ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.69.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 69/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. dubna 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky L. A., rozsudkem Okresního soudu v Pirně, Spolková republika Německo, ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 2 Ds 142 Js 25059/01, a to pro trestné činy společného převádění cizinců a úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §56 odst. 1 č. 1, §3 odst. 1 věta první cizineckého zákona, §2, §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu, §25 odst. 1, 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu pro mladistvé v trvání jednoho roku a dvou měsíců a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu osmnácti měsíců, s tím, že do tohoto trestu byl zahrnut trest z rozsudku Okresního soudu v Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 6 Ds 954 Js 1603/01, jímž byl uznán vinným trestným činem převádění cizinců ve čtyřech případech podle §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 6 Ds 954 Js 1603/01, jenž nabyl právní moci dne 26. 4. 2001, byl L. A. uznán vinným trestným činem převádění cizinců ve čtyřech případech podle §92 odst. 1 č. 1, 6, §92a odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že na základě předchozí domluvy s osobou organizující ilegální převádění cizinců, dne 19. 1. 2001 okolo 18.00 hod. převzal na smluveném místě na území Spolkové republiky Německo, v oblasti B. v S., v blízkosti česko-německé státní hranice, do osobního automobilu zn. Citröen, k němuž připevnil nepatřící poznávací značku HAL-PT 140, čtyři afghánské státní příslušníky, převedené bezprostředně předtím přes „zelenou hranici“ z České republiky, s tím, že je přepraví do L. Po zahájení jízdy byl ještě v S. odhalen příslušníky Spolkové ostrahy hranic, po krátké jízdě vůz odstavil a dal se na útěk. Následně byly převážené osoby zadrženy. Jednal přitom s vědomím, že přepravované osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za jeho podíl na převaděčské akci mu byla přislíbena odměna ve výši 1.000 Kč za každou přepravenou osobu.
Rozsudkem Okresního soudu v Pirně, Spolková republika Německo, ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 2 Ds 142 Js 25059/01, jenž nabyl právní moci dne 11. 7. 2001, byl pak uznán vinným trestnými činy společného převádění cizinců a úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §92a odst. 1 č. 1, 2, §92 odst. 1 č. 1, 6, §56 odst. 1 č. 1, §3 odst. 1 věta první cizineckého zákona, §2, §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu, §25 odst. 1, 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se dopustil tím, že 8. 5. 2001 nejprve v osobním automobilu zn. Opel Kadett, české státní poznávací značky DCK 40-60, z blíže neurčeného místa v České republice přepravil 4 afghánské státní příslušníky do blízkosti česko-německé hranice v blízkosti obce M. Poté spolu s dalšími převaděči převedl cizince pěšky přes státní hranici na německé území, zatímco další osoba převezla přes hraniční přechod vozidlo. Po překročení hranice nechal na smluveném místě cizince opět nastoupit do uvedeného automobilu k další přepravě do L. V průběhu jízdy byl i s osobami zadržen v L. příslušníky Spolkové ostrahy hranic. Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují povoleními nezbytnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo, a že řídí motorové vozidlo přesto, že mu bylo řidičské oprávnění odňato shora citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Görlitz. Za jeho podíl na převaděčské akci mu byla přislíbena odměna ve výši 400 DM.
Posledně citovaným rozsudkem byl L. A. odsouzen, se zahrnutím trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 6 Ds 954 Js 1603/01, k trestu pro mladistvé v trvání jednoho roku a dvou měsíců a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu osmnácti měsíců.
Dne 29. 3. 2004 pod sp. zn. 1796/2003-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německými soudy do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemskými soudy do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
V posuzovaném případě byl pozdějším rozhodnutím německého soudu uložen (celkový) trest jednak za trestný čin převádění cizinců ve čtyřech případech, jímž byl L. A. uznán vinným výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Görlitz ze dne 18. 4. 2001, jednak za trestné činy společného převádění cizinců a úmyslného řízení bez řidičského oprávnění, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pirně ze dne 3. 7. 2001. Přestože tento trest byl uložen za obdobných podmínek, za jakých se dle českého právního řádu ukládá tzv. další trest ve smyslu §36 tr. zák. (šlo o tzv. recidivu), byl Nejvyšší soud povinen z hledisek uvedených v §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., zkoumat všechny činy, za které byl pozdějším rozhodnutím celkový trest uložen a následně ve výroku rozhodnutí o zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů konstatovat všechna rozhodnutí, z jejichž spojení odsouzení (cizozemským soudem nebo soudy) sestává.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 tr. zák. a nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. L. A. se nejprve pro finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se přitom o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Následně pak, pouze několik dnů po pravomocném odsouzení a ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, tuto trestnou činnost opakoval a nadto nerespektoval rozhodnutí soudu a mařil jeho výkon tím, že řídil motorové vozidlo přesto, že mu byla tato činnost zakázána. Tím se v krátké době dopustil další relativně závažné trestné činnosti. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen, s ohledem na skutečnost, že vůči němu byl jakožto „mladému dospělému“ ve smyslu §105 zákona o mladistvých aplikován trest pro mladistvé, citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch