ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.110.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 110/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2004 dovolání podané obviněným D. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 2 To 171/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 48 T 4/2001, byl D. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jmenovaný tohoto trestného činu dopustil společně se spoluodsouzeným R. Č. tím, že v přesně nezjištěné době od 01.00 hodin dne 2. 11. 2000 v B. n. P., okr. Ž. n. S., v prostoru garáží na S. I., po předchozí domluvě s úmyslem zmocnit se finančních prostředků J. F., tohoto v podnapilém stavu fyzicky napadli tím způsobem, že jej nejprve obviněný R. Č. srazil úderem pěstí zezadu do hlavy a podkopnutím nohou na zem, kde jej oba přidržovali a když se pokoušel vstát, kopli ho nejméně desetkrát do horní části těla a hlavy, a to obviněný R. Č. tzv. kanadami, a dále ho obviněný R. Č. nejméně třikrát přišlápl nohou k zemi v oblasti krku a zad a několikrát ho udeřil pěstí do hlavy a horní části těla, přičemž obviněný D. Š. nejméně jedenkrát kopl poškozeného J. F. do horní části těla, poté ho prošacovali a odcizili mu peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 520 Kč, občanský průkaz, klíček, cigarety značky Mars a umělohmotnou krabičku s digitální baterií, kdy poškozenému J. F. tímto napadením způsobili poranění hlavy v oblasti obličeje, krajiny čelní, temenní a týlní, krku, otok mozku, zad, zlomeninu hrudní kosti, prokrvácení stěny hrudní, krevní podlitiny na obou pažích oděrky na loktech a na pravém koleni, kdy poranění hlavy vedlo ke smrti poškozeného J. F. v důsledku zakrvácení do mozkových komor, do páteřního kanálu a pod tvrdou plenu mozkovou v zadní jámě lební.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. Š. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 2 To 171/2001, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 28. 6. 2002, jeho obhájci dne 28. 5. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 17. 6. 2002.
Proti shora citovanému usnesení podal obviněný Š. prostřednictvím svého obhájce dne 23. 8. 2002 dovolání, které doplnil podáním ze dne 1. 10. 2002. Napadl jím jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho zavinění ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Vychází z toho, že ačkoli k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (v dovolání je chybně uvedeno ustanovení §2 odst. 2 tr. zák.) není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, je však nezbytné, aby jejich jednání bylo vedeno stejným úmyslem a bylo tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího trestné jednání. Tak tomu však v jeho případě nebylo. Konstatuje, že jeho jednání nikdy nebylo vedeno stejným úmyslem jako jednání spoluobviněného Č. Připouští, že byl dán jeho úmysl ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nikoli však i ke kvalifikované skutkové podstatě podle §234 odst. 3 tr. zák. To, že vykonal něco, co přispělo k ublížení na zdraví nestačí, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval i k vlastnímu ublížení na zdraví. Stejně tak podle něho nebylo „dáno zavinění“ (dovolatel má patrně na mysli, že nebyla dána ani jiná forma zavinění než úmysl), neboť ze skutkového zjištění nevyplývá, že by si při a nebo po spáchání činu alespoň mohl a měl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout a způsobený následek pro něj byl nepředstavitelný. Tento svůj závěr dokládá poukazem na znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie a výpověď spoluobviněného Č., o něž soudy opřely svá skutková zjištění, ze kterých podle něj vyplývá, že jeho účast na fyzickém útoku byla pouze okrajová, spáchání činu zosnoval Č., který ho pro něj získal. Před samotným činem nebyli nijak domluveni na způsobu jeho spáchání a rovněž nic nenasvědčovalo tomu, že se Č. chystá proti poškozenému použít násilí větší intenzity. On sám se do fyzického útoku sice zapojil, vzhledem k jeho obutí však šlo oproti obviněnému Černému o útok zanedbatelné intenzity. V doplňujícím podání pak obviněný poukazuje na rozpory mezi jednotlivými ve věci opatřenými psychologickými a psychiatrickými znaleckými posudky a jejich nedostatky, ze kterých dovozuje, že soud nesprávně považoval posudky předložené obhajobou za méně věrohodné. Z vlastního hodnocení posudků vyvozuje závěr, že v daném případě kategorické příkazy iniciátora a spolupachatele Č., jako útočné jednání proti poškozenému apod. u něj mohly vést k úzkosti a vyděšenosti tak, že jej mechanicky poslechl, aniž by se vzepřel.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení vrchního soudu zrušil.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že dovolatel očividně namítá téměř výlučně nesprávnost skutkových závěrů, jak jsou vyjádřeny v konečném meritorním rozhodnutí, a nesprávnost procesního postupu, který těmto závěrům předcházel. V tomto ohledu odůvodnění dovolání nekoresponduje s deklarovaným dovolacím důvodem. Pod ten by podle něj bylo možno podřadit pouze výtku, že nebylo prokázáno zavinění k těžšímu následku trestného činu. V tomto smyslu však dovolatel opomenul dikci ustanovení §6 písm. a) tr. zák., podle něhož se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédne u těžšího následku i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjma případů, kdy zákon i zde vyžaduje zavinění úmyslné. V případě trestného činu podle §234 odst. 3 tr. zák. však postačuje i zavinění z nedbalosti, které lze v daném případě obviněnému bez pochyby přičíst. V tomto směru tedy považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Podstata dovolání spočívá v tvrzení obviněného, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem ublížit poškozenému na zdraví, stejně tak podle něj v tomto smyslu nebylo dáno ani zavinění ve formě nedbalosti, jelikož ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by si na místě činu, případně po jeho spáchání alespoň mohl a měl představit, že se příčinný vztah může rozvinout tak jak se stalo a způsobený následek pro něj byl nepředstavitelný. Tento závěr dovozuje z v textu dovolání provedeného hodnocení některých důkazů, a to zejména výpovědi spoluobviněného a z v řízení provedených znaleckých posudků z oborů psychologie a psychiatrie. Dovolatel tedy nejprve uvádí subjektivní popis skutkového děje, od kterého následně vyvozuje právní závěry odlišné od závěrů soudů prvního a druhého stupně. Nelze však přehlédnout, že již jím uvedený popis průběhu skutku koliduje se skutkovými zjištěními soudů, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a doplněnými v usnesení soudu odvolacího. Z tohoto je zřejmé, že odvolací soud v rámci hodnocení správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu dospěl k závěru, že z hlediska subjektivní stránky nejenže v jednání obviněného Š. lze spatřovat zavinění ve formě nedbalosti, nýbrž rozsudek soudu prvního stupně vyznívá takovým způsobem, že u obviněného byla dána srozuměnost se smrtí poškozeného ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., což kontrastuje s užitou právní kvalifikací jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. Toliko v důsledku vázanosti principem zákazu reformace in peius pak odvolací soud nemohl v rámci hodnocení zjištěného skutkového stavu uvažovat o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
Jinými slovy, odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Dovolací soud pak není oprávněn k těmto námitkám přihlížet, neboť jak již bylo řečeno, je skutkovými zjištěními učiněnými v předchozím řízení vázán.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch