ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1111.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1111/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2004 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2003, č.j. 11 To 185/2003-193, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 231/2002, takto:
Dovolání obviněného M. M. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. března 2003, sp. zn. 1 T 231/2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný takto kvalifikované trestné činnosti dopustil tím, že v době od 1. července 1999 do 17. října 2002 bránil Z. L. v užívání bytu v domě č. 254 v ulici S. v Č. K. tím, že v průběhu rekonstrukce uvedeného domu prováděné firmou T., s. r. o., se sídlem v Č. K., jejímž byl jednatelem, došlo ke změně stavebnětechnického charakteru bytu 1. kategorie o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství o podlahové ploše 77,7 m2, jehož uživatelem byl Z. L. a nově vybudovaný byt byl pronajat jiné osobě.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, v němž zpochybnil hodnocení důkazů nalézacím soudem, což dle jeho názoru vedlo k nesprávnému závěru o vině. Nalézacímu soudu vytkl, že vyšel pouze z výpovědi Z. L. a opomenul všechny ostatní důkazy, které výpověď uvedeného svědka zpochybňují. K odvolání obžalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. června 2003, č. j. 11 To 185/2003-193, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněný M. M. byl uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Uvedeného skutku se měl dopustit jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, kdy byla toliko opravena doba počátku trvání trestné činnosti, a to od 1. července 2000, kdy se poškozený začal domáhat svého práva vrátit se zpět do svého bytu v Č. K.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2003, č. j. 11 To 185/2003-193, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. řádu dovolání. Odkázal přitom na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel je přesvědčen, že po provedeném dokazování, které považuje za úplné, bylo rozhodnutí soudu založeno na nesprávném právním posouzení jeho jednání, neboť ve skutečnosti nejde vůbec o trestný čin, nýbrž o občanskoprávní vztah mezi Z. L. a společností T., s. r. o., se sídlem v Č. K., jejímž je jednatelem. Příčinu nesprávného právního posouzení pak spatřuje v tom, že zcela jednoznačně je vycházeno pouze z výpovědi Z. L., což dovolatel označuje za důkaz zcela ojedinělý, který je v rozporu se všemi ostatními důkazy, které byly ve věci provedeny. Dovolatel namítá, že soud zdůrazňuje provázanost mezi osobou obviněného a rodinou H., u nichž poškozený v době rekonstrukce předmětného bytu na základě nájemné smlouvy uzavřené na dobu určitou bydlel; namítá dále i nepřesvědčivost výpovědi příbuzných obviněného v souvislosti s dokazováním, přičemž není dle odvolatele zřejmé, v čem je nepřesvědčivost těchto výpovědí spatřována. Dle dovolatele trpí proto rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelností. Ve vztahu k hodnocení provedených důkazů poukázal na svou výpověď v tom smyslu, že v souvislosti s rekonstrukcí předmětného bytu byli osloveni všichni nájemníci s tím, aby se na této rekonstrukci finančně podíleli. Svědek Z. H., který byl pověřen jednáním s nájemníky vypověděl, že pan L. odmítl jakýkoliv příspěvek s tím, že na to nemá a zároveň uvedl, že v Č. K. bydlet nechce. Dle dovolatele z výpovědi tohoto svědka je zřejmé i to, že pak následně jej oslovil pan J., který měl zájem o byt. Svědek mu řekl, že musí jednat ještě s L., jmenovaného znovu oslovil a on znovu řekl, že byt nechce. Za této situace sdělil svědku J., že může příspěvek na rekonstrukci složit s tím rizikem, že pokud si to L. rozmyslí, budou mu vráceny peníze. Dovolatel namítá, že hodnocení výpovědi svědka H. tak, jak je provedl krajský soud, považuje za účelové, neboť dle dovolatele jsou použity jenom části výpovědi vytržené z kontextu, když samozřejmou podmínkou pro odstoupení od smlouvy s J. bylo složení finančních prostředků na rekonstrukci ze strany L., jako výraz změny jeho názoru, že již v bytě dále nechce bydlet. Dovolatel dále uvedl, že v souladu s výpovědí svědka H. je i výpověď svědka J. a svědkyně R., matky obviněného, která potvrdila dovolatelem uváděné skutečnosti s tím, že L. byl nabízen byt. Dovolatel zmiňuje i listinný doklad založený ve spise, z něhož je patrné, že se prostřednictvím inzerce snažil zajistit L. jiný byt. Uvedené skutečnosti dle dovolatele dokumentují, že Z. L. v souvislosti s rekonstrukcí předmětného bytu opustil tento byt dobrovolně s tím, že se do něj již nechce vrátit a spolehl se na fakt, že mu společnost T., s. r. o., zajistí byt náhradní. Dle dovolatele nabízené byty, resp. příspěvek na bydlení, neakceptoval, a poté, co mu nebylo umožněno, aby měl časově neomezený nájem v N. v domě svědka H., řešil záležitost trestním oznámením.
Dovolatel zpochybnil věrohodnost tvrzení poškozeného L., přičemž na podporu svého názoru uvedl i řízení civilněprávní, vedené pod sp. zn. 7 C 35/2000, v němž se poškozený domáhal zajištění zásadně rovnocenného bytu náhradního, nikoliv navrácení bytu původního. Z důkazů provedených v řízení trestním i v řízení civilněprávním je dle dovolatele jednoznačně prokázáno, že oba soudy nesprávně posoudily skutek dovolatele jako trestný čin, když šlo z jeho strany, resp. ze strany společnosti T., s. r. o., jejímž je jednatelem, pouze o odpovědnost občanskoprávní. Dovolatel přiznává, že ústní dohoda o skončení nájmu je ve smyslu §710 obč. zák. nedostatkem, který má zásadní důsledky pokud jde o její platnost, ale domnívá se, že tento nedostatek však našel svůj výraz a byl zhojen rozsudkem Okresního soudu Náchod ze dne 4. října 2000, č. j. 7 C 35/2000-11, jímž bylo uloženo s. r. o. T. zajistit Z. L. náhradní byt.
Z pohledu uvedeného civilního rozsudku se nemohl obviněný po jeho právní moci v žádném případě dopustit žalovaného deliktu, neboť z rozhodnutí civilního soudu byl povinen nikoliv navrátit byt původní, ale zajistit byt náhradní. Podle dovolatele krajský soud pochybil vymezením doby spáchání trestné činnosti i z tohoto pohledu, neboť v podstatě deklaroval, že obviněný měl i po právní moci civilního rozsudku tento nerespektovat a zajistit byt náhradní, nikoli původní.
V petitu dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2003, č. j. 11 To 185/2003-193, zrušil a podle §265l tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
K obsahu podaného dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje v něm neakceptovatelnou snahu dovolatele interpretovat své protiprávní jednání jako součást sporu spadajícího do oblasti občanského práva. Podle názoru státního zástupce jednání dovolatele vůči poškozenému ve sféře majetkových, resp. užívacích práv k dotyčnému bytu má nepochybně aspekt občanskoprávní, zejména pokud jde o nápravu jím zaviněného protiprávního stavu, kdy je poškozený zkrácen na právu užívat byt, k němuž mu svědčí platná nájemní smlouva. Toto chování dovolatele má současně i povahu soudně trestného činu, neboť naplňuje definiční znaky skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. Proto námitka dovolatele, že nejde o trestný čin, byť by svou podstatou vyhovovala dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zjevně neopodstatněná. Státní zástupce uvádí, že převážná část argumentace dovolatele, která sestává z námitek proti způsobu hodnocení důkazů, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť hodnocení důkazů není hodnocením hmotně právní povahy. Státní zástupce se dále domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a že výhrady dovolatele jsou zcela zřejmě neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a současně souhlasí s tím, aby toto, případně jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda dovolání, podané v této trestní věci, splňuje všechny podmínky tak, aby na jeho podkladě mohl přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4, a 5 tr. řádu, tedy zda není dán některý z důvodů uvedených v §265i odst. 1 tr. řádu, pro který by byl povinován dovolání odmítnout.
Shledal přitom, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu), protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu), oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu) a obsahuje všechny náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek tak, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily, nebo, že je třeba provést důkazy další.
Veden touto, v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnil-li obviněný svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, z rozhodující části akceptovaných soudem odvolacím, znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Dle uvedeného ustanovení tr. zák. se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Argumentace obsažená v dovolání přitom brojí proti naplnění formální stránky předmětného trestného činu, když v postupu dovolatele je spatřováno jednání povahy toliko občanskoprávní, a to zejména poukazem na řízení civilněprávní, vedené pod sp. zn. 7 C 35/2000, v němž se poškozený domáhal zajištění zásadně rovnocenného bytu náhradního, nikoliv navrácení bytu původního.
Rozsudkem ze dne 4. října 2000, sp. zn. 7 C 35/2000, Okresní soud v Náchodě uložil odvolateli povinnost zajistit poškozenému v předmětném trestním řízení, takto žalobci v řízení občanskoprávním, přiměřený náhradní byt. Své rozhodnutí opřel o aplikaci ustanovení §711 odst. 1 písm. e) a §712 odst. 2 ve spojení s §687 odst. 1 a §664 obč. zák. per analogiam, kdy právo na náhradní byt založil i pro situaci, kdy nebyla dána výpověď z nájmu bytu, předmět nájmu (byt) zanikl a pronajímatel nesplnil povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Založilo-li uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě povinnost zajistit přiměřený náhradní byt jako formu občanskoprávní odpovědnosti za protiprávní jednání dovolatele, tím se nijak nedotklo předpokladů odpovědnosti trestněprávní, v daném případě dle §249a odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje na odlišnost smyslu a účelu a na nezaměnitelnost předpokladů občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění formální stránky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o námitky dovolatele vůči nedostatečnosti a neprůkaznosti skutkových zjištění nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že jde o uplatnění jiných než zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud pro uvedené dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného M. M. jednak dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a jednak jde o dovolání zjevně neopodstatněné, pročež je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman