ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1108.2004.1
skutkovou podstatu trestného činu podvodu nebo být považována za pomoc k spáchání tohoto trestného činu. To podle jeho názoru platí tím spíše, že informace o daných převodech finančních prostředků se vždy dozvídal až po jejich uskutečnění, a proto jim nemohl žádným způsobem zabránit. Za nesprávný přitom označuje i závěr soudů obou stupňů o tom, že byl v inkriminovanou dobu hlavním účetním 1. P. d. z., neboť ve skutečnosti zastával pouze post asistenta její ekonomické ředitelky I. Ř. Stejně tak vylučuje, že by byl neomezeným pánem nad ekonomickým chodem záložny, jak tyto soudy dovodily. Bez ohledu na to jim však ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání vytýká především to, že mu sice kladou za vinu opomenutí a tolerování řady skutečností, ale nijak nekonkretizují jaké své povinnosti přitom měl porušit nebo překročit a jaký vliv to mohlo mít na uskutečnění podvodného záměru spoluobviněných M. Ř. a P. B. V této souvislosti připouští, že podle §89 odst. 2 trestního zákona se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů ze zákona nebo ze smlouvy povinen, avšak zdůrazňuje, že pro něj ze zákona ani ze smlouvy žádná taková povinnost neplynula a že žádnou takovou povinnost nezmiňují ani soudy prvního a druhého stupně. Pokud jsou mu pak těmito soudy vytýkány určité nedostatky v prováděných činnostech – zejména ono opomenutí nebo tolerování určitých skutečností a nedostatečný výkon kontrolních oprávnění – má za to, že tyto nemohly mít žádný vliv na to, že již byly provedeny určité převody finančních prostředků, jimiž tyto byly vyvedeny z majetku 1. P. d. z. V tomto ohledu vylučuje, že by mohl zvrátit provádění těchto finančních operací statutárními orgány záložny případným trváním na odstranění některých formálních vad účetních dokladů. K nepřehlednosti užívaných bankovních účtů pak podotýká, že tyto sám nemohl zakládat ani rušit, a nijak nemohl omezovat ani dispoziční práva osob, které je měly z titulu svých funkcí v 1. P. d. z. nebo na základě pověření jejích příslušných orgánů. Současně odmítá jakýkoliv podíl na vytvoření tzv. trezorové jistoty, s níž volně disponoval spoluobviněný M. Ř. V další části svého dovolání napadá závěr soudu prvního stupně o tom, že nesprávně zaúčtoval částku 130.000.000,- Kč při jejím převodu z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o., jako investici, a míní, že bez ohledu na to neměla tato klasifikace zaúčtování žádný reálný vliv na charakter peněžní operace, jejíž součástí byla, ani nijak nezakrývala její skutečnou povahu. Jestliže je mu pak soudy obou stupňů vytýkáno, že nespolupracoval s Ú. pro d. nad d. z., zdůrazňuje, že žádnou povinnost s ním spolupracovat neměl; tu měli členové představenstva. Současně napadá závěr těchto soudů o tom, že byl podrobně obeznámen s hospodařením 1. P. d. z., resp. s tím, že tato fakticky nevyvíjí žádnou ekonomickou a obchodní aktivitu přinášející zisk, a připomíná, že z jejich rozsudků není zřejmé, jaký význam tomuto závěru přisoudily při právní kvalifikaci jeho jednání. V závěru svého dovolání pak namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny, když vyšel z premisy, že všichni obvinění - včetně něj - jednali úmyslně, a to od samého počátku. Specificky ve vztahu k němu přitom tento soud jen stručně konstatoval, že má za to, že jeho jednání má charakter nepřímého úmyslu, aniž by tento závěr blíže odůvodnil a zejména vysvětlil na základě jakých úvah k němu dospěl. Pochybení soudu druhého stupně v tomto kontextu spatřuje v tom, že nesprávný postup soudu prvního stupně při posuzování podmínek, za nichž posoudil jeho jednání jako účastenství na trestném činu podvodu ve formě pomoci, přehlédl a potvrdil jím vynesený výrok o vině.
Z těchto důvodů obviněný I. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky ve vztahu k němu v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný MUDr. D. H. podal své dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu a v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, a že rozhodnutí vydaná soudy prvního i druhého stupně spočívají na nesprávné právní kvalifikaci stíhaného skutku a na nesprávném vyčíslení způsobené škody.
Prvotní a nejzásadnější pochybení v posuzované trestní věci spatřuje ve skutečnosti, že byl uznán vinným a odsouzen zčásti pro jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění a pro který na něj byla podána obžaloba. Zatímco podle záznamu o sdělení obvinění a podle obžaloby spočíval stíhaný skutek, kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu podvodu, v udělení plné moci dne 1. 11. 1999 spoluobviněnému M. Ř. ke všem hmotně právním úkonům týkajícím se 1. P. d. z. zjednávající mu neomezenou možnost rozhodovat o finančních prostředcích členů této záložny a vytvářející podmínky pro to, aby na jejich majetku způsobil škodu ve výši kolem 400.000.000,- Kč, naproti tomu ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (nedotčenému rozsudkem odvolacího soudu) je skutek popsán tak, že kromě udělení zmíněné plné moci zahrnuje i iniciování založení trezorové jistiny zakrývající manka na jednotlivých pokladnách poboček a opakované výběry finančních prostředků do této trezorové jistiny vedoucí fakticky k jejich vyvádění ve prospěch spoluobviněného M. Ř. V této souvislosti poukazuje MUDr. D. H. na to, že mu obvinění nebylo sděleno způsobem, z něhož bylo zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků stíhané pomoci k trestnému činu podvodu a jeho subjektivní vztah k záměru sledovanému hlavními pachateli tohoto trestného činu, spoluobviněnými M. Ř. a P. B. Stejně tak připomíná, že i odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně je skutek kladený mu za vinu popsán jen ve velice nejasných a mlhavých obrysech. Především však dovozuje, že tímto rozsudkem nebyla dodržena zásada totožnosti skutku a že byl zčásti uznán vinným a byl mu uložen trest pro skutek neuvedený ve sdělení obvinění a v obžalobě, a to pokud jde o zmíněné iniciování založení trezorové jistiny k zakrytí manka na pobočkách 1. P. d. z. a o čerpání finančních prostředků do ní podle pokynů spoluobviněného M. Ř. Stalo se tak podle jeho názoru za situace, kdy jeho trestní stíhání nebylo přípustné. Má totiž za to, že nepřípustnost trestního stíhání zakotvuje nejen ustanovení §11 trestního řádu, ale i ustanovení §176 odst. 2 trestního řádu a §220 odst. 1 trestního řádu bránící soudu rozhodnout o jiném než státním zástupcem stíhaném skutku. K procesní stránce věci současně namítá, že soudy prvního i druhého stupně v rozporu se zákonem svévolně zakázaly pořizovat v jednací síni obrazové a zvukové záznamy a nesprávně protokolovaly průběh dokazování. V tom spatřuje porušení práva na fair proces vyplývajícího z §2 odst. 1 trestního řádu, z článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z článku 6 odst. 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Celkově vzato pak považuje rozsudky soudů obou stupňů vynesené v posuzované trestní věci za vnitřně rozporné a v některých směrech za nejasné. Zároveň má za to, že skutkové i právní závěry v nich obsažené nejsou nijak podložené; soudy obou stupňů podle jeho názoru nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, některé pro posouzení věci významné skutečnosti nijak nezohlednily, pominuly řadu významných právních souvislostí a v důsledku toho učinily nesprávná skutková i právní zjištění. V rozsudku soudu druhého stupně spatřuje vadným především výrok o náhradě škody, v němž je výčet jednotlivých částek zaokrouhlen na padesátihaléře a na celé koruny, a to s odkazem na vyhlášku ČNR č. 79/2003 Sb. o ukončení platnosti mincí po deseti a dvaceti haléřích. Obviněný má oproti tomu za to, že nejmenší peněžní jednotkou v České republice je nadále jeden haléř, a proto nebyl žádný důvod k takovému zaokrouhlování. Podstatně závažnější pochybení soudů obou stupňů však spatřuje v jejich rozhodnutích o jeho vině. V této souvislosti namítá, že rozsudek, jímž byl uznán vinným jednáním spočívajícím ve vystavení plné moci spoluobviněnému M. Ř., v iniciování založení trezorové jistiny a ve výběrech finančních prostředků z poboček 1. P. d. z. do této jistiny, neobsahuje žádné skutečnosti umožňující učinit závěr, že věděl o podvodných aktivitách spoluobviněných M. Ř. a P. B. a byl srozuměn s tím, že způsobili členům záložny škodu velkého rozsahu, ani nic konkrétního, z čeho by bylo možné usoudit na to, že se tak stalo v příčinné souvislosti s jeho vlastním jednáním, tedy s využitím jím vystavené plné moci, s jeho podílem na zřízení trezorové jistiny a s jeho odvody finančních prostředků do ní. Navíc se domnívá, že soudy obou stupňů zcela nelogicky ve vztahu k němu zaměňují příčinu a následek a přehlíží některé zásadní skutečnosti. V tomto kontextu poukazuje především na to, že nevěnovaly žádnou pozornost tomu, zda jím vystavená plná moc datovaná dnem 1. 11. 1999 byla spoluobviněným M. Ř. použita k pokračování v podvodném jednání, zda vůbec a případně jak konkrétně se podílel na vzniku trezorové jistiny a co se stalo s prostředky v ní shromážděnými, zda mohl nějak ovlivnit výběry hotovostí z jednotlivých poboček 1. P. d. z. a zda sám nějak přispěl k jejich podvodnému zneužití. V návaznosti na to připomíná, že spoluobviněný M. Ř. měl jím vystavenou plnou moc k dispozici necelé tři dny, neboť již dne 4. 11. 1999 došlo k jeho zadržení a následnému vzetí do vazby, a vyslovuje přesvědčení, že ji vůbec nepoužil a že k tomu vlastně ani neměl důvod, neboť disponoval již dříve založeným podpisovým právem ke všem bankovním účtům 1. P. d. z. a platnými plnými mocemi od jiných členů jejího představenstva. Zcela jednoznačně přitom vylučuje, že by danou plnou moc vystavoval v úmyslu pomoci mu k dokonání podvodného jednání, a pokud soudy obou stupňů činí opačný závěr, označuje jej za nesprávný a ryze spekulativní, nepodložený žádnými důkazy. Navíc je podle jeho mínění tento jejich závěr v příkrém rozporu s jejich zjištěním, že v 1. P. d. z. působil velmi krátkou dobu, nechtěl akceptovat chaos v jejích vnitřních poměrech a snažil se vytvořit alespoň základní rámec kontroly jejího fungování, což je jednání zcela opačné, než kterým lze napomoci k podvodu. Zároveň poukazuje na to, že uskutečněním řady kroků ke zprůhlednění činnosti 1. P. d. z. podmínil též převzetí funkce předsedy jejího představenstva. Vzhledem k tomu, že tyto jeho podmínky nebyly splněny, odmítl tuto funkci vykonávat, byť do ní byl před tím kooptován. Závěr soudů obou stupňů o tom, že se nechal do této funkce krátkodobě zvolit, označuje proto za nesprávný, stejně jako jejich závěr, že v tomto postavení vystavil spoluobviněnému M. Ř. onu plnou moc. Ta totiž nemohla být podle jeho názoru účinná, neboť ve chvíli jejího vystavování ve skutečnosti nevykonával funkci předsedy představenstva 1. P. d. z., která ho legitimovala k jejímu podpisu, a společně s ním ji nepodepsal žádný jiný člen tohoto kolektivního statutárního orgánu, ačkoliv zákon pro tyto případy vyžaduje podpisy dvou jeho členů. Ohledně převodů finančních hotovostí do trezorové jistiny pak soudům obou stupňů vytýká, že přehlédly tu skutečnost, že výběry těchto hotovostí prováděl spoluobviněný M. Ř. sám a on se naopak zasazoval za vytvoření vnitřního předpisu, který by jej k takové činnosti opravňoval a celkově ji legitimizoval. Rozhodně však odmítá závěr, že inicioval tento způsob výběrů. Pokud spoluobviněnému M. Ř. určité finanční prostředky poukázal, tak vždy na jeho pokyn z titulu funkce generálního ředitele jednajícího na základě plné moci od Bc. D. K. a T. M. ze dne 30. 4. 1999 oproti potvrzeným pokladním dokladům, které uschoval. Na tomto svém jednání neshledával nic protiprávního a nijak jím nezakrýval žádné manko. Navíc tak dal spoluobviněnému M. Ř. k dispozici pouhých 952.000,- Kč, tedy částku, která - i kdyby byla považována za škodu způsobenou členům 1. P. d. z. - nenaplňovala skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za zcela paradoxní pak považuje to, že soudy obou stupňů učinily závěr, že věděl o celém rozsahu podvodného jednání spoluobviněných M. Ř. a P. B. a přičetly mu k tíži celou jimi způsobenou škodu, když z provedeného dokazování vyplynulo, že i klíčové osoby, skutečně mající přístup k informacím o chodu 1. P. d. z. - například Mgr. P. K., JUDr. R. H. a I. Ř. - se o vyvedení značných objemů finančních prostředků na jiné subjekty dozvěděly až v prosinci roku 1999 na základě kontroly nařízené Ú. pro d. nad d. z. a nikdy nebyly trestně stíhány. Za této situace má za to, že ani z jeho strany v žádném případě nedošlo k naplnění znaků pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterou byl uznán vinným. Právní hodnocení provedené soudy obou stupňů tedy podle jeho názoru nemá oporu v provedených důkazech a je v hrubém rozporu se zásadou in dubio pro reo.
S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádá, aby Nejvyšší soud České republiky odložil podle §265o odst. 1 trestního řádu výkon napadeného rozsudku.
Obviněný Bc. D. K. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zásadní pochybení soudů činných ve věci dříve spatřuje v tom, že na základě vyhodnocení provedených důkazů učinily nesprávná skutková zjištění, některé pro rozhodnutí podstatné skutečnosti zcela pominuly a stíhané jednání nesprávně posoudily po právní stránce. Soudům obou stupňů též vytýká, že jejich rozsudky jsou v mnoha směrech nejasné.
V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že sice spoluobviněný M. Ř. nepochybně v posuzovaném případě podvodně jednal, jeho úmysly mu však v inkriminované době nebyly známy a uvědomil si je až v lednu roku 2000, když po něm neúspěšně požadoval vydání tzv. trezorové jistiny. Opačný závěr soudů obou stupňů - vycházející z toho, že od počátku jednal v součinnosti se spoluobviněným M. Ř. a pomáhal mu realizovat jeho podvodné záměry - označuje za zcela spekulativní. Zdůrazňuje přitom, že v průběhu roku 1999 neměl tušení, že spoluobviněný M. Ř. zneužije jeho důvěry a věřil, že jím vystavenou plnou moc užije ku prospěchu 1. P. d. z. a že vyčleněnou trezorovou jistinu bude řádně spravovat. Odmítá tedy jako zcela nepodložené tvrzení soudů obou stupňů, že tuto plnou moc udělil a na založení této trezorové jistiny se podílel již s úmyslem poskytnout mu pomoc ke spáchání trestného činu podvodu. Stejně tak vylučuje, že by tehdy měl důvod myslet si, že spoluobviněný M. Ř. jedná v úmyslu zmocnit se shromážděných finančních prostředků a vyvést je na spřízněné subjekty, tedy „vytunelovat“ 1. P. d. z. Za této situace nespatřuje nic nezákonného ve svém podílu na některých převodech nižších částek do vytvořené trezorové jistiny. V této souvislosti připomíná, že veškeré klíčové doklady - zvláště pak onu plnou moc a rozhodnutí o založení trezorové jistiny - podepsal na žádost advokáta JUDr. J. V., když považoval za zcela logické jeho vysvětlení, že je to nezbytné v zájmu operativního řešení některých situací týkajících se chodu 1. P. d. z. Stejně se přitom zachovaly i další osoby působící v této záložně - například svědek T. M., jenž společně s ním podepsal uvedenou plnou moc, a svědkyně M. H., která rovněž odváděla různě vysoké hotovosti do uvedené trezorové jistiny – nikdo z nich však nebyl postaven před soud a trestně stíhán. Přitom on sám, když zjistil, že finanční prostředky odváděné do trezorové jistiny fakticky neexistují, podal v lednu roku 2000 na spoluobviněného M. Ř. trestní oznámení. Oproti tomu za trestný čin nepovažuje - a to ani ve vztahu k spoluobviněnému M. Ř. - převod peněz z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o., neboť jediným vlastníkem 1. P. d. s., s. r. o. byla 1. P. d. z. Pokud tedy byl nějaký majetek převeden z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o., zůstal podle jeho názoru nadále fakticky ve vlastnictví 1. P. d. z. a ta nebyla nijak poškozena. Její majetek byl zkrácen až vyvedením peněz z 1. P. d. s., s. r. o., s nímž však – jak zdůrazňuje – neměl nic společného. Vyslovuje tedy přesvědčení, že nemůže být činěn trestně odpovědným ani za „loajální chování“ ve vztahu k původnímu převodu finančních prostředků z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o., jak dovozují soudy obou stupňů, a to tím spíše, že ani o tomto převodu nevěděl. Celkově vzato připouští, že má svůj podíl viny na krachu 1. P. d. z., ten však je podle jeho názoru toliko nedbalostní, nikoliv úmyslné povahy. Chybou totiž bylo, že věřil spoluobviněnému M. Ř. a své funkce v 1. P. d. z. - včetně funkcí v jejím představenstvu - vykonával formálně. Za této situace má za to, že v žádném případě nebylo namístě posoudit jeho jednání jako úmyslnou pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterou byl uznán vinným, nýbrž nanejvýš jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a trestního zákona. Spíše se však domnívá, že jeho odpovědnost má pouze občanskoprávní či morální rozměr, nikoliv rozměr trestněprávní. Právní hodnocení provedené soudy obou stupňů podle jeho názoru nemá oporu v provedených důkazech a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Za zcela zarážející pak považuje postup státního zastupitelství, které se v průběhu trestního řízení dožadovalo jeho přísného potrestání nepodmíněným trestem odnětí svobody, ale neučinilo nic pro to, aby byly stíhány i další osoby, které byly prokazatelně vůči spoluobviněnému M. Ř. loajální, věděly o trezorové jistině, odváděly do ní finanční prostředky, udělily spoluobviněnému M. Ř. plné moci a podílely se na vyvádění značných majetkových hodnot na jím spřízněné subjekty.
S ohledem na tyto skutečnosti obviněný Bc. D. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu jeho dovolání zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i s ním související rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej postupem podle §226 písm. b) trestního řádu podané obžaloby. Současně žádá, aby Nejvyšší soud České republiky odložil podle §265o odst. 1 trestního řádu výkon trestu odnětí svobody z napadeného rozsudku.
Poškozený J. S. ve svém dovolání necituje paragrafové znění žádného dovolacího důvodu. Z jeho obsahu je patrné, že brojí především proti procesnímu postupu soudů prvního i druhého stupně, které rozdělily poškozené do dvou kategorií – na ty kteří si zvolili společného zmocněnce a na ty kteří tak neučinili – a skutečnost, že těm, poškozeným, kteří neměli v řízení svého zmocněnce, nelze přiznat nárok na náhradu škody, označuje za diskriminační. Současně má za to, že soudy obou stupňů, a zejména pak soud druhého stupně, vůči němu postupovaly necitlivě, když mu fakticky nevytvořily prostor pro to, aby si zmocněnce zvolil nebo se kontaktoval s některým z těch zmocněnců, kteří zastupovali ostatní poškozené. Jeho námitky směřují i proti způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně v neveřejném zasedání, tedy v jeho nepřítomnosti, aniž by se k věci mohl podrobněji vyjádřit. Celkově vzato považuje takovéto zacházení za nesprávné, nepřihlížející k jeho penzijnímu věku; samotná platná právní úprava mu připadá krajně nespravedlivá. V záhlaví svého dovolání označuje za napadené rozhodnutí „rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 32/03 z ledna roku 2004“, v dalším textu pak zmiňuje i blíže nespecifikovaná usnesení vynesená v dané věci. U Nejvyššího soudu České republiky
se domáhá sjednání nápravy s tím, že se nehodlá smířit se „svým vyšachováním ze hry“.
Nejvyšší státní zástupkyně se ke všem podaným dovoláním vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
V Odůvodnění:svého vyjádření k dovolání obviněného P. B. státní zástupce předně zdůrazňuje, že námitky týkající se zkrácení jeho práv na obhajobu jsou zcela neopodstatněné a nezakládají žádný z dovolacích důvodů stanovených zákonem, tedy ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jímž obviněný operuje. Co do své povahy se podle názoru státního zástupce jeho zbylá dovolací argumentace z větší části míjí i s dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť se v ní obviněný zabývá vlastním hodnocením provedeného dokazování a tak nepřípustným způsobem zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů. S uplatněným dovolacím důvodem tak podle mínění státního zástupce nekorespondují zejména námitky obviněného proti popisu stíhaného skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ostatní námitky pak obviněný uplatnil již v řízení před soudy prvního a druhého stupně a podle přesvědčení státního zástupce se tyto soudy všemi těmito námitkami důkladně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. K otázce spolupachatelství pak státní zástupce dodává, že není nutné, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, ale postačí jen částečné přispění každého z nich, pokud je jeho jednání článkem řetězu směřujícího k uskutečnění zamýšleného trestného činu. Státní zástupce má přitom za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný P. B. skutečně musel vědět o záměrech spoluobviněného M. Ř. a na realizaci těchto podvodných záměrů se významně podílel, čímž umožnil spáchání projednávané trestné činnosti právě v tom rozsahu, v jakém byla spáchána. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce považuje stejně tak za nedůvodné i dovolání obviněného I. P. Připouští sice, že jím vznesené námitky týkající se pochybení soudů obou stupňů při posuzování otázky subjektivní stránky jeho jednání plně odpovídají významovému zaměření použitého dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak co do opodstatněnosti použité argumentace jim podle jeho názoru nelze přisvědčit. V této souvislosti státní zástupce zdůrazňuje, že tyto námitky jsou vesměs založeny na vytrhávání různých skutečností ze vzájemných souvislostí a byly vzneseny již v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně, které se jimi velice důkladně zabývaly. Za stěžejní pro posouzení dané trestní věci přitom státní zástupce považuje tu skutečnost, že realizace podvodného úmyslu hlavních pachatelů - obviněných M. Ř. a P. B. - trvala poměrně dlouhou dobu, přičemž obviněný I. P. si musel být vědom toho, že 1. P. d. z. nevyvíjí v podstatě žádnou ekonomickou a obchodní činnost a že tedy funguje na tzv. pyramidovém principu. Současně mu podle názoru státního zástupce muselo být zřejmé, že kroky spoluobviněných M. Ř. a P. B. vedou pouze k odlivu peněz z ní, přesto však postupoval v souladu s nimi a vyvíjel aktivity směřující k zakrytí jejich trestné činnosti. Státní zástupce má za to, že tak činil na základě předchozí dohody se spoluobviněným M. Ř., jenž ho do funkce hlavního účetního záložny dosadil právě za tím účelem. Za této situace odmítá státní zástupce jako neopodstatněnou a ničím nepodloženou i obviněným uplatněnou námitku porušení presumpce neviny soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že napadenému rozhodnutí ani řízení mu předcházejícímu nelze podle jeho přesvědčení vytknout žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného I. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolání obviněného MUDr. D. H. státní zástupce připomíná, že námitky týkající se jeho trestní odpovědnosti – specificky pak tvrzení o tom, že provedeným dokazováním nebyly prokázány základní podmínky jeho trestní odpovědnosti, a to protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění - obviněný uplatnil již v řízení před soudem nalézacím a odvolacím a tyto soudy se s nimi náležitě vypořádaly. Státní zástupce se přitom s jejich závěry promítnutými do jejich rozsudků plně ztotožňuje. Současně poukazuje na to, že ačkoliv se formálně jedná o námitky vztahující se k právní stránce věci, svou povahou jde o výhrady ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, resp. k jimi provedenému hodnocení opatřených důkazů, a s ohledem na to je nelze podle jeho názoru považovat za relevantní některému z dovolacích důvodů upravených v §265b trestního řádu. Stejně tak má za to, že deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu neodpovídá ani námitka údajné nepřípustnosti trestního stíhání obviněného. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k opačnému závěru a tuto námitku považoval za přípustnou, vyslovuje státní zástupce přesvědčení, že věcně tato námitka nemůže obstát, neboť tvrzení obviněného o tom, že byl uznán vinným a odsouzen zčásti pro jiný skutek než pro jaký mu bylo sděleno obvinění a pro jaký na něho byla podána obžaloba, neodpovídá skutečnosti. Oproti tomu přisvědčuje státní zástupce námitce obviněného týkající se vady výroku o náhradě škody rozsudku soudu druhého stupně, když je jím důvodně namítán nesprávným způsob zaokrouhlování vyčíslených finančních částek. Nicméně podle názoru státního zástupce případná náprava této vady nemůže nijak ovlivnit postavení obviněného, proto není důvod kvůli ní napadený rozsudek rušit nebo měnit.
Ve svém vyjádření k dovolání obviněného Bc. D. K. státní zástupce poukazuje na to, že jeho text je sice formálně správně opřen o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jím uplatněné námitky však nemohou podle jeho názoru věcně obstát. Obviněný sice vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, avšak z jím použité argumentace je zřejmé, že své námitky proti použité právní kvalifikaci staví na jiném než přisouzeném skutkovém základě. Ve své podstatě jimi nepřípustným způsobem zpochybňuje řadu skutkových zjištění soudů obou stupňů a činí tak opakováním své obhajoby z předchozích stadií řízení. Státní zástupce přitom vyslovuje přesvědčení, že meritorním rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně nelze vytknout žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podané dovolání obviněného Bc. D. K. jako zjevně neopodstatněné.
Za nedůvodné považuje státní zástupce též návrhy všech obviněných na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Dovolání poškozeného J. S. je pak nutno podle názoru státního zástupce považovat za dovolání podané neoprávněnou osobou, neboť jak vyplývá z ustanovení §265d trestního řádu, tento mimořádný opravný prostředek mohou podat jedině nejvyšší státní zástupce a obviněný. Dovolání podané poškozeným J. S. navíc neobsahuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu a nemá náležitosti dovolání ve smyslu ustanovení §265f odst. 1 trestního řádu, neboť v něm není řádně označeno rozhodnutí soudu, proti kterému směřuje, ani to, čeho konkrétně se domáhá. Poškozený v něm napadá některé části Odůvodnění:rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, z povahy věci však vyplývá, že fakticky směřuje proti usnesení téhož soudu o zamítnutí jeho odvolání ze dne 9. 1. 2004. S ohledem na to státní zástupce navrhuje, aby bylo dovolání poškozeného J. S. odmítnuto postupem podle §265i odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako dovolací soud (§265c trestního řádu) nejprve zkoumal, zda jsou u všech odvolatelů splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro podání dovolání podle ustanovení §265a až §265f trestního řádu a shledal, že tomu tak není u poškozeného J. S.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (§265a odst. 1 trestního řádu). Podle §265e odst. 1 trestního řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Dovolání mohou podat obviněný a nejvyšší státní zástupce. Nejvyšší státní zástupce tak může učinit ve prospěch i v neprospěch obviněného (§265d odst. 1 trestního řádu). Obviněný může dovolání podat pouze ve svůj prospěch a prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 trestního řádu). Žádná další osoba, byť je jinak subjektem trestního řízení a může na něm v zákonem stanovených mezích participovat, toto oprávnění nemá. To platí i o poškozeném. Žádné podání poškozeného tedy nelze považovat za dovolání podané osobou, která je oprávněna jej podat. Není tedy pochyb ani o tom, že dovolání podané v posuzované trestní věci poškozeným J. S. bylo podáno osobou neoprávněnou.
S ohledem na to Nejvyššímu soudu nezbylo, než toto dovolání poškozeného J. S. postupem podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítnout, aniž by je mohl věcně projednat a z jeho podnětu přezkoumat napadený rozsudek a řízení mu předcházející.
Následně se Nejvyšší soud zabýval tím, zda zbývající dovolání podaná jednotlivými obviněnými - tedy osobami oprávněnými ve smyslu §265d trestního řádu k jejich podání - mají všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla tato dovolání podána včas a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto o trestu a o náhradě škody a potvrzeno rozhodnutí o vině obviněných z rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a), h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 1 trestního řádu). Určité pochybnosti ohledně toho, proti jakému rozhodnutí směřuje, vyvolává pouze dovolání podané obviněným P. B. V záhlaví je totiž označeno tak, že vzbuzuje dojem, že napadá rozsudek soudu prvního stupně, což zákon nepřipouští. Z jeho textu však lze usoudit, že směřuje proti výroku o vině tohoto rozsudku prostřednictvím rozsudku soudu druhého stupně, proto je Nejvyšší soud z tohoto hlediska shledal způsobilým projednání.
Obvinění P. B., I. P., MUDr. D. H. a Bc. D. K. podali svá dovolání prostřednictvím obhájců JUDr. P. K., JUDr. PhDr. O. Ch., Mgr. A. V. a JUDr. R. H.; byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo v místech a ve lhůtách podle §265e trestního řádu.
V dovolání musí být ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Všichni obvinění tuto povinnost splnili. Obvinění P. B., I. P., MUDr. D. H. a Bc. D. K. ve svém dovolání výslovně poukazují na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, obviněný P. B. v něm cituje též ustanovení vymezující dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a l) trestního řádu a obviněný MUDr. D. H. své dovolání opírá též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Na druhé straně ne všichni obvinění náležitě specifikovali, proti kterým výrokům napadeného rozhodnutí jejich dovolání směřuje a čeho se jím domáhají. Tato okolnost je nepochybně v rozporu s §265f odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž upravuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání s tím, že v něm musí být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 trestního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá, a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s citací zákonného ustanovení vymezujícího uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu]. Jelikož však ani u jednoho z obviněných nejde o úplnou absenci požadovaných obsahových náležitostí a s přihlédnutím k dalším vadám podaných dovolání, jež ve svých důsledcích vedly k jejich odmítnutí bez jejich věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci těchto dílčích pochybení za nezbytnou. Vyšel přitom z toho, že obviněný P. B. opírá své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l) trestního řádu, obviněný MUDr. D. H. o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) trestního řádu a obvinění Bc. D. K. a I. P. o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že každý z nich brojí proti všem výrokům rozsudku soudu druhého stupně a v rámci řízení mu předcházejícího též proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Dva z obviněných – P. B. a MUDr. D. H. – ve svých dovoláních uplatňují vedle hmotně právních námitek též námitky ryze procesní povahy. Obviněný P. B. namítá, že v průběhu trestního řízení byl podstatně krácen na svých právech obhajoby, a to zejména nedodržením zákonem předepsaného postupu při seznamování se spisem po skončení vyšetřování (neposkytnutím přiměřené lhůty k prostudování spisových materiálů), celkovou organizací výslechů svědků v přípravném řízení (jejich načasováním tak, aby se jich nemohl zúčastnit jeho obhájce) a působením podjatého dozorového státního zástupce (a to toho, na nějž podal trestní oznámení). V těchto okolnostech spatřuje obviněný P. B. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Obviněný MUDr. D. H. po procesní stránce soudům obou stupňů vytýká, že jej částečně uznaly vinným jiným skutkem, než pro který mu bylo sděleno obvinění a pro který na něho byla podána obžaloba. Má přitom za to, že ohledně skutků, z jejichž spáchání nebyl řádně obviněn, bylo vedení jeho trestního stíhání a jeho odsouzení nepřípustné. Tyto skutečnosti podle jeho názoru naplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Nejdříve k námitce nepřípustnosti trestního stíhání uplatněné obviněným MUDr. D. H.:
Podstatou námitky nepřípustnosti trestního stíhání, uplatněné obviněným MUDr. D. H., je tvrzení, že byl v rozporu se zákonem odsouzen za tři dílčí útoky pomoci k pokračujícímu trestnému činu podvodu, ačkoliv proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a byla podána obžaloba pouze pro jeden z těchto dílčích útoků.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, kterým MUDr. D. H. v této souvislosti operuje, se vztahuje na případy, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a proto nebyly splněny ani zákonné podmínky pro to, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanoveních §265a odst. 2 písm. a), b), d), f), g) trestního řádu. Mezi tato rozhodnutí patří i rozsudky, jimiž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Takové rozsudky v posuzované trestní věci byly vydány soudy prvního i druhého stupně a právě proti nim brojí obviněný MUDr. D. H. podaným dovoláním. Tvrdí přitom, že jimi byl odsouzen i za skutky – dílčí útoky pomoci k pokračujícímu trestnému činu podvodu – pro které vůči němu vůbec nebylo vedeno trestní stíhání a pro které nebyl podanou obžalobou postaven před soud. Tento postup označuje za nezákonný s ohledem na jeho rozpor s §220 odst. 1 trestního řádu. Současně má za to, že tuto vadu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť jde o projev nepřípustného vyústění trestního stíhání. To však bez dalšího neznamená, že je v posuzované trestní věci tento dovolací důvod skutečně naplněn, resp. že skutečnosti, o které obviněný MUDr. D. H. podané dovolání opírá, jsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu právně relevantní. Nejvyšší soud se proto nejdříve soustředil na posouzení věci z tohoto hlediska a přitom učinil následující zjištění a závěry:
Zásadní je v tomto kontextu skutečnost, že trestní řád vymezuje důvody nepřípustnosti vedení trestního stíhání bránící vynesení uvedených rozhodnutí taxativně v ustanovení §11 odst. 1. Podle tohoto ustanovení nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii [§11 odst. 1 písm. a) trestního zákona], je-li trestní stíhání promlčeno [§11 odst. 1 písm. b) trestního zákona], jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán [§11 odst. 1 písm. c) trestního zákona], jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná [§11 odst. 1 písm. d) trestního zákona], jde-li o trestní stíhání proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého [§11 odst. 1 písm. e) trestního zákona], proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno [§11 odst. 1 písm. f) trestního zákona], proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno [§11 odst. 1 písm. g) trestního zákona], proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno [§11 odst. 1 písm. h) trestního zákona], je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět [§11 odst. 1 písm. i) trestního zákona], nebo stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána [§11 odst. 1 písm. j) trestního zákona].
Podle §11 odst. 2 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. účinného od 1. 1. 2002, týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 trestního řádu jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Podle §12 odst. 12 trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Skutečnosti způsobující nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny výlučně v §11 odst. 1 trestního řádu s tím, že v případech dílčích útoků pokračujících trestných činů je třeba zohlednit právní úpravu obsaženou v ustanoveních §11 odst. 2 a §12 odst. 12 trestního řádu. Pouze v těchto ustanoveních jsou vymezeny rovněž důsledky nepřípustnosti trestního stíhání, konkrétně zákaz zahájení trestního stíhání a zákaz pokračovat v něm, bylo-li již zahájeno.
Ze znění ustanovení §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu přitom vyplývá, že dovolací důvod v něm vymezený dopadá výlučně na případy nepřípustnosti trestního stíhání, tedy pouze na případy zakotvené v §11 odst. 1 trestního řádu, neboť žádné jiné případy nepřípustnosti trestního stíhání trestní řád nezná. Jinými slovy řečeno, „proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné“, jak to má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1 trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) trestního řádu. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé, zejména pak k odsuzujícímu rozsudku.
V posuzovaném případě nebyl ani jeden z citovaných zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání naplněn a obviněný MUDr. D. H. to ani netvrdí. V protikladu k výše uvedenému však dovozuje, že pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu spadají i případy nedodržení právní úpravy obsažené v ustanoveních §176 odst. 1 trestního řádu a §220 odst. 1 trestního řádu. Pod pojem nepřípustnosti trestního stíhání totiž podřazuje i případy jeho vedení v rozporu se zákonem. Tím se však ocitá mimo daný dovolací důvod. Případy nepřípustnosti a nezákonnosti trestního stíhání totiž nelze směšovat. Trestní stíhání je nepochybně možné zahájit jen za okolností předpokládaných ustanovením §160 trestního řádu a způsobem v něm upraveným. Vedeno pak musí být v souladu s ostatními ustanoveními trestního řádu. To jednoznačně vyplývá jak z §2 odst. 1 trestního řádu, tak i z článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z článku 6 odst. 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení této právní úpravy ovšem nemá za následek nepřípustnost trestního stíhání a v zásadě nebrání jeho vedení. Danou procesní vadu – nezákonnost – je pochopitelně třeba napravit, a to vždy způsobem odpovídajícím její povaze, nikoliv však postupem předpokládaným ustanovením §11 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení totiž upravuje případy určitých zákonných překážek vedení trestního stíhání. Za okolností v něm upravených tedy vůbec není možné trestní stíhání vést. Ani v jednom z těchto případů přitom není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání porušení zákona.
Porušení ustanovení §220 odst. 1 trestního řádu, namítané obviněným MUDr. D. H., oproti tomu nepochybně působí nezákonnost vedeného trestního řízení – v případě, že k němu dojde, odsoudí soud obviněného za skutek, pro nějž vůbec není před něj postaven a pro nějž není trestně stíhán – to však neznamená, že jeho trestní stíhání pro daný skutek bylo nepřípustné. Za splnění zákonem stanovených předpokladů totiž mohlo a mělo být vedeno, avšak mělo se tak dít způsobem stanoveným zákonem.
Nepřípustným by bylo pouze pokud by jeho vedení bránila některá z okolností předpokládaných ustanovením §11 odst. 1 trestního řádu. Nic takového však obviněný MUDr. D. H. netvrdí. Jím uplatněné námitky tedy nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že obviněným MUDr. D. H. namítané procesní vady nespadají ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b trestního řádu, bylo v této části jeho dovolání podáno z jiného než připuštěného důvodu [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Totéž obdobně platí o jím vytýkaných vadách v protokolaci u hlavního líčení a u veřejného zasedání a o námitkách proti zákazu pořizování obrazových a zvukových záznamů jednání před soudy obou stupňů. To také bránilo věcnému přezkumu napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího z hlediska takto namítaných vad [§265i odst. 3 trestního řádu].
Mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 trestního řádu jsou i procesní námitky obviněného P. B. Jde o tu část jeho dovolání, v níž vytýká orgánům činným v trestním řízení porušení jeho práv na obhajobu. Porušení práva na obhajobu může být dovolacím důvodem, ovšem pouze v zákonem jednoznačně vymezených případech. Ty jsou upraveny v §265b odst. 1 písm. c) a d) trestního řádu, nepřímo pak i v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a d) trestního řádu je možné podat dovolání v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a byla-li porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Nic takového obviněný P. B. netvrdí a nic takového nevyplývá ani ze spisových materiálů. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu pak dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán. Právě tohoto důvodu se obviněný P. B. dovolává, když poukazuje na to, že podal trestní oznámení na dozorového státního zástupce JUDr. P. H. a ten – ačkoliv podle jeho názoru podjatý – ve věci nadále působil.
K uplatnění tohoto dovolacího důvodu je namístě uvést, že předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, totiž toho, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a toho, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podal dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ani jedna z těchto podmínek přitom v posuzovaném případě nebyla splněna.
Obviněný P. B. výslovně uvádí, že namítaná okolnost – tvrzená podjatost státního zástupce odvíjející se od jeho trestního oznámení na něj – mu od počátku byla známa, přesto ji ani v přípravném řízení ani v řízení před soudy prvního a druhého stupně neuplatnil. To, zda s ní včas seznámil svého obhájce či nikoliv je v tomto kontextu právně zcela irelevantní, neboť citované ustanovení vychází z toho, že rozhodující je, zda byla známa jemu samotnému.
Navíc dovolání z tohoto důvodu lze podat jen, jestliže jím napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 trestního řádu. Musí přitom jít o soudce, který je nejen z řízení vyloučen (a k tomu nemusí nezbytně vést ani trestní oznámení na něj podané), ale který také ve věci samé rozhodl (tedy vynesl v prvním nebo druhém stupni meritorní rozhodnutí) a jím vydané rozhodnutí bylo podaným dovoláním napadeno. Takovým rozhodnutím může být pouze některé z rozhodnutí uvedených v §265a trestního řádu. Tím, kdo jej vydal, může být pouze soud, neboť jen proti soudním rozhodnutím mohou směřovat podávaná dovolání. Proto k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačuje rovněž, je-li za podjatého ve věci označen státní zástupce, zástupce jiné strany řízení nebo zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy v posuzovaném případě naplněn nebyl. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Jinými slovy řečeno, z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v posuzovaném případě. Rozsudek soudu prvního ani druhého stupně totiž nebyl vydán vyloučeným soudcem. Obviněný P. B. to konec konců ani ve svém dovolání netvrdí, byť to jediné by v daném kontextu mohlo naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Naopak, jím uplatněné námitky vůbec neodpovídají obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu.
Vně tohoto dovolacího důvodu i všech ostatních dovolacích důvodů vymezených v §265b trestního řádu jsou přitom i všechny námitky obviněného P. B. odvíjející se od tvrzeného krácení jeho práva na obhajobu a od okolností, za nichž byl v přípravném stadiu řízení vzat do vazby.
Vedle již rozebraného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu odkazuje obviněný P. B. ve svém dovolání ještě na jeden dovolací důvod procesně právní povahy. Jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, jehož prostřednictvím lze namítat určitá procesní pochybení spojená s rozhodováním odvolacího soudu.
Citované zákonné ustanovení, resp. jeho první alternativa, totiž výslovně stanoví za dovolací důvod to, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí…“. Ony procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou přitom taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, namísto toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl z určitých formálních důvodů (například jako opožděně podaný, podaný osobou neoprávněnou nebo osobou, která se jej výslovně vzdala, anebo jako nesplňující zákonem stanovené obsahové náležitosti), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je za této situace umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno.
V posuzovaném případě však obviněný P. B. nesplnění žádných konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 trestního řádu) neuvedl. Nesplnění podmínek pro rozhodnutí (nikoli však procesních) spatřuje v podstatě ve ztotožnění se odvolacího soudu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením stíhaného skutku, neboť podle názoru obviněného měl odvolací soud po věcném přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a napadeného rozsudku tento rozsudek zrušit a zprostit jej obžaloby. Ve skutečnosti tak není prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítáno nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání ze strany odvolacího soudu bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, ale nesprávnost jeho skutkových závěrů a z nich vyplývajícího právního posouzení stíhaného skutku.
Konkrétní argumentace dovolání obviněného P. B. se za této situace blíží tomu, s čím počítá druhá alternativa zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst.
1 písm. l) trestního řádu, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení jmenovanému v §265a odst. 2 písm a) až g) trestního řádu, i když byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Podle tohoto dovolacího důvodu může dovolatel namítat prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně určitá pochybení či vady řízení u prvostupňového soudu. Namítat ale může pouze vady a pochybení uvedená v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda tento obviněný i další tři obvinění řádně uplatnili některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Přitom se řídil následujícími úvahami a učinil následující závěry:
Předně všichni čtyři obvinění – P. B., MUDr. D. H., I. P. a Bc. D. K. - poukázali na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnili. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, jsou dovolání podána i v případě, kdy jsou v nich sice citována některá z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě z větší části nastala.
Podstatou námitek obviněného P. B. opřených o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť se nikterak nezapojil do podvodných aktivit spoluobviněného M. Ř.
V rámci konkretizace uplatněného dovolacího důvodu obviněný P. B. především namítá, že skutkové závěry soudů obou stupňů neodpovídají průběhu provedeného dokazování. V této souvislosti těmto soudům vytýká, že zcela nepodloženě spojují jeho jednání s jednáním spoluobviněného M. Ř., přičítají mu jeho činy, nesprávně posuzující povahu jím prováděných operací a nedostatečně zohledňují specifika jeho postavení v 1. P. d. z. Přitom sám vylučuje, že by postupoval ve vzájemné shodě se spoluobviněným M. Ř. na základě předchozí domluvy s ním ve snaze vylákat od vkladatelů 1. P. d. z. jejich finanční prostředky a poté je vyvést na jiné subjekty, odmítá vědomost o klamavých informacích publikovaných v průběhu jím realizované reklamní kampaně a klade důraz na to, že jeho funkce v 1. P. d. z. byly pouze výkonné, takže byl vázán rozhodnutími představenstva této záložny a pokyny spoluobviněného M. Ř. Za jediný motiv svých aktivit označuje snahu rozvinout činnost 1. P. d. z. a poukazuje na to, že sám z těchto aktivit neměl žádný majetkový prospěch. S ohledem na to mu nelze podle jeho názoru přičíst ve vztahu k okolnostem charakterizujícím podvodné jednání spoluobviněného M. Ř. žádnou formu zavinění v trestněprávním smyslu. Z toho pak dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Celkově vzato označuje svou pozici spolupachatele M. Ř. za zcela vykonstruovanou soudy obou stupňů a namítá, že jejich popis jednání, kterého se měl dopustit, je velice nekonkrétní a v řadě směrů v rozporu se skutečností a s údaji vyplývajícími z provedených důkazů. V tomto kontextu oběma soudům vytýká jednostranné hodnocení některých důkazů, nedostatečný rozsah provedeného dokazování a pominutí řady důležitých důkazů. Za jejich zásadní pochybení v návaznosti na to označuje nesprávné právní posouzení objektivní i subjektivní stránky jeho jednání.
Tento názor obviněného P. B. je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho z větší části dovozuje z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tedy obviněný shledává primárně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a v pominutí některých podstatných důkazů. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává z větší části v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu jimi provedeného dokazování. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání v tomto směru dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v Odůvodnění:tohoto rozsudku a v rozsudku soudu druhého stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný P. B., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný P. B. namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozuje zčásti z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu]. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním, resp. zda zjištěné skutkové okolnosti byly náležitě zhodnoceny z hlediska aplikace příslušných hmotně právních norem. V trestní věci obviněných P. B., M. Ř., MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný P. B. dopustil stíhaného skutku (spolu s M. Ř. a s pomocí I. P., MUDr. D. H. a Bc. D. K.) tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v Odůvodnění:rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, a to pokud jde o objektivní stránku jednání obviněného P. B., tak i co se týče subjektivní stránky jeho jednání a forem jeho spolupachatelství s M. Ř. ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona.
Ve vztahu k argumentaci obviněného P. B. uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v době od března do prosince roku 1999 společně s M. Ř. vylákali nejméně od 2.930 členů 1. P. d. z. finanční prostředky nejméně ve výši 276.159.000,- Kč, a to sliby nereálně vysokého zhodnocení jejich vkladů úroky od 16,8 % do 30 % p. a., předstíráním výnosné obchodní činnosti, prezentací ve skutečnosti neexistující strategie dalšího rozvoje 1. P. d. z. a fiktivní nadstandardní garancí zabezpečení návratnosti přijatých finančních prostředků majetkem společnosti Č. f., a. s. Soudy obou stupňů učinily na základě vyhodnocení provedených důkazů zjištění, že oba spoluobvinění postupovali ve vzájemné shodě, přičemž obviněný P. B. zorganizoval rozsáhlou klamavou reklamní kampaň za účasti řady známých osob činných v oblasti kultury a zábavy, v níž dominovaly uvedené sliby a nepravdivé informace, a společně s využitím struktur a zaměstnanců 1. P. d. z. inkasovali finanční prostředky od jednotlivých vkladatelů, přičemž část z nich obratem vyvedli na společnosti spjaté s M. Ř. a na osoby jemu dobře známé a zbytek použili ve svůj prospěch. Využili přitom toho, že plně ovládali 1. P. d. z., M. Ř. z titulu funkce předsedy jejího představenstva a jejího generálního ředitele a s využitím plných mocí udělených mu ostatními členy jejího představenstva, obviněný P. B. z postu jeho náměstka a poté generálního ředitele celé záložny a předsedy její kontrolní komise. Podle závěru soudů obou stupňů vyváděli finanční prostředky z větší části pod záminkou provedení reklamních služeb, nikoliv však výlučně. Postupně se tak větší část finančních prostředků získaných od vkladatelů ocitla v majetku společností Č. f., a. s., M., s. r. o., M., a. s., S. P., s. r. o., F-3 S. R., s. r. o., C. II, s. r. o., a S. L. Ltd, dále 1. P. d. s., s. r. o., a v majetku různých známých osobností z oblasti kultury. Samotná 1. P. d. z. přitom pod jejich vedením nevyvíjela žádnou obchodní činnost a s ohledem na to neprodukovala žádný zisk.
Sám obviněný P. B. v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání klíčovou část citovaných skutkových zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními totiž tvrdí, že zcela věřil v pravdivost informací a slibů poskytovaných členům 1. P. d. z., a zdůrazňuje, že tyto sliby a informace pocházely v převážné míře od spoluobviněného M. Ř.. Současně vylučuje, že by jednal na základě dohody s ním se záměrem vylákat na vkladatelích jejich finanční prostředky. Odmítá také jakýkoliv podíl na převodech získaných finančních prostředků na společnosti spjaté se spoluobviněným M. Ř. a na osoby mu známé, ale i jejich použití pro vlastní prospěch. Stejně tak napadá závěry soudů obou stupňů o tom, že k vyvádění finančních prostředků z 1. P. d. z. docházelo též pod záminkou provádění jím objednaných, ale reálně neposkytnutých, reklamních služeb. Sám se přitom staví do pozice řízené a ovládané osoby, a to spoluobviněným M. Řu. Své funkce v 1. P. d. z. označuje za ryze výkonné, bez jakéhokoliv vlivu na nakládání s jejím majetkem, a soudům obou stupňů vytýká, že dostatečně nezohlednily specifika jeho postavení v této záložně a že nezjišťovaly, jak konkrétně přispěl k vylákání finančních prostředků od vkladatelů. Tato jeho tvrzení však neodpovídají skutečnosti. Soudy obou stupňů právě těmto skutečnostem věnovaly v reakci na jím uplatněnou obhajobu mimořádnou pozornost. Přitom zjistily, že to byl právě on, kdo vedl velice rozsáhlou klamavou reklamní kampaň, která rozhodující mírou přispěla k tomu, že finanční prostředky do 1. P. d. z. vložilo tak velké množství vkladatelů. Navíc osobně vystupoval na valných hromadách členů této záložny a ve veřejných sdělovacích prostředcích s tvrzeními o reálnosti poskytovaných slibů, o vysokých výnosech z obchodních aktivit záložny a o soustavném zhodnocování přijatých vkladů i v situaci, kdy již byly získané finanční prostředky prokazatelně ze záložny vyvedeny a tato fakticky přestala fungovat vzhledem k tomu, že již neměla žádné disponibilní majetkové hodnoty a nevyvíjela žádnou obchodní činnost. Byl to také on, kdo zakládal síť jejích poboček a až do konce organizoval jejich činnost. Právě v nich přitom byly přijímány finanční vklady - poslední z nich vlivem intenzivní reklamní kampaně, pro niž získal řadu známých osobností, a díky šířeným nepravdivým informacím, ještě těsně před uvalením nucené správy na záložnu. Na základě těchto údajů soudy obou stupňů učinily jednoznačný závěr, že obviněný v inkriminovanou dobu jednal plně s vědomím nereálnosti veřejně prezentovaných slibů a zcela vědomě šířil nepravdivé informace týkající se činnosti 1. P. d. z., to vše s cílem oslovit co nejširší okruh potenciálních vkladatelů, uvést je v omyl o perspektivě zhodnocení jejich vkladů a vylákat od nich jejich finanční prostředky. Činil tak podle zjištění obou soudů plně ve shodě s M. Ř., jenž právě s tímto záměrem a s cílem zmocnit se vylákaných majetkových hodnot již zakládal 1. P. d. z. Z provedených důkazů obsahujících informace o těchto skutečnostech pak vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že obviněný P. B. a M. Ř. jednali v inkriminované době podvodně ve vzájemné shodě.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný P. B. staví svou dovolací argumentaci ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná. Na základě této argumentace – opřené o skutkové námitky procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení – pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že nesprávně posoudily jeho podíl na podvodných aktivitách spoluobviněného M. Ř., že mu v rozporu se skutečností přisoudily rozhodující roli při uvádění poškozených vkladatelů v omyl, že nepodloženě dovodily jeho úmysl podvodně od nich vylákat jejich finanční prostředky a že jimi byl odsouzen za skutek, jehož se nedopustil. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
Celkově vzato lze tedy shrnout, že dovolání obviněného P. B. v tom rozsahu, v němž opírá existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, je podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu naopak odpovídají ty výhrady obviněného P. B., jimiž namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, když jeho jednání posoudily jako spolupachatelství na trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ačkoliv sám nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. V tomto kontextu obviněný zdůrazňuje, že je mu neprávem přičítáno k tíži to, čeho se dopustil spoluobviněný M. Ř., a argumentuje tím, že nemůže být spolupachatelem na jeho podvodném jednání, neboť při svém působení v 1. P. d. z. nebyl nikdy veden úmyslem konat tak, aby se tento spoluobviněný nebo kdokoliv jiný na úkor této záložny a jejích členů obohatil. Sám se přitom staví do role spoluobviněným M. Ř. oklamaného, nekriticky důvěřivého a nedostatečně kvalifikovaného člověka, přesvědčeného o perspektivě družstevního bankovnictví a vedeného snahou o rozvoj 1. P. d. z., který ve svém úsilí neuspěl a nyní je pro to trestněprávně postihován, ačkoliv je ve svých důsledcích v podstatě jednou z mnoha obětí nekalých praktik spoluobviněného M. Ř. V návaznosti na to zdůrazňuje, že sám neměl ze stíhaného jednání žádný prospěch. Soudům obou stupňů přitom vytýká, že při rozhodování o jeho vině pominuly některé důležité skutečnosti, nesprávně hodnotily obor působnosti statutárních orgánů a managamentu 1. P. d. z. a nepochopily podstatu celé podvodné operace zorganizované spoluobviněným M. Ř. a jeho role v ní.
Opak je však pravdou. Soudě podle použité dovolací argumentace je to totiž obviněný P. B., kdo se snaží zastřít a zamlžit podstatu stíhaného skutku. Využívá přitom toho, že soud prvního stupně v legitimní snaze postihnout celou šíři trestné činnosti obviněných a závažnost jejích dopadů zahrnul do popisu tohoto skutku ve výroku o vině svého rozsudku nejen vlastní podvodné vylákání předmětných finančních prostředků, ale i jednání přípravná a kroky následně podniknuté obviněnými k využití získaných finančních prostředků. Z tohoto sledu událostí nijak výrazně nevystupují ty, které charakterizují podvodný charakter celé operace, avšak všechny jsou v popisu rozhodných skutkových okolností tohoto výroku zachyceny.
V této souvislosti je namístě připomenout, že předpokladem toho, aby určité jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona, je na jedné straně úmyslné uvedení některých nepravdivých nebo zkreslených informací nebo zamlčení určitých podstatných skutečností pachatelem a na druhé straně existence příčinné souvislosti mezi omylem další osoby (resp. její neznalost všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinné souvislosti mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Škoda může v takovém případě spočívat jednak bezprostředně v odčerpání určité majetkové hodnoty z majetku poškozeného bez poskytnutí náležité protihodnoty, tedy ve zmenšení majetku poškozeného, jednak v tom, že na jeho majetku nedojde k přírůstku, k němuž by došlo, kdyby nebylo podvodného jednání. V omyl ve smyslu ustanovení §250 trestního zákona přitom může pachatel poškozeného uvádět již tím, že jej neinformuje o všech skutečnostech významných z hlediska projednávané záležitosti, a že tak učiní s vědomím toho, že poté co získá sjednané plnění nebude sám schopen včas dostát svým závazkům. Postačí tedy zamlčet skutečnosti podstatné pro rozhodnutí druhé strany a uvádět ji v omyl ohledně své schopnosti dostát ve sjednané době závazkům, které převzal. Trestněprávní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §250 trestního zákona může být založena též předstíráním okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, poskytováním slibů, které jsou nesplnitelné nebo jejichž splnění závisí na nejistých budoucích událostech, a zatajením některých důležitých údajů, které by druhé straně umožnily utvořit si ucelenou a skutečnému stavu odpovídající představu o skutečnostech vztahujících se k dané záležitosti. Poškozený pak může na nabídku k provedení určité operace reagovat úplně jinak, než kdyby znal skutečný stav věci.
V této souvislosti je namístě zdůraznit, že podstatou trestného činu podvodu - odlišujícího od ostatních trestných činů i od jednání beztrestných - není na jedné straně způsobení škody a na druhé straně obohacení určité osoby, neboť tyto znaky charakterizují i skutkové podstaty řady dalších majetkových trestných činů a jejich naplnění samo o sobě nepostačuje k vyvození trestní odpovědnosti, ale podvodný úmysl pachatele - uvedení určité osoby v omyl, využití jejího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností v úmyslu obohatit sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku -a provedení majetkové dispozice v omylu nebo s neznalostí určitých podstatných skutečností v důsledku jednání pachatele. Jinými slovy řečeno, při podvodu ve smyslu §250 trestního zákona pachatel uvede určitým jednáním v omyl jinou osobu nebo jí zamlčí určité podstatné skutečnosti, tato osoba pak provede v důsledku svého omylu a nedostatku znalostí podstatných skutečností určitou majetkovou dispozici a touto dispozicí vznikne na jejím majetku škoda a zároveň se tím někdo obohatí. Tyto fáze na sebe musí navazovat v příčinném řetězci, na jehož počátku je podvodný úmysl pachatele promítnutý do uvádění v omyl jiné osoby, a na konci následek v podobě škody na cizím majetku a obohacení subjektu, jenž těží z neznalosti určitých podstatných skutečností osobou, která provede majetkovou dispozici iniciovanou pachatelem.
V posuzované trestní věci byli nepochybně uvedeni v omyl všichni ti, kdo v inkriminované době dostali informaci o působení 1. P. d. z. obsahující popis jí předstíraných vysoce ziskových obchodních aktivit, slib nereálného zhodnocení vložených finančních prostředků a tvrzení o nadstandardním zabezpečení přijatých vkladů neexistujícím majetkem Č. f., a. s. Někteří z nich získali tyto informace z inzertních novin, další z rozsáhlé reklamní kampaně a ostatních z různých jiných zdrojů, včetně vystoupení představitelů 1. P. d. z. v médiích. Jen část z nich těmto informacím a slibům uvěřila a reagovala na ně vložením finančních prostředků do 1. P. d. z. Takových bylo minimálně 2.930 a celkový objem jimi poskytnutých finančních prostředků činil minimálně 276.159.000,- Kč. Všichni provedli tuto majetkovou dispozici v omylu: své finanční prostředky vložili do 1. P. d. z. proto, že uvěřili nepravdivým slibům a informacím o této záložně a jednali s neznalostí řady podstatných skutečností o jejím fungování. Její závazky spojené s přijetím jejich vkladů byly nesplnitelné i za standardních okolností, tím spíše pak za situace, kdy nevyvíjela žádnou obchodní činnost zhodnocující přijaté finanční hodnoty. K dokonání podvodu na vkladatelích tedy došlo již přijetím jejich vkladů. Tím se jejich finanční prostředky dostaly do dispozice 1. P. d. z., resp. do dispozice osob ji ovládajících. Těmi byli podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obvinění M. Ř. a P. B. Oba je podle závěru těchto soudů také uvedli v omyl, a to využitím různých způsobů šíření nepravdivých informací a zveřejněním nereálných slibů, zejména však využitím rozsáhlé klamavé reklamní kampaně stavějící na popularitě řady známých osobností z oblasti kultury.
Obviněný P. B. nijak zásadně nezpochybňuje tento průběh rozhodných skutkových událostí. Vylučuje však, že by jednal s vědomím toho, že šířené informace o činnosti 1. P. d. z. jsou nepravdivé a poskytované sliby zhodnocení vložených finančních prostředků nereálné. Současně odmítá, že by patřil mezi osoby ovládající 1. P. d. z. Byla-li by to pravda, byla by jeho trestní odpovědnost vyloučena, neboť by u něj nebylo možné dovodit zavinění v potřebné formě. To totiž musí zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu; u podvodu tedy i úmysl uvést jiného v omyl, využít jeho omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a v příčinné souvislosti s tím někoho k jeho škodě obohatit.
Soudy obou stupňů se však těmito okolnostmi důkladně zabývaly a na základě zhodnocení provedených důkazů dovodily, že obviněný P. B. v inkriminované době jednal s plným vědomím uvedených skutečností a ve vzájemné shodě se spoluobviněným M. Ř. zcela cíleně podnikal kroky směřující k vylákání finančních prostředků od vkladatelů uvedených v omyl jimi šířenými informacemi a poskytovanými sliby zhodnocení jejich vkladů. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud neshledal nic, co by zpochybňovalo správnost těchto závěrů.
Soud prvního stupně v průběhu provedeného dokazování velice detailně zmapoval i okolnosti, za nichž byl obviněný P. B. vtažen spoluobviněným M. Ř. do vedení 1. P. d. z., a jak ji počínaje březnem roku 1999 společně s ním ovládal. Vůdčí roli v procesu jejího vytváření a následného využití k vylákání finančních prostředků od vkladatelů přitom nepochybně hrál M. Ř. Byl to totiž on, kdo celou operaci vymyslel, připravil a zorganizoval a již s cílem ji realizovat také založil 1. P. d. z. Učinil tak za velice nestandardních okolností pomocí nastrčených osob, které ho zmocnily ke všem úkonům spojeným nejen s jejím založením, ale i s jejím dalším působením. To mu také umožnilo ji bez jakékoliv kontroly řídit. Od počátku přitom byla takto jím založená družstevní záložna míněna jako prostředek k vylákání finančních prostředků od důvěřivých lidí a tímto způsobem také byla v roce 1999 - již za součinnosti obviněného P. B. a s využitím řady známých osobností - využita. S ohledem na to jí není možné vnímat jako poškozený subjekt, a to ani za situace, kdy z ní následně byly v ní soustředěné finanční prostředky z větší části vyvedeny. Byla totiž – obrazně řečeno – slupkou, za níž se skrývali obvinění, a poškozenými jejich jednáním byli vkladatelé zmatení jejich nepravdivými informacemi a oklamaní jejich nereálnými sliby, kteří jim dali k dispozici své finanční prostředky. Vyvedení těchto finančních prostředků z ní bylo součástí celé operace, avšak k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo již jejich vylákáním. Za těchto okolností není nijak podstatné, jakou funkci v 1. P. d. z. obvinění zastávali, ale to, zda se zapojili do realizace dané operace s vědomím uvedených souvislostí. Jejich spolupachateli přitom mohly být i osoby stojící mimo struktur 1. P. d. z., například ti, kdo se podíleli na realizaci předmětné klamavé reklamní kampaně, pokud si samozřejmě byli vědomi toho, že v ní převažují nepravdivé informace a nereálné sliby, a byli alespoň srozuměni s tím, že svým jednáním přispívají k realizaci uvedeného podvodného záměru obviněných. Tím spíše jimi mohli být ti, kdo působili uvnitř ní. Z tohoto hlediska jsou zcela irelevantní námitky obviněného P. B. odvíjející se od tvrzení o tom, že byl prostým zaměstnancem 1. P. d. z. bez rozhodovací pravomoci, a že i za situace, kdy působil v jejím vrcholném managamentu, bylo jeho pracovní náplní uvádět do praxe pro něj závazná rozhodnutí jejího představenstva. Tato argumentace navíc nemůže obstát ani věcně. Jednání z titulu výkonné funkce bez rozhodovací pravomoci totiž nemůže samo o sobě vyloučit trestní odpovědnost za činy naplňující znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Tak je tomu proto, že ani ten, kdo je v podřízeném postavení nesmí splnit rozhodnutí, jehož splněním by naplnil znaky určitého trestného činu, a učiní-li to, lze jej za to při splnění ostatních zákonných předpokladů trestně postihnout. Obviněný P. B. přitom svým jednáním nepochybně po dlouhou dobu naplňoval výše uvedené znaky trestného činu podvodu a činil to nepochybně zcela cíleně se znalostí všech rozhodných skutečností a v součinnosti se spoluobviněným M. Ř. V tomto ohledu lze beze zbytku souhlasit se soudy obou stupňů, které jeho znalost rozhodných skutečností dovodily ze zjištěných okolností charakterizujících jeho postavení v 1. P. d. z. a jeho cílené jednání ve shodě se spoluobviněným M. Ř. ze sledu jednotlivých kroků naplňujících záměr vylákat značné finanční prostředky od vkladatelů a z jeho podílu na uskutečnění tohoto záměru. Soudy obou stupňů také velice přiléhavě přirovnávají celou podvodnou operaci, na jejíž realizaci se společně se spoluobviněným M. Ř. podílel, k tzv. letadlovým nebo pyramidovým hrám, když první vkladatelé svými vklady umožnili fungování 1. P. d. z., další vkladatelé, nalákáni vysokými úroky a výnosem vkladů předchozích vkladatelů, umožnili výplaty pro ně, a následující vkladatelé svými vklady již pouze vytvářeli podmínky pro další působení této záložny a inkasování dalších vkladů, aby na konci celé operace („hry“), za situace, kdy vklady nebyly vůbec zhodnocovány a se značnou částí z nich bylo nakládáno nezákonně, nezbylo pro pozdější vkladatele téměř nic, takže neobdrželi ani slíbené výnosy ani vložené částky a mnozí nestačili o jejich výplatu před uvalením nucené správy na záložnu ani požádat. V omylu na základě nepravdivých informací o fungování 1. P. d. z. přitom jednali všichni vkladatelé, tedy i ti první v pořadí, jimž byly jejich vklady i slíbené výnosy z nich vyplaceny. Také jejich výplata totiž byla závislá na nejistých budoucích okolnostech – získání dostatečného množství dalších vkladate
lů – a také podvod na nich byl dokonán poukázáním jejich vkladů 1. P. d. z. Jejich vklady a výnosy z nich jim byly následně vyplaceny jen v zájmu zvýšení důvěryhodnosti celé operace a s cílem nalákat co nejvíce dalších vkladatelů. Za těchto okolností není po právní stránce nijak podstatné, zda byly inkasované finanční prostředky spotřebovány na zajištění samotného provozu 1. P. d. z. a platy jejích zaměstnanců, vyvedeny na jiné subjekty spojené s jejími vrcho
lnými představiteli anebo použity pro vlastní potřebu obviněných. Ke škodě na majetku jednotlivých vkladatelů došlo již převodem jejich vkladů na 1. P. d. z. a přijetím těchto jejích vkladů touto záložnou došlo ve stejném rozsahu k jejímu obohacení na jejich úkor. Z toho pak nepochybně měli prospěch i její zaměstnanci a placení členové jejich orgánů, neboť nebýt daného podvodu, neměli by ani žádné požitky ze svého působení v ní. Jestliže součástí podvodného záměru obviněných M. Ř. a P. B. bylo - jak dovodily na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů - též užití části vylákaných finančních prostředků pro jejich vlastní potřebu a vyvedení zbylé části těchto prostředků na společnosti a osoby spjaté s obviněným M. Ř., pak byly v konečném důsledku jejich jednáním obohaceny i tyto subjekty a k dokončení stíhaného činu došlo až naplněním tohoto jejich záměru. Na právní kvalifikaci jednání obviněného P. B. to však již nemělo žádný vliv. Pokud tedy obviněný zpochybňuje svůj podíl na vyvedení těchto prostředků z 1. P. d. z., je to právně bezvýznamné. Navíc jeho námitky v tomto směru jsou téměř výlučně skutkové povahy a již z toho důvodu Nejvyšším soudem nepřezkoumatelné. Jedinou výjimkou z toho je jeho argumentace týkající se převodu 130.000.000,- Kč z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o., opřená o tvrzení, že jí reálně nedošlo k žádné změně majetkových poměrů 1. P. d. z., neboť tato byla jediným společníkem a tedy i jediným majitelem 1. P. d. s., s. r. o. Tato argumentace ovšem zjevně nemůže obstát, neboť šlo o dvě samostatné právnické osoby s vlastními majetky a převodem uvedené majetkové hodnoty nepochybně došlo k navýšení majetku 1. P. d. s., s. r. o., oproti jeho odčerpání z 1. P. d. z.
K argumentaci uplatněné obviněným P. B. v jeho dovolání je současně namístě poukázat na to, že podvodným jednáním ve smyslu §250 trestního zákona může být obohacen jak sám pachatel, tak i někdo jiný. Z tohoto hlediska je právně bezvýznamné, zda byl v posuzovaném případě danými majetkovými dispozicemi – vklady finančních prostředků do 1. P. d. z. – obohacen obviněný nebo někdo jiný, podstatné však je, že tyto majetkové dispozice provedli poškození členové 1. P. d. z. v omylu, jenž byl vyvolán přičiněním obviněného a že jim také těmito majetkovými dispozicemi vznikla škoda, která ve svém celku výrazně překročila hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 trestního zákona a §250 odst. 4 trestního zákona. Jen na okraj tedy postačí poznamenat, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný měl i bezprostřední prospěch z celé podvodné operace, neboť část vylákaných finančních prostředků skončila přímo v jeho rukách. Oba soudy učinily toto zjištění zejména na základě výpovědí svědkyně M. H. a svědka M. N., kteří potvrdili, že si od nich nechal z těchto prostředků pro svoji potřebu vyplácet značné finanční částky. Jeho pokus stylizovat se do pozice oběti zneužité spoluobviněným M. Ř. působí za této situace paradoxně a zcela nemístně. To vyniká o to více, že se současně hájí tím, že nebyl odborně kvalifikován k výkonu funkcí zastávaných v 1. P. d. z. a domáhá se toho, aby to bylo zohledněno v jeho prospěch. Nekvalifikovanost však rozhodně nelze považovat za něco, co by mohlo omlouvat poškození trestním zákonem chráněných zájmů. Naopak, za určitých okolností s ní může být spojeno srozumění s vtažením do operací poškozujících takové zájmy a s následky předpokládanými trestním zákonem, tedy i nepřímý úmysl ve vztahu k znakům skutkové podstaty určitého trestného činu. To ovšem není případ obviněného P. B., jenž podle zjištění soudů obou stupňů jednal v přímém úmyslu spáchat podvod na vkladatelích 1. P. d. z. Je nicméně s podivem kolik nekvalifikovaných osob působilo na klíčových postech v této záložně, aniž by to vyvolalo pozornost kohokoliv, pracovníky Ú. pro d. nad d. záložnami nevyjímaje. Tak sám obviněný P. B. je absolventem střední průmyslové školy technické, obviněný M. Ř. je vyučen v oboru mechanik elektronických zařízení, obviněný I. P. byl před nástupem do 1. P. d. z. jako vyučený elektrikář vedoucím provozovny jednoho pražského pohostinství, obviněný MUDr. D. H. absolvoval lékařskou fakultu a se spoluobviněným M. Ř., jenž mu nabídl možnost působení v 1. P. d. z., se seznámil jako se svým pacientem, a obviněný Bc. D. K. je absolventem střední školy elektrotechnické a v inkriminované době studoval (a nedostudoval) na stavební fakultě v B. Ani jeden z nich, stejně jako žádný z ostatních zaměstnanců 1. P. d. z., neměl sebemenší zkušenosti z finančnictví a z bankovní sféry. Žádný z nich také nepřipouští sebemenší podíl na poškození vkladatelů této záložny, byť opatřené důkazy svědčí o opaku.
Co se týče obviněného P. B., zbývá vyjádřit se k jeho dovolacím námitkám vztahujícím se přímo k aplikaci §9 odst. 2 trestního zákona a k posouzení jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu podvodu ve smyslu tohoto ustanovení.
Základním předpokladem toho, aby mohlo jít o spolupachatelství na trestném činu, je úmysl dvou nebo více osob směřující ke spáchání téhož trestného činu. Tímto úmyslem spojení spolupachatelé se pak musí dopustit trestného činu společným jednáním. Není však nutné, aby se každý z nich zúčastnil trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplní jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu na sebe navazujících aktivit, přičemž tyto články – jednotlivé činnosti – směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. V posuzovaném případě skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak je rozveden v Odůvodnění:rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že se obvinění P. B. a M. Ř. dopustili daného trestného činu ve vzájemné součinnosti jako spolupachatelé ve výše uvedeném smyslu společným jednáním, v jehož rámci obviněný P. B. zajistil zveřejnění klamavých informací o 1. P. d. z. a nereálných slibů zhodnocení složených vkladů a dobudoval systém poboček přijímajících vklady vylákávané od oklamaných vkladatelů, zatímco obviněný M. Ř., jenž vytvořil základy organizační struktury této družstevní záložny, ji společně s ním plně ovládl a vyloučil veškeré kontrolní mechanizmy, takže mohli prakticky neomezeně nakládat s finančními prostředky do ní vloženými, přičemž část z nich oba použili pro svou potřebu a část vyvedli na jiné subjekty spjaté s obviněným M. Ř. Ten hrál dominantní roli v realizaci této operace a také ji zorganizoval. V dané podobě a v daném rozsahu ji ovšem nemohl bez součinnosti s obviněným P. B. uskutečnit. Jak již bylo řečeno, takto zjištěný skutkový stav není Nejvyšší soud oprávněn přehodnocovat, proto dovolací argumentace obviněného P. B. založená na jeho zpochybňování nemůže obstát.
To ovšem neznamená, že výrok o vině obviněných P. B. a M. Ř. z rozsudku soudu prvního stupně je zcela bezvadný. V něm obsažený popis stíhaného skutku totiž není úplně přesný pokud jde o vymezení skutečností individualizujících okolnosti, za nichž jednotliví podvedení vkladatelé uhradili 1. P. d. z. členské příspěvky a vložili do ní své finanční prostředky. Chybí v něm i výčet těchto vkladatelů. Tuto vadu obviněný P. B.– ani žádný z ostatních obviněných – ve svém dovolání nenamítl. Nejvyšší soud tedy neměl ve smyslu §265i odst. 3 trestního řádu důvod zabývat se jí, přesto tak ovšem v zájmu komplexnosti posouzení celé věci učinil. Přitom shledal, že tato vada nemůže mít žádný vliv na posouzení viny obviněných, na úvahu o jim uložených trestech ani na rozhodnutí o jejich povinnosti nahradit způsobenou škodu.
V tomto kontextu je předně namístě uvést, že ve své podstatě představuje tato vada toliko procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§120 odst. 3 trestního řádu), nikoliv nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. V již citovaném výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je specifikován minimální počet podvedených vkladatelů i minimální škoda jim způsobená jednáním obviněných (jde alespoň o 2.930 členů 1. P. d. z., na nichž byla vylákána minimálně částka 276.159.000,- Kč) a rámcově i doba, kdy k tomu došlo (stalo se tak v průběhu roku 1999). Celkový výčet zjištěných poškozených – s uvedením jejich jména a dalších je identifikujících údajů - je pak obsažen ve výroku o náhradě škody téhož rozsudku. V jeho Odůvodnění:jsou následně rozvedeny okolnosti, za nichž uhradili své členské příspěvky a vložili své finanční prostředky do dané záložny. Soud přitom vychází z pořízeného znaleckého posudku z oboru ekonomiky, z opatřených listinných důkazů a ze svědectví slyšených poškozených. Vzhledem k velice nepřesné evidenci a k nedostatkům v účetních knihách 1. P. d. z. se nepodařilo pořídit úplný výčet vkladatelů ani přesný časový sled jejich vkladů a jejich celkovou výši. Ztotožnění vkladatelé tedy nepředstavují úplně všechny poškozené a jimi poskytnuté finanční částky nevyjadřují celkový rozsah obviněnými podvodně vylákaných majetkových hodnot. Nicméně i zjištěné hodnoty dostatečně charakterizují minimální rozsah trestné činnosti obviněných M. Ř. a P. B. a plně postačují k učinění závěru, že svým jednáním naplnili jak všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, tak i kvalifikační znak způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §250 odst. 4 trestního zákona. K naplnění tohoto znaku by postačilo způsobit škodu 5.000.000,- Kč, kterou obvinění mnohonásobně překročili. Pokud pak obviněný P. B. ve svém dovolání brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako tohoto trestného činu prostřednictvím toho, že zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, uplatňuje ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazuje.
Z výše uvedeného je současně zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy prvního a druhého stupně - a to na otázky, zda jednal obviněný P. B. v inkriminované době společně se spoluobviněným M. Ř. se znalostí všech rozhodných skutečností charakterizujících podvodný charakter realizované operace, zda si byl vědom její celkové šíře a v jakém rozsahu se na ní podílel - by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.
Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k pochybnostem o správnosti závěru Městského soudu v Praze, který učinil ve svém odsuzujícím rozsudku. Vrchnímu soudu v Praze pak nelze vytknout žádné pochybení, jestliže svým rozsudkem nevyhověl odvolání obviněného P. B. a ponechal nedotčen výrok o jeho vině stíhaným skutkem, neboť ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl k závěru, že jím naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona.
Celkově vzato pak lze uzavřít, že obviněný P. B. podal dovolání z větší části z jiných důvodů, než připouští trestní řád. Co do zbytku je pak jeho dovolání v e smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu zjevně neopodstatněné.
Obvinění I. P., Bc. D. K. a MUDr. D. H. své dovolací námitky opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu soustřeďují do dvou oblastí: jednak zpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů, zvláště pak ta, která se vztahují k tomu, jak přispěli k naplnění podvodného záměru hlavních pachatelů, obviněných M. Ř. a P. B., jednak z různých hledisek brojí proti právnímu posouzení svého jednání jako účastenství na jejich trestném činu podvodu ve formě pomoci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona.
Předně, všichni tito tři obvinění vylučují, že by si v inkriminované době během svého působení v 1. P. d. z. byli vědomí toho, že spoluobvinění M. Ř. a P. B. podvodně vylákávají na členech záložny jejich vklady a následně používají získané finanční prostředky pro svou potřebu nebo je vyvádí na jiné subjekty. Všichni také odmítají jakýkoliv podíl na vylákání těchto finančních prostředků na podvedených vkladatelích i na jejich následném vyvádění z majetku 1. P. d. z. a poukazují na to, že ani nebyli oprávněni za tuto jednat a činit jejím jménem jakákoliv rozhodnutí. Stejně tak zdůrazňují, že si neuvědomovali klamavost informací šířených spoluobviněnými M. Ř. a P. B. o záložně a nereálnost deklarovaných slibů. Shodně rovněž označují za zcela legitimní vytvoření tzv. trezorové jistiny a užití získaných finančních prostředků prostřednictvím 1. P. d. s. k provádění dealingových operací. Konečně nic nezákonného nespatřují ani ve vystavení plných mocí spoluobviněnému M. Ř. k provádění úkonů jménem 1. P. d. z.
Obviněný I. P. nadto namítá, že jeho jednání nelze posuzovat jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, neboť nejsou dány základní předpoklady užití této právní kvalifikace, a to jednak příčinná souvislost mezi jeho jednáním a trestným činem hlavních pachatelů, jednak úmyslné zavinění na jeho straně. V té souvislosti zdůrazňuje, že s podvodným vylákáváním vkladů od členů 1. P. d. z. nemá nic společného a že o převodech získaných finančních prostředků na jiné subjekty se vždy dozvěděl až následně, aniž by jejich provedení mohl jakkoliv ovlivnit. Soudům obou stupňů přitom vytýká, že nijak nespecifikovaly, jak jeho jednání přispělo k uskutečnění záměru hlavních pachatelů. Za jejich pochybení současně označuje to, že mu kladou za vinu opomenutí řady věcí, aniž by konkretizovaly, které své povinnosti přitom nedodržel. Vedle toho zpochybňuje jejich závěr o tom, že byl fakticky hlavním účetním 1. P. d. z., vymykajícím se jakékoliv kontrole, a vyslovuje přesvědčení, že s ohledem na to, že učinily řadu ničím nepodložených hypotetických závěrů, porušily zásadu presumpce neviny.
Obviněný Bc. D. K. rovněž vylučuje své zavinění v zákonem předpokládané formě a zdůrazňuje, že veškeré své působení v 1. P. d. z. soustředil na rozvoj jejích aktivit a v zájmu toho také vyšel spoluobviněnému M. Ř. vstříc a vystavil mu plnou moc ke všem úkonům za ni a podepsal spolu s ním zřízení tzv. trezorové jistiny, avšak byl jím zneužit. Odmítá tedy, že by učinil cokoliv v úmyslu pomoci mu k stíhanému podvodnému jednání, připouští pouze určitou nedbalost v tomto směru, která má podle jeho názoru daleko více občanskoprávní či morální rozměr než trestněprávní rozměr. Soudům obou stupňů přitom vytýká, že nezvážily možnost kvalifikovat jeho jednání jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a trestního zákona.
Podstatou dovolacích námitek obviněného MUDr. D. H. opřených o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je tvrzení, že provedeným dokazováním v posuzované trestní věci nebyly prokázány základní skutečnosti nezbytné pro dovození jeho trestní odpovědnosti za stíhaný čin, konkrétně okolnosti charakterizující protiprávnost jeho jednání, příčinnou souvislost mezi ním a zjištěným následkem a jeho zavinění ve formě úmyslu ve vztahu ke všem znakům trestného činu podvodu. V tomto kontextu poukazuje na to, že činil řadu kroků směřujících k překonání chaosu panujícího v inkriminované době v 1. P. d. z. a snažil se zlepšit perspektivu jejího dalšího rozvoje. Za součást těchto kroků označuje i iniciaci zřízení tzv. trezorové jistiny. K tomu podle jeho skutkové verze došlo v zájmu legalizace výběrů finančních prostředků, které spoluobviněný M. Ř. bez jakéhokoliv oprávnění prováděl i předtím. Vylučuje přitom, že by byl tento krok činěn v motivu zastřít manka vznikající těmito výběry na jednotlivých pobočkách záložny, jak dovodily soudy obou stupňů. Na doklad svých aktivit zcela protikladných podpoře podvodného jednání spoluobviněných M. Ř. a P. B. zmiňuje snahu vytvořit alespoň základní rámec kontroly fungování 1. P. d. z. a jejích orgánů. Nesplněním svých požadavků na posílení těchto kontrolních mechanismů odůvodňuje též odmítnutí převzetí funkce předsedy jejího představenstva. Svou kooptaci do této funkce označuje za neúčinnou a z toho dovozuje i neplatnost jím tehdy pod tlakem vystavené plné moci k provádění všech úkonů jménem 1. P. d. z. pro spoluobviněného M. Ř. Navíc poukazuje na to, že tuto plnou moc spoluobviněný nikdy nepoužil, takže v příčinné souvislosti s jejím vystavením nevznikla podvedeným vkladatelům žádná škoda. Celkově vzato zdůrazňuje, že v inkriminované době jednal v dobré víře v odpovědnost spoluobviněných M. Ř. a P. B., aniž by měl tušení o jejich podvodných praktikách, a opačné závěry soudů obou stupňů označuje za zcela spekulativní, nijak nepodložené výsledky provedeného dokazování. Současně napadá výrok o náhradě škody rozsudku soudu druhého stupně. Tomuto soudu přitom vytýká, že v rozporu s platnou právní úpravou zaokrouhlil vyčíslené částky škod způsobených podvedeným vkladatelům na padesátihaléře a celé koruny.
Pokud jde o námitky obviněných MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P., jejichž podstatou je tvrzení o pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, při posuzování jejich vypovídací hodnoty a při vyvozování skutkových závěrů z nich, jedná se o výhrady proti správnosti zjištěného skutkového stavu. Platí o nich tedy totéž, co bylo uvedeno výše o dovolání obviněného P. B., protože takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jímž obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. argumentují. Jimi provedené vlastní hodnocení dokazování co do provázanosti a koordinovanosti jejich jednání s jednáním spoluobviněných M. Ř. a P. B., co do jejich informovanosti o skutečnostech charakterizujících podvodný charakter jednání těchto jejich spoluobviněných a co do podstaty převodů finančních prostředků z 1. P. d. z. na jiné subjekty, nemůže být Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu podnětem k přezkumu skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a k jejich změnám nebo doplněním, neboť k tomu není oprávněn. S poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ani s poukazem na jakýkoliv jiný dovolací důvod) se totiž nelze domáhat přehodnocení skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nedostatky ve skutkových zjištěních je možné řešit jinými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) nebo obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutkové okolnosti zjištěné nalézacím a odvolacím soudem byly po právní stránce posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv. Jestliže se obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. přes to všechno dovolávají jiných skutkových okolností a o ně opírají svou právní argumentaci, ocitají se mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona i mimo všechny ostatní dovolací důvody. V tomto směru tedy podali obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným.
Z hlediska posouzení jejich jednání po právní stránce jsou stěžejní následující skutkové závěry soudů obou stupňů: Hlavní pachatelé, obvinění M. Ř. a P. B., realizovali svůj podvodný záměr průběžně po větší část roku 1999. S využitím rozsáhlé klamavé reklamní kampaně získávali nové členy 1. P. d. z. a vylákávali od nich pod příslibem nereálných výnosů vklady. Shromážděné finanční prostředky zčásti odčerpávali pro sebe a zčásti vyváděli na osoby s nimi spjaté. Jimi ovládaná a řízená 1. P. d. z. nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost produkující zisk a v podstatě fungovala na tzv. pyramidovém principu, aniž by byla schopna dostát převzatým závazkům. Jejich kroky vedly k podvodnému vylákávání finančních prostředků od vkladatelů a k jejich následnému odlivu ze záložny („tunelování“) a v reálném čase se prolínaly. Jedny finanční prostředky byly od nově podvedených vkladatelů vylákávány, zatímco jiné – již dříve vylákané – byly z ní vyváděny nebo spotřebovávány obviněnými; v určitém rozsahu též používány na zajištění běžného provozu záložny. Obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. si byli všech těchto skutečností plně vědomi. Bylo jim tedy zřejmé, co bylo podstatou podvodného jednání hlavních pachatelů, rámcově znali šíři jeho záběru a s ohledem na to v obecných rysech i rozsah jím působených škod, byli si vědomi též toho, že získané finanční prostředky jsou z větší části ze záložny vyváděny nebo užívány přímo hlavními pachateli, a věděli, že zřízení tzv. trezorové jistiny je pouhou zástěrkou sloužící k zastření odčerpávání finančních prostředků spoluobviněným M. Ř. a k zakrytí mank na jednotlivých pobočkách vznikajících výběry finančních hotovostí z jejich účtů.
K průběžnému naplňování znaků trestného činu podvodu hlavními pachateli v rámci takto široce pojaté operace docházelo podle skutkových závěrů soudů obou stupňů převody vkladů jednotlivých členů 1. P. d. z. na její účty, neboť právě tím okamžikem jim vznikala škoda. Podvodný záměr hlavních pachatelů byl postupně naplňován tím, že takto vylákané finanční prostředky získávali do své přímé dispozice nebo je vyváděli na spřízněné osoby. Přímým užitím části získaných finančních prostředků a převodem jejich zbytku do majetku spřízněných osob také došlo k dokončení daného trestného činu.
Skutková zjištění soudů obou stupňů svědčí také o tom, že obviněný Bc. D. K. vykonával od počátku fungování 1. P. d. z. funkci člena jejího představenstva a byl obeznámen s celým jejím chodem a toky financí. Jako jeden z prvních vystavil spoluobviněnému M. Ř. plnou moc a umožnil mu tak nekontrolovatelné ovládnutí této záložny, s výše uvedeným cílem společně s ním podepsal dokument o založení tzv. trezorové jistiny a sám poukazoval finanční prostředky do této trezorové jistiny, tedy fakticky spoluobviněnému M. Ř. Obviněný I. P. začal v 1. P. d. z. působit počátkem května roku 1999, kdy byl spoluobviněným M. Ř. dosazen do funkce hlavního účetního a postaven mimo jakoukoliv kontrolu a řídící struktury záložny. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se tak stalo za tím účelem, aby kryl trestnou činnost spoluobviněných M. Ř. a P. B. To také na základě předchozí dohody s nimi v praxi činil s plným vědomím podstaty celé jejich podvodné operace. Tím jim tuto operaci umožnil realizovat. Postupoval přitom tak, že na jedné straně neúčtoval náležitě všechny prováděné převody, nerozlišoval v účetnictví jednotlivé pobočky, nevedl přehledy o pohybech na všech bankovních účtech záložny a nearchivoval uzavřené smlouvy, což znemožňovalo řádnou kontrolu záložny, a na druhé straně zkresloval údaje v účetních dokladech tak, aby věrně neodrážely podstatu prováděných operací a zakrývaly manka vznikající na pobočkách. V důsledku toho se také během probíhajícího trestního řízení nepodařilo ztotožnit ani všechny podvedené vkladatele a přesně vyčíslit způsobenou škodu, takže bylo nutné spokojit se s minimálními zjištěnými hodnotami. Obviněného MUDr. D. H. vtáhl do činnosti 1. P. d. z. spoluobviněný M. Ř. rovněž v květnu roku 1999. Byl to přitom on, z jehož podnětu byla podle skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně (fiktivně) založena tzv. trezorová jistina, sloužící k zastření odčerpávání finančních prostředků z jednotlivých poboček záložny spoluobviněným M. Ř. Sám tímto způsobem také na něj finanční prostředky průběžně odváděl. Jak on, tak i všichni ostatní, kteří do trezorové jistiny převáděnými finančními prostředky přispívali, přitom nikdy jednorázově nepřekročili částku 100.000,- Kč. Tím docílili toho, že tyto operace unikly pozornosti Ú. pro d. nad d. zi. Stejně jako obviněný Bc. D. K. i obviněny MUDr. D. H. vystavil spoluobviněnému M. Ř. plnou moc opravňující jej ke všem úkonům jménem 1. P. d. z.
Jak je zřejmé z výše uvedeného, obvinění MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. většinu z těchto skutkových zjištění soudů obou stupňů ve svých dovoláních napadají, ačkoliv se tak ocitají mimo rámec přípustných dovolacích důvodů. Využívají přitom toho, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku nevystihl úplně přesně podstatu jejich jednání. Použil totiž některých ne zcela jednoznačných slovních obratů (mluví například o jejich tolerování určitých aktivit hlavních pachatelů nebo o jejich loajalitě k nim) a nevyjádřil zcela přesně vztah jejich jednání k trestnému činu hlavních pachatelů (nijak blíže nespecifikuje okolnosti vztahující se k povaze a k rozsahu tohoto trestného činu, které byly obviněným MUDr. D. H., Bc. D. K. a I. P. známy). Rámcový popis jejich jednání obsažený v citovaném výroku o vině tohoto rozsudku je však velice detailně ve výše uvedeném směru rozveden v jeho Odůvodnění:a v Odůvodnění:rozsudku soudu druhého stupně. Je přitom zřejmé, že obviněný I. P. podle závěru soudů obou stupňů zastíral v účetní evidenci jak okolnosti vylákání finančních prostředků od vkladatelů, tak i způsob dalšího nakládání s nimi, a tím po poměrně dlouhou dobu s vědomím všech rozhodných skutečností charakterizujících podvodné jednání hlavních pachatelů přispíval k realizaci jejich podvodného záměru. Ostatní dva obvinění - MUDr. D. H. a Bc. D. K. - pak podle skutkových zjištění obou soudů rovněž s vědomím všech základních charakteristik a rozsahu podvodného jednání hlavních pachatelů vytvořili podmínky pro dokončení jejich trestné činnosti použitím části vylákaných finančních prostředků pro jejich vlastní potřebu a vyvedením zbytku těchto finančních prostředků na jiné s nimi spřízněné subjekty. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tak učinili vystavením plné moci spoluobviněnému M. Ř. ke všem úkonům týkajícím se 1. P. d. z., přičiněním se o zřízení tzv. trezorové jistiny zastírající vyvádění vylákaných finančních prostředků z této záložny a průběžným poskytováním určitých finančních částek spoluobviněnému M. Ř. pod zástěrkou jejich ukládání do této trezorové jistiny. Takto zjištěnému skutkovému stavu plně odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení jejich jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Pokud pak obvinění ve svých dovoláních brojí proti právní kvalifikaci svých jednání jako pomoci k tomuto trestnému činu prostřednictvím toho, že zpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů, uplatňují ve skutečnosti skutkové námitky, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž odkazují. Věcně však nemohou obstát ani jejich námitky hmotně právní povahy.
V dovolání podaném obviněným Bc. D. K. se z rámce jím uplatněných námitek skutkové povahy částečně vymykají pouze ty námitky, které soudům obou stupňů vytýkají, že se dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou jeho činu a náležitou pozornost nevěnovaly možnosti kvalifikovat jeho jednání jako nedbalostní trestný čin nebo čin beztrestný s ohledem na chybějící zavinění v potřebné formě. Obviněný totiž namítá, že se úmyslně nedopustil pomoci k trestnému činu podvodu a připouští toliko nedbalostní zavinění ve vztahu k odčerpání určitých majetkových hodnot z 1. P. d. z. a s ohledem na to naplnění základní skutkové podstaty nedbalostního trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 trestního zákona.
Tato námitka je obecně způsobilá naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního zákona, avšak v posuzovaném případě nemůže věcně obstát. Nezbývá totiž, než s odkazem na výše podrobně rozvedené výsledky dokazování před soudy obou stupňů a jejich hodnocení provedených důkazů konstatovat, že skutková zjištění těchto soudů jednoznačně vyznívají tak, že obviněný Bc. D. K. jednal v inkriminované době se znalostí všech rozhodných skutečností charakterizujících podvodnou povahu jednání hlavních pachatelů, spoluobviněných M. Ř. a P. B., a zcela vědomě svým jednáním – udělením plné moci spoluobviněnému M. Ř. ke všem úkonům jménem 1. P. d. z., podílem na zřízení tzv. trezorové jistiny a převody finančních prostředků do ní -vytvořil podmínky pro uskutečnění jejich podvodného záměru a přispěl k odstranění překážek tomu bránících. Přitom musel být alespoň srozuměn s tím, že takto jím vytvořený prostor skutečně využijí k dosažení svého záměru – odčerpání podvodně vylákaných finančních prostředků z 1. P. d. z. – což také učinili. Proto závěr soudů obou stupňů o tom, že jim pomohl k dokončení trestného činu podvodu ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a to v nepřímém úmyslu, byl zcela namístě a námitky uplatněné obviněným Bc. D. K. v podaném dovolání, které jej zpochybňují, jsou zjevně neopodstatněné. To platí tím spíše, že obviněný – jak již bylo řečeno – primárně brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, které dovodily úmyslnou formu jeho zavinění ze způsobu, jakým přispěl k naplnění záměru spoluobviněných M. Ř. a P. B., a náležitě se vypořádaly se všemi aspekty jeho obhajoby, kterou zopakoval ve svém dovolání. V tomto ohledu jim nelze nic oprávněně vytknout.
Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho Odůvodnění:na druhé straně není zcela patrné, co je míněno „loajalitou s postupem spoluobviněného M. Ř. při převodu částky 130.000.000,- Kč z 1. P. d. z. na 1. P. d. s., s. r. o.“, která je obviněnému Bc. D. K. také kladena za vinu. Zřejmě jde o to, že o daném převodu věděl, že si byl zároveň vědom toho, že jde o formu odčerpání finančních prostředků z majetku 1. P. d. z., že mu bylo známo, že v rámci působení 1. P. d. s., s. r. o., jsou tyto finanční prostředky užívány v rozporu se zákonem k velice rizikovým dealingovým obchodům a že neučinil nic pro to, aby tomu zabránil. Takto neurčitá skutková zjištění ve vztahu k této okolnosti ovšem nevytváří dostatečný skutkový podklad pro posouzení toho, zda šlo o formu pomoci k trestnému činu podvodu ve smyslu §
10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, o projev nadržování ve smyslu §166 trestního zákona, o případ nepřekažení trestného činu ve smyslu §167 trestního zákona anebo o jednání samo o sobě beztrestné. Ani nejistota v řešení této otázky však nemůže nic změnit na správnosti právního posouzení zbytku jednání, pro něž byl obviněný Bc. D. K. odsouzen.
K poukazu obviněného na to, že prakticky stejně jako on jednala i řada dalších pracovníků 1. P. d. z. a až na spoluobviněného MUDr. D. H. nikdo z nich nebyl odsouzen, je třeba konstatovat, že z platné obžalovací zásady vyplývá výlučné oprávnění státního zástupce postavit osoby podezřelé ze spáchání trestných činů před soud. Samotný fakt, že tak v posuzovaném případě neučinil, ačkoliv pro to případně byly splněny podmínky, nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného Bc. D. K.
Stran dovolání obviněného Bc. D. K. lze tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí ve vztahu k němu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podstatou námitek obviněného I. P. hmotně právní povahy je tvrzení, že ve vztahu k němu chybí základní zákonné podmínky pro posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Namítá přitom, že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následky trestné činnosti hlavních pachatelů ani jeho úmyslné zavinění ve vztahu k naplnění znaků jimi spáchaného trestného činu pomoci. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným pomocí k uvedenému trestnému činu, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Stejně jako obviněný Bc. D. K. ovšem současně napadá výše uvedené skutkové závěry soudů obou stupňů a své úvahy o pochybení při právním posouzení svého jednání opírá o jiné skutkové okolnosti než jsou ty, ze kterých vyšly soudy obou stupňů.
Co se týče samotné formy účastenství na trestném činu, která je mu kladena za vinu, tedy pomoci, Nejvyšší soud připomíná, že se jí ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona dopustí ten, kdo poskytne jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí a slibem přispět po trestném činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon v ustanovení §10 odst. 1 písm. c) pouze demonstrativně.
Pomoc přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu; v zásadě vyloučena je však po činu. U některých trestných činů, zvláště pak u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní vztah, přichází v úvahu pomoc i po dokonání činu, ovšem toliko před jeho dokončením. Tam, kde pak čin sestává z několika dílčích aktů, je pomoc možná až do posledního aktu uzavírajícího trestný čin. Obdobně tomu je i u trestných činů, u kterých jednání, které je jejich součástí, přesahuje okamžik dokonání. I v tomto případě je možnost pomoci prodloužená až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v tomto případě objektivní stánku trestného činu. Na druhé straně však obecně pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona není možná po dokončení trestného činu (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1970, č. 51/1967 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Jde tedy o pomoc i v tom případě, že pachatel neví, že mu ke spáchání trestného činu přispěl pomocník. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka (v daném případě pomocníka) a pachatele se v této souvislosti neuplatní. Na druhé straně však je pomoc trestněprávně postižitelná ve smyslu §10 trestního zákona a pomocník trestně odpovědný podle tohoto ustanovení pouze pokud jedná v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli.
Účastenství ve formě pomoci tedy předpokládá úmysl směřující k účasti v této formě na konkrétním úmyslném trestném činu. Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu eventuálního. Zatímco u přímého úmyslu pachatel učiní poruchu či ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání jinak směřujícího k jinému cíli, při eventuálním úmyslu není porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem zásadně přímým účelem jednání pachatele a tento sleduje jiný cíl, ale je srozuměn s tím, zřejmě – in eventum – nikoliv nutně (pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje určitý následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého zákonem chráněného zájmu.
Po stránce subjektivní předpokládá tedy trestněprávně postižitelná pomoc, že pomocník ví o úmyslu hlavního pachatele spáchat určitý trestný čin a jedná v úmyslu, aby byl tento jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Není přitom třeba, aby pomocník měl přesnou představu o trestném činu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pak pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje okolnosti jednání hlavního pachatele v základních rysech, opodstatňujících závěr o naplnění znaků určité trestněprávně postižitelné skutkové podstaty, a že ví, že osobou, které je nápomocen, bude nebo již byl porušen zájem, který je chráněn trestním zákonem, a že se tak stane nebo že se tak již stalo jednáním, které náleží mezi jednání stíhaná trestním zákonem. Z uvedeného je zřejmé, že k naplnění pojmu pomoci na jedné straně není třeba, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, byl s pomocníkem v tomto směru domluven, resp. aby o tom vůbec věděl (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1952 Sb. rozh. tr.), pomocník však musí jednat právě s úmyslem mu pomoci ke spáchání činu vykazujícího znaky trestného činu podle trestního zákona nebo pomoci mu k jeho dokončení, přičemž jestliže se jeho úmysl vztahuje i na okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, má to i pro něho za následek trest podle vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí publikované od č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Předpokladem užití vyšší trestní sazby vůči pomocníkovi je tedy jeho jednání v úmyslu pomoci hlavnímu pachateli spáchat nebo dokončit trestný čin za okolností podmiňujících použití takové vyšší trestní sazby. Jestliže je takovou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby způsobení škody v určité výši nebo získání prospěchu v určité výši, je předpokladem uložení trestu pomocníkovi v této vyšší trestní sazbě jeho vědomost o tom, že hlavní pachatel svým činem sledoval způsobení takového následku nebo jej již způsobil, a jeho úmysl mu pomoci k uskutečnění tohoto záměru, jenž zahrnuje i způsobení takového následku. Sám pomocník přitom tento následek nepůsobí. Z povahy věci totiž vyplývá, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost hlavního pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání a tedy ani spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, úmyslně však přispívá ke spáchání trestného činu hlavního pachatele. Mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být příčinný vztah: pomocník je odpovědný jen za čin, jímž přispěl ke spáchání trestného činu hlavního pachatele nebo k jeho dokončení. Trestná činnost pomocníka tedy bezprostředně napomáhá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když tyto znaky přímo nenaplňuje, nebo napomáhá k uskutečnění konečného záměru hlavního pachatele dokončujícího páchaný trestný čin. Účastenství ve formě pomoci je tedy úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Subjektivní stránka jednání je klíčová též pro odlišení pomoci a některých forem trestné součinnosti. Specifický význam má zejména pro odlišení pomoci od trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 trestního zákona. Zde je zřejmý rozdíl v úmyslu, poněvadž pomocník zamýšlí nepřekažením trestného činu poskytnout pomoc k jeho spáchání, zatímco úmysl pachatele trestného činu podle §167 trestního zákona se může omezit jen na to trestný čin nepřekazit. V úmyslu je třeba obdobně hledat rozlišení pomoci od trestného činu neoznámení trestného činu podle §168 trestního zákona. Na rozdíl od nadržování podle §166 trestního zákona pomoc po spáchání trestného činu předpokládá, že k ní došlo v důsledku slibu přispět po trestném činu, který musel pomocník dát ještě před spácháním trestného činu. Přispění pachateli po trestném činu, kterým se neuskutečňuje předchozí slib přispět pachateli po trestném činu, není tedy pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, ale může být trestným činem nadržování podle §166 trestního zákona.
Trestněprávně postižitelná pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona je v trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Přímým důsledkem akcesority účastenství je též to, že trestní odpovědnost za pomoc je podmíněna již zmíněným příčinným vztahem mezi činem pomocníka a činem hlavního pachatele a úmyslným zaviněním na straně pomocníka. Za splnění uvedených podmínek je pochopitelně možný i postih za pomoc k podvodu ve smyslu §250 trestního zákona.
Nejvyšší soud shledal, že soudy prvního i druhého stupně všem těmto aspektům věnovaly v posuzovaném případě náležitou pozornost a v zásadě reagovaly na všechny námitky obviněného I. P., které nyní zopakoval ve svém dovolání. Také jejich skutková zjištění, citovaná výše, jsou plně postačující pro právní posouzení stíhaného skutku obviněného. Zcela jednoznačně přitom umožňují učinit závěr, že obviněnému byly v inkriminované době známy všechny rozhodné okolnosti charakterizující povahu trestného činu hlavních pachatelů, spoluobviněných M. Ř. a P. B., i celkový rozsah tohoto jejich trestného činu a jeho následků, a že sám jednal v úmyslu pomoci jim k uskutečnění jejich podvodného záměru. Soudy obou stupňů učinily dokonce zjištění, že do činnosti 1. P. d. z. byl spoluobviněným M. Ř. vtažen přímo s cílem, aby při vedení účetnictví průběžně zastíral jejich trestnou činnost a že to také výše popsaným způsobem na základě předchozí domluvy s nimi prováděl. To vše může svědčit i o specifickém rozdělení rolí při páchání dané trestné činnosti mezi nimi a ním. Bylo proto možné ve vztahu k němu uvažovat i o tom, že šlo o spolupachatelství na trestné činnosti obou hlavních pachatelů. Jak již totiž bylo řečeno výše v souvislosti s právním posouzením jednání obviněného P. B., spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona nezbytně nevyžaduje, aby všichni spolupachatelé svým jednáním naplňovali znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu. S ohledem na zákaz reformationis in peius jsou však nyní veškeré tyto úvahy bezpředmětné, neboť postavení obviněného není možné z podnětu jeho vlastního dovolání zhoršit. V každém případě však lze konstatovat, že námitky uplatněné obviněným ve vztahu k aplikaci §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a k posouzení jeho jednání minimálně jako pomoci k trestnému činu podvodu jsou zjevně neopodstatněné.
Co se týče námitky obviněného I. P. založené na tom, že není zřejmé, jakou zvláštní povinnost ve smyslu §89 odst. 2 trestního zákona měl porušit, tato je zcela zavádějící. Jednání, které je mu kladeno za vinu, totiž není opomenutím, jak se snaží dovozovat, ale aktivním konáním. Tak je tomu už proto, že v posuzovaném případě vedl účetnictví 1. P. d. z., ovšem takovým způsobem, aby zakryl skutečný smysl a účel aktivit spoluobviněných M. Ř. a P. B., zvláště pak povahu jimi realizovaných plateb a výběrů finančních prostředků. Nepochybně přitom porušil zákon o účetnictví, zejména pak jeho ustanovení §7 odst. 1 a §8 odst. 1.
Stejně tak nemohou věcně obstát jeho výtky na adresu soudu prvního stupně opřené o údajné porušení principu presumpce neviny. Závěr tohoto soudu, v němž obviněný toto porušení spatřuje, byl totiž vysloven až na samém konci hodnocení důkazů v Odůvodnění:vyneseného rozsudku, po procesu vytváření skutkových a právních závěrů. Ve své podstatě přitom jde o určité shrnutí závěru soudu o úmyslném jednání obviněných, vycházející z předchozích hodnotících úvah.
Celkově vzato tedy dospěl Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností k závěru, že obviněný I. P. podal proti prvostupňovému rozsudku Městského soudu v Praze a proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které v části vycházelo z námitek, jež se opíraly o jiné důvody, než jaké jsou uvedeny v §265b trestního řádu, a ve zbytku nebylo shledáno opodstatněným [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
Poslední z obviněných, MUDr. D. H., své dovolací námitky opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu soustřeďuje stejně jako všichni ostatní obvinění na zpochybnění skutkových zjištění soudů obou stupňů. To se týče zvláště specifikace forem jednání, jimiž podle závěrů těchto soudů pomohl hlavním pachatelům k dokončení trestného činu podvodu, a subjektivní stránky jeho jednání, tedy formy zavinění na jeho straně. Jím použitá argumentace se přitom dostává do příkrého rozporu s již citovanými skutkovými závěry soudů obou stupňů. Ty byly probrány výše, Nejvyšší soud není oprávněn je přezkoumávat, a nyní proto není důvod se k nim vracet. Namístě je však vyjádřit se k argumentaci obviněného MUDr. D. H. vztahující se k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním jakožto pomocníka a jednáním hlavních pachatelů.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pomocník nesleduje stejný záměr jako hlavní pachatel (v daném případě uvést v omyl vkladatele, vylákat od nich jejich finanční prostředky a užít je pro svou potřebu a pro potřebu dalších spřízněných subjektů), nýbrž pomoci mu svým jednáním k realizaci jeho záměru. Pomocník tedy musí vědět o úmyslu hlavního pachatele spáchat určitý trestný čin nebo ho dokončit a musí jednat v úmyslu, aby byl tento jemu známý úmysl hlavního pachatele uskutečněn. Jak již bylo řečeno, pomoc není - a z logiky věci ani nemůže být - součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a ke způsobení zákonem předpokládaného následku, jak se obviněný snaží dovozovat, ale je to pouze jednání podporující činnost hlavního pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání a tedy ani spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, avšak úmyslně přispívá ke spáchání trestného činu hlavního pachatele nebo k jeho dokončení. Sám pomocník tedy v zásadě nepůsobí následek předpokládaný trestním zákonem a sledovaný hlavním pachatelem, musí však o něm mít alespoň rámcovou představu a vědět o tom, že hlavní pachatel jedná v úmyslu dosáhnout jej anebo že jej již dosáhl a nyní dokončuje svůj záměr spojený s jeho dosažením (například určitým způsobem nakládá s majetkovou hodnotou získanou na úkor poškozeného). Pomocník přitom musí jednat (něco učinit nebo něco opomenout) v přímém nebo nepřímém úmyslu pomoci pachateli k dosažení jeho záměru, tedy i ke způsobení jím sledovaného následku. K dokonání pomoci na trestném činu pak dochází již uskutečněním jednání, které určitým způsobem podporuje hlavního pachatele na cestě k uskutečnění trestného činu nebo k jeho dokončení, anebo odstraňuje určité překážky, které mu v uskutečnění jeho záměru brání nebo mu jeho dosažení komplikují. V posuzovaném případě tedy obviněný MUDr. D. H. pomohl spoluobviněnému M. Ř. již tím, že mu vystavil plnou moc s cílem umožnit mu volné nakládání s finančními prostředky vylákanými podvodně od členů 1. P. d. z., a to bez ohledu na to, zda tento takto vystavenou plnou moc skutečně použil. K vytvoření podmínek pro dosažení záměru sledovaného oběma hlavními pachateli – k odčerpání finančních prostředků z 1. P. d. z. – přispěl i tím, že dal podnět k vytvoření tzv. trezorové jistiny sloužící k zastření převodů těchto finančních prostředků a k zastření mank vznikajících na jednotlivých pobočkách 1. P. d. z. Bezprostředně pak pomohl spoluobviněnému M. Ř. k odčerpání části těchto finančních prostředků tím, že mu je v několika případech poukázal do fiktivně vytvořené trezorové jistiny. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se tak stalo v situaci, kdy obviněný rámcově znal rozsah trestné činnosti obou hlavních pachatelů, spoluobviněných M. Ř. a P. B., měl i rámcovou představu o výši jimi podvodně vylákaných finančních prostředků a právě k vytvoření podmínek pro jejich vyvedení z 1. P. d. z. svým jednáním přispěl a částečně se na něm i přímo podílel. Důvodně tedy posoudil soud prvního i druhého stupně jeho jednání jako pomoc k trestnému činu podvodu obou hlavních pachatelů v celém jeho rozsahu. Bez jeho přispění by totiž tito nemohli svůj záměr realizovat způsobem, jakým ho realizovali.
Jestliže obviněný MUDr. D. H. zpochybňuje v podaném dovolání ve vztahu k sobě tyto závěry, nemůže to v rámci dovolacího řízení obstát. Nejvyšší soud by totiž mohl zaujmout odchylný názor, než k jakému dospěly ve svých rozhodnutích soudy prvního a druhého stupně, jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, k čemuž není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily. Tímto způsobem uplatněné námitky obviněného za této situace nelze posoudit jinak než jako neopodstatněné. To platí tím spíše, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o správnosti závěrů obou soudů nižších stupňů nejen ve skutkové rovině, ale ani v právním posouzení stíhaného skutku.
Další část námitek obviněného MUDr. D. H. směřuje proti výroku o náhradě škody rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný poukazuje na to, že výše jednotlivých částek náhrady škody byla v rozporu s platnou právní úpravou zaokrouhlena na padesátihaléře a celé koruny. Soud druhého stupně tak učinil s odkazem na vyhlášku České národní banky č. 79/2003 Sb. z 20. 3. 2003 o ukončení platnosti mincí po deseti a dvaceti haléřích.
Namítaná nesprávnost vyčíslení škody způsobené trestným činem, na kterou obviněný poukazuje, je způsobilá naplnit druhou část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V předmětné trestní věci, jakož i v jiných obdobných případech, lze totiž učinit závěry týkající se vzniklé škody a odpovědnosti za ni jen na podkladě použití jiných (než trestních) hmotně právních předpisů. Jedná se především o příslušná ustanovení občanského zákoníku, který jako obecný předpis upravuje odpovědnost za škodu a náhradu škody. Z hlediska vyčíslení škody je však současně třeba respektovat právní úpravu obsaženou v zákonu č. 6/1993 Sb. V souvislosti s posouzením této trestní věci jsou aktuální zejména jeho ustanovení o peněžních jednotkách, tedy §13 a násl. tohoto zákona. Z jeho ustanovení §13 přitom vyplývá, že nejmenší peněžní jednotkou v České republice je nadále jeden haléř, a to bez ohledu na to, jaká je nejmenší platná mince. Na této skutečnosti tedy nic nemění ani to, že zmíněnou vyhláškou České národní banky č. 79/2003 Sb. z 20. března 2003 došlo k ukončení platnosti mincí po deseti a dvaceti haléřích. Prostřednictvím bankovního převodu totiž lze zaplatit jakoukoliv peněžní částku, tedy i částku končící na haléře, bez nutnosti zaokrouhlení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 975/2002 ze dne 24. 9. 2003 publikovaný pod č. 47/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek občanskoprávních).
V tomto ohledu je tedy dovolání obviněného MUDr. D. H. opodstatněné. Současně je však namístě uvést, že nesprávný závěr odvolacího soudu, který považoval za nezbytné zaokrouhlit vyčíslené částky způsobené škody, nemůže mít žádný vliv na posouzení viny obviněného ani na stanovení druhu a výše jeho trestu. Daná nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu se navíc projevila výlučně ve prospěch obviněného, protože v rozsudku soudu prvního stupně zrušil odvolací soud jen výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody a nahradil ho svým vlastním výrokem o ní příznivějším pro obviněného. Ani v dovolacím řízení tedy s ohledem na zákaz reformationis in peius (§265p odst. 1 trestního řádu) již nelze vyslovit povinnost obviněného k náhradě škody ve vyšší částce a zajistit tak soulad výroku o náhradě škody s výrokem o vině a se zákonem č. 6/1993 Sb.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že projednání dovolání v rozsahu námitky spočívající v otázce přesného vymezení výše způsobené škody, ač je lze předběžně shledat důvodným, ani následná náprava zjištěného pochybení Vrchního soudu v Praze stran jiného hmotně právního posouzení by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného MUDr. D. H. (ani žádného z ostatních obviněných). Současně by projednání dovolání obviněného nemohlo mít ani judikaturní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která již byla dostatečně ozřejměna a ustálena v rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. I pro trestněprávní sféru je totiž použitelné výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v občanskoprávní věci. V rozsahu naznačené námitky tak Nejvyšší soud shledal existenci důvodu k odmítnutí dovolání, a to podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
Lze tedy uzavřít, že obviněný MUDr. D. H. podal proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které v části vycházelo z námitek, které neodpovídaly žádnému zákonem upravenému dovolacímu důvodu, v části z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, a v části z námitek, které byly shledány důvodnými. Důvodně obviněný zpochybnil právní názor ohledně způsobu vyčíslení škody na majetku poškozených vyslovený v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Současně je ovšem zcela zřejmé, že projednání předmětného dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) a f) trestního řádu.
Stejně tak Nejvyšší soud rozhodl i o odmítnutí dovolání všech ostatních obviněných, tedy Bc. D. K., I. P. a P. B. Jak vyplynulo již z výše uvedeného, jejich dovoláními nebyly naplněny jimi uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) trestního řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Co se pak týče dovolání poškozeného J. S., toto Nejvyšší soud odmítl bez věcného projednání postupem podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněnými P. B., I. P. a Bc. D. K. namítané skutečnosti věcně nezaložily žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů a napravení obviněným MUDr. D. H. vytýkaných vad nemohlo nijak ovlivnit jeho postavení, takže všechna podaná dovolání bylo třeba odmítnout, aniž by bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí, neshledal předseda senátu Nejvyššího soudu ani důvody k postupu podle §265o odst. 1 trestního řádu, tj. k odložení výkonu uložených trestů, jak se toho obvinění ve svých dovoláních domáhali, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u nich byly neslučitelné s výkonem uložených trestů. Ostatně ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestů podle §265h odst. 3 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Vyhotovil:
JUDr. Alexander Sotolář