ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.66.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 66/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. dubna 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o odsouzení občana České republiky J. L. rozsudkem Obvodového soudu v Deggendorfu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 7. 1995, sp. zn. Ds 4 Js 1691/95, se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu v Deggendorfu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 7. 1995, sp. zn. Ds 4 Js 1691/95, jenž nabyl právní moci dne 7. 11. 1995, byl J. L. uznán vinným trestným činem krádeže ve zvlášť těžkém případě podle §242, §243 odst. 1 č. 1, §24 odst. 2 německého trestního zákona, jehož se podle zjištění soudu dopustil tím, že na základě předchozí domluvy společně s další osobou odjeli večer 21. 2. 1995 přes hraniční přechod B. E. do R., kde pomocí dvou dlát vypáčili vstupní dveře k prodejním prostorám agentury Q., B. 17. Pronikli do prodejních prostor a odcizili z nich zboží v hodnotě cca 8.000,00 DM až 11.000,-DM, mezi jiným fotoaparáty, dalekohledy, šperky a oděvy, které schovali ve vozidle za vnitřní obložení, aby ho bezpečně převezli přes hraniční přechod B. E.
Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné předpoklady pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle §4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený J. L. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.). Tím jsou nepochybně splněny formální podmínky vyžadované ustanovením §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci ovšem nelze dovodit naplnění podmínek materiální povahy. Je skutečností, že J. L. se dopustil úmyslné majetkové trestné činnosti, kterou způsobil na cizím majetku relativně vysokou škodu, přičemž činu se dopustil za použití násilí vloupáním do cizího objektu (prodejny). Nelze též přehlédnout, že čin spáchal ve spolupachatelství s další osobou a od počátku zcela promyšleně, když jediným účelem jeho cesty do Spolkové republiky Německo automobilem řízeným spolupachatelem bylo provedení vloupání, odcizení zboží, jeho ukrytí v autě a okamžitý návrat s odcizenými věcmi na území České republiky. Tyto skutečnosti nepochybně svědčí o závažnosti činu, za který mu byl ostatně uložen i nejpřísnější druh trestu – nepodmíněný trest odnětí svobody.
Na druhé straně ke spáchání činu došlo již před téměř deseti lety (v únoru 1995) a J. L. se ho dopustil ve věku blízkém věku mladistvých (v 19 letech). Ve Spolkové republice Německo byl také souzen soudem pro mladistvé, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši jednoho roku.V době rozhodování německého soudu se nacházel ve vazbě (od 22. 2. 1995), přičemž z trestního listu vydaného příslušným orgánem Spolkové republiky Německo dále vyplývá, že výkon trestu byl u něj promlčen dnem 30. 11. 2000. Z opisu Rejstříku trestů ze dne 6. 4. 2004 se pak podává, že J. L. nebyl na území České republiky pravomocně odsouzen, resp. v evidenci Rejstříku trestů nemá žádný záznam.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti má Nejvyšší soud za to, že za situace, kdy od spáchání činu, od pravomocného odsouzení za něj a popřípadě i od vykonání uloženého trestu (z předložených podkladů nelze zjistit, zda vůbec bylo u něj započato s výkonem trestu, když později bylo konstatováno promlčení výkonu trestu) již uplynula poměrně dlouhá doba (prakticky deset let), J. L. se činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých, přičemž nebylo zjištěno, že by se předtím či později dopustil na území České republiky nějaké další trestné činnosti (nemá žádný záznam v Rejstříku trestů), nejsou splněny materiální předpoklady pro zápis předmětného odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík