ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.71.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 71/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. května 2004 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného R. A. M., Polská republika, státního občana Polské republiky, t. č. ve vydávací vazbě ve Vazební věznici v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 11 Nt 457/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 12 To 126/03, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 11 Nt 457/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 12 To 126/03, se d o p l ň u j e tak, že:
Vydání obviněného R. A. M. do Spolkové republiky Německo j e p ř í p u s t n é i pro účely trestního stíhání pro trestný čin obzvláště závažné krádeže podle §242, §243 odst. 1, č. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se měl dopustit tím, že v noci na 12. února 2001 odcizil řádně uzamčené a v H., D. 139, zaparkované osobní motorové vozidlo značky Toyota Landcruiser (stříbrná metalíza) s německou státní poznávací značkou HH-TS 652 svědka S. v hodnotě 150.000 DM, v úmyslu toto vozidlo následně se ziskem prodat. Násilím otevřel zámek dveří spolujezdce a následně zkratoval imobilizér. Při jízdě do B. však musel vozidlo v důsledku technické poruchy na spolkové dálnici 24 v blízkosti N. opustit a vozidlo mohlo být proto následně zajištěno.
Odůvodnění:
Senátní justiční správa v Berlíně, Spolková republika Německo, podáním ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. Ausl. Einl. 297.01, doplněným přípisem ze dne 11. 9. 2003, požádalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky o vydání R. A. M. k trestnímu stíhání ve Spolkové republice Německo, a to pro trestnou činnost podrobně specifikovanou v k žádostem přiložených zatýkacích rozkazech Okresního soudu v Tiergarten ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 352 Gs 2890/01, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 350 Gs 3398/2003.
Dne 21. 10. 2003 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání shora jmenovaného do ciziny, a to v rozsahu, v jakém je vydání žádáno příslušnými orgány Spolkové republiky Německo. V odůvodnění návrhu sice konstatoval oba zatýkací rozkazy německého soudu, nicméně v rámci popisu trestné činnosti popsal toliko útoky uvedené v zatýkacím rozkaze ze dne 31. 7. 2003 a nikoli útok uvedený v zatýkacím rozkaze ze dne 29. 5. 2001.
Krajský soud v Hradci Králové pak usnesením ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 11 Nt 457/2003, rozhodl ve věci vydání R. A. M. tak, že vydání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo je přípustné pro skutek (který popsal ve výroku usnesení) spočívající ve 42 útocích specifikovaných ve shora citovaném zatýkacím rozkaze ze dne 31. 7. 2003. V odůvodnění pak, shodně jako intervenující státní zástupce, konstatoval oba zatýkací rozkazy německého soudu, s tím, že byly postupně vydány pro trestnou činnost popsanou ve výroku.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 12 To 126/03, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Usnesení vrchního soudu ve spojení s usnesením krajského soudu pak napadl obviněný ústavní stížností, jež byla usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 644/03, odmítnuta.
Ministr spravedlnosti České republiky v souladu s ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. předložil dne 16. 4. 2004 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti shora uvedených rozhodnutí s návrhem, aby napadená rozhodnutí byla zrušena a Nejvyšší soud rozhodl o přípustnosti vydání, nebo krajskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadených rozhodnutí jsou následující skutečnosti:
Pochybení Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Olomouci spatřuje v tom, že v usnesení, jímž byla vyslovena přípustnost vydání, nebyl soudy zohledněn obsah žádosti Senátní justiční správy Berlín o vydání jmenovaného v plném rozsahu. V usnesení Krajského soudu v Hradci Králové není uveden skutek, pro který byl Okresním soudem v Tiergarten vydán zatýkací rozkaz dne 29. 5. 2001 pod sp. zn. 352 Gs 2890/01, ačkoli na tento zatýkací rozkaz usnesení odkazuje. Jedná se sice o tatáž ustanovení trestního zákoníku Spolkové republiky Německo jako v zatýkacím rozkaze vydaném tímž soudem dne 31. 7. 2003 pod sp. zn. 350 Gs 3398/2003, trestné činy však byly spáchány jiným skutkem, o němž se nezmiňuje ani zatýkací rozkaz ze dne 31. 7. 2003, ani dotčené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.
Nejvyšší soud podle §380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§379 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněná pod č. 549/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která zavazuje jak Českou republiku, tak Spolkovou republiku Německo, doplněné smlouvou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957 a usnadnění jejího používání (uveřejněnou pod č. 67/2002 Sb.m.s.). Při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek postupu stanovených v těchto smlouvách. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozh. č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).
V řízení podle §380 odst. 1 tr. ř. je státní zástupce, podávající soudu návrh na rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, vázán rozsahem žádosti cizího státu o vydání. Nemůže tak bez dalšího podat návrh podle §380 odst. 1 tr. ř. jen ohledně některého z trestných činů, pro jejichž trestní stíhání cizí stát vydání žádá, resp. pro výkon jen některých trestů uložených za tyto trestné činy rozsudky cizího státu, a ostatní opomenout. Pokud v rámci předběžného šetření dospěje k závěru, že nejsou u některého trestného činu splněny podmínky pro vydání, musí i tento případ soudu předložit k rozhodnutí o přípustnosti vydání, v návrhu pak na důvody svých pochybností poukáže, resp. navrhne, aby soud vyslovil, že v takovém případě je vydání nepřípustné.
Soud rozhodující o přípustnosti vydání je pak vázán obsahem návrhu, a je povinen rozhodnout o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání ve všech případech označených v návrhu státního zástupce. Zásadně přitom platí, že řízení o vydání do ciziny podle §379 a násl. tr. ř. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin. Ve výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny podle §380 odst. 1 tr. ř. proto soud musí popsat skutek, pro který má být určitá osoba vydána, a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání či pouze odkázat na rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení cizího státu, jehož obsahem popis skutku je (srov. rozh. č. 48/1995 Sb. rozh. tr.).
Pochybení soudu prvního stupně v posuzované věci spočívá v tom, že napadeným usnesením nerozhodl o celém návrhu státního zástupce, potažmo o celé extradiční žádosti Spolkové republiky Německo. Opomenul rozhodnout, zda je přípustné vydání i pro účely trestního stíhání pro trestný čin obzvláště závažné krádeže podle §242, §243 odst. 1, č. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Již v odůvodnění návrhu státního zástupce totiž došlo pochybení, kdy tento v něm popsal toliko útoky uvedené v přiloženém zatýkacím rozkaze Okresního soudu v Tiergarten ze dne 31. 7. 20003, s tím, že se jedná o trestnou činnost, pro kterou byl vydán i přiložený zatykač téhož soudu ze dne 29. 5. 2001. Ten se však ve skutečnosti týkal odlišného útoku, v odůvodnění návrhu nepopsaného. Příčinou tohoto omylu bylo s největší pravděpodobností ztotožnění útoku popsaného v zatýkacím rozkaze ze dne 29. 5. 2001 s útokem popsaným pod č. 40 v zatýkacím rozkaze ze dne 31. 7. 2003. V petitu návrhu státního zástupce je však navrhováno rozhodnutí o přípustnosti vydání v celém rozsahu připojené žádosti Senátní justiční správy v Berlíně. Toto pochybení následně převzal do svého rozhodnutí i Krajský soud v Hradci Králové, jenž ve výroku konstatoval přípustnost vydání toliko pro 42 útoků (popsaných ve výroku), k nimž se vztahuje pozdější zatýkací rozkaz německého soudu. O přípustnosti vydání jmenovaného pro účely trestního stíhání pro trestný čin spočívající v útoku popsaném v zatýkacím rozkaze ze dne 29. 5. 2001 tak nerozhodl, ať již pozitivně či negativně. Že se dopustil omylu ve stejném smyslu jako státní zástupce v odůvodnění návrhu je patrné z odůvodnění rozhodnutí, kde konstatuje, že pro ve výroku popsané jednání obviněného byly postupně vydány Okresním soudem v Tiergarten dva zatykače.
Popsaným pochybením tak Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení porušil ustanovení §380 odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že nevyčerpal celou extradiční žádost, resp. celý návrh státního zástupce, neboť nerozhodl o přípustnosti vydání jmenovaného k trestnímu stíhání pro trestnou činnost popsanou ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vrchní soud v Praze pak výše uvedenou vadu v rámci své revizní činnosti ve stížnostním řízení neshledal. Jelikož však stížnost proti prvostupňovému usnesení byla podána toliko obviněným, při vázanosti zásadou zákazu reforace in peius, zakotvenou v ustanovení §150 tr. ř., by tuto vadu stejně nemohl napravit nebo nápravu nařídit, neboť by šlo o postup v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud vedle shora uvedené vady přezkoumal napadená usnesení i z dalších aspektů zákonného postupu podle §380 odst. 1 tr. ř. a z hledisek naplnění právních podmínek postupu podle výše označených mezinárodních smluv a jiná pochybení neshledal.
Z hlediska nápravy konstatované vady následně nepovažoval za nezbytné napadená usnesení rušit. Výrokové části usnesení Krajského soudu v Hradci Králové totiž lze vytknout toliko neúplnost, kterou je možné bez jejího zrušení napravit doplněním. Jelikož pak byla v době rozhodování podle §380 odst. 3 tr. ř. věc dostatečně objasněna, bylo rozhodnuto o doplnění rozhodnutí o přípustnosti vydání Nejvyšším soudem.
Ke skutku, pro nějž je žádáno vydání R. A. M., popsanému ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že v tomto případě jde o vydání k trestnímu stíhání pro čin, který je trestným činem jak podle právního řádu Spolkové republiky Německo tak i České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.) a nejde přitom trestnou činnost vyloučenou z působnosti Úmluvy. Horní hranice výměry trestu odnětí svobody za trestný čin odpovídající posuzovanému útoku (i za situace, kdy by jej nebylo možné posuzovat jako dílčí útok pokračujícího trestného činu ve vztahu k dalším útokům, ve vztahu o nichž bylo rozhodnuto již krajským soudem) přitom z hlediska právních řádů dožádané i dožadující strany převyšuje jeden rok. Trestní stíhání vedené ve Spolkové republice Německo dosud nebylo promlčeno, za srovnatelných podmínek by pak k promlčení nedošlo ani v České republice. Na R. A. M. byl v této věci vydán Okresním soudem v Tiergarten dne 29. 5. 2001 pod sp. zn. 352 Gs 2890/01 zatýkací rozkaz. Ve vztahu k osobnímu statutu vydávané osoby Nejvyšší soud nad rámec zjištění provedených krajským soudem, na něž lze v podstatě odkázat, dotazem u Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 21. 5. 2004, zjistil, že dnem 29. 3. 2004 se na jmenovaného přestalo pohlížet jako na osobu s postavením žadatele o udělení azylu na území České republiky a jeho další pobyt se nadále řídí obecnou právní úpravou o pobytu cizinců.
Nebyly tedy zjištěny žádné překážky bránící povolení vydání a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že konstatoval přípustnost vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch