 si od G. D. najal v H. 15 v K.-S. za měsíční nájemné ve výši 1 150 DM byt, přičemž v rozporu s pravdou vědomě předstíral, že nájemné hodlá a je schopen vzhledem ke své finanční situaci zaplatit. Ve skutečnosti byl nadměrně zadlužen a nedisponoval žádnými příjmy nominální hodnoty, přičemž vyrovnal pouze jedno měsíční nájemné, takže do konečného vyklizení bytu v únoru 1997 dosáhly nedoplatky na nájemném výše 10 000 DM;
2. dne 8. 8. 1996 přislíbil K.-H. S. vědomě v rozporu s pravdou, že je schopen prostřednictvím makléřské společnosti U. P. Z. na adrese 76437 R., J. 7/1 zprostředkovat nebytový prostor na T. za cenu 1,5 milionu, za což od poškozeného požadoval a také obdržel jako záruku na svůj makléřský honorář kauci ve výši 7 500 DM a rovněž obnos v částce 1 300 DM za letenky na T., které přislíbil obstarat. Jak však od samého začátku zamýšlel, použil peníze k vlastním účelům. Jak věděl, obchodní kontakt s makléřskou kanceláří Z. se neuskutečnil. Rovněž tak, ve shodě s dříve pojatým úmyslem, nerezervoval letenky;
3. dne 13. 9. 1996 od E. T. najal nebytové prostory v B. 5 v E. za měsíční nájemné ve výši 1 559,40 DM a vědomě přitom před pronajímatelkou v rozporu s pravdou předstíral, že hodlá a vzhledem ke svým finančním poměrům je i schopen nájemné platit. V souladu s předem pojatým úmyslem však v žádném z termínů neuhradil jakékoli nájemné, čímž poškozené vznikla škoda nedoplatkem nájemného za měsíce říjen 1996 až únor 1997 ve výši cca 7 800 DM;
4. na základě písemné nájemní smlouvy ze dne 3. 9. 1996 od K. B. najal od 1. 12. 1996 domovní objekt v D. 3b v M.-V. za měsíční nájemné ve výši 2 000 DM, přičemž před pronajímatelem v rozporu s pravdou předstíral, že hodlá a vzhledem ke svým finančním poměrům je i schopen platit nájemné. Ve shodě s předem pojatým úmyslem žádné platby nájemného neuhradil, čímž poškozenému vznikla celková škoda, včetně nákladů právního zastoupení, žaloby o vyklizení a vedlejších nákladů, celkem 26 000 DM;
5. v níže uvedených časových relacích pětkrát zadal tiskárně W. O. v M. Strasse 17 v E., zakázky na jejichž základě si odnesl hotové tištěné produkty. Při zadávání zakázek před majitelem tiskárny C. W. vždy vědomě v rozporu s pravdou předstíral, že hodlá a vzhledem ke svým finančním poměrům je i schopen uhradit příslušné fakturované částky. Ve skutečnosti byl insolventní a zcela předlužený, pročež žádné platby neuhradil. Konkrétně tak objednal: před 19. 3. 1997 letáky za úhrnnou cenu 2 129,80 DM, před 24. 3. 1997 jídelní lístky za úhrnnou cenu 2 226,40 DM, před 10. 4. 1997 jídelní lístky za úhrnnou cenu 1 758,35 DM, před 24. 4. 1997 jídelní lístky za úhrnnou cenu 1 002,80 DM a před 25. 4. 1997 letáky za cenu 997,05 DM. Při příležitosti poslední objednávky k požadavku poškozeného vyplatil zálohu ve výši 200 DM.
Konečně rozsudkem Okresního soudu v Rastattu, Spolková republika Německo, ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 11 Ls 202 Js 16320/99, jenž nabyl právní moci dne 29. 6. 2000, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §242 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, jehož se měl dopustit tím, že dne 24. nebo 25. 3. 1995 odcizil z bytu svého známého J. E. v D. 6, 76448 D. z obálky na dopisy, nacházející se v kapse vesty svatebního obleku poškozeného, pověšeného v šatní skříni, peněžní obnos s částkou asi 10 000 DM, z dopisní obálky v kuchyňském příborníku částku 700 DM a ze zásuvky v obývacím pokoji cestovní pas poškozeného. Do bytu manželů E. se dostal pomocí odcizeného náhradního klíče, nebo neuzavřeným sklepním oknem.
Posledně citovaným rozsudkem byl M. K. odsouzen, se zahrnutím trestů uložených mu rozsudky Okresního soudu v Ettlingenu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. 1 Ds 15 Js 90471/97, a Okresního soudu v Heidelbergu ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 11 Ds 25 Js 9148/97, k celkovému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců.
Dne 25. 3. 2004 pod sp. zn. 2406/2003-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německými soudy do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemskými soudy do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
V posuzovaném případě byl posledním rozhodnutím německého soudu uložen trest za obdobných podmínek, za jakých se v případě souběhu trestných činů ukládá podle českého právního řádu souhrnný trest. Jednalo se o celkový (souhrnný) trest jednak za trestný čin krádeže, pro nějž byl uznán vinným tímto rozhodnutím, jednak pak za trestné činy podvodu a podvodu v devíti případech, jimiž byl uznán vinným výše citovanými rozsudky Okresních soudů v Heidelbergu a Ettleingenu. Za této situace byl Nejvyšší soud povinen z hledisek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., posoudit všechny činy, za které byl trest odnětí svobody uložen a zabývat se důvodností návrhu na zaznamenání údajů o nich do evidence Rejstříku trestů ve vztahu ke všem rozhodnutím, z jejichž spojení odsouzení (cizozemským soudem nebo soudy) sestává.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestné činy porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., krádeže podle §247 tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. K. páchal mnoha útoky v delším časovém rozmezí závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, sloužící k jeho obohacení na úkor více poškozených osob, jímž způsobil v souhrnu velmi vysokou škodu. Nebezpečnost činů je zde navíc zvyšována okolností spočívající v osobě odsouzeného, podávající se z předmětných rozsudků německých soudů, a to, že se popsané trestné činnosti dopouštěl přesto, že byl v minulosti ve Spolkové republice Německo pro trestnou činnost obdobného charakteru již opakovaně trestán. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch