ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1250.2003.1
sp. zn. 11 Tdo 1250/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 12. února 2004, o dovolání obviněného V. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 8 To 168/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 84/2002, takto:
Dovolání obviněného V. L. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 8 T 84/2002, byl obviněný uznán vinným
1. trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
2. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
3. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Uvedené trestné činnosti se měl podle skutkových zjištění dopustit tak, že:
· ad 1. v přesně nezjištěné době měsíce září 2000, pravděpodobně dne 17. 9. 2000 kolem 17:50 hod. v P., v průchodu z ulice K. na A. n. fyzicky napadl poškozenou J. H. a to silným kopnutím špičkou pevné boty do oblasti kostrče se slovy, že pokud tímto průchodem se psy ještě jednou půjde, tak ty psy zabije, čímž poškozené způsobil těžké pohmoždění kostrče provázené dočasnou poruchou funkce dolních končetin, přičemž zranění zpravidla trvá kolem 6 týdnů,
· ad 2. dne 31. 12. 2000 okolo 20:00 hod. v P., A. 3, v průchodu do ulice K. vyběhl na poškozenou M. D., začal s ní třást a mačkat rameno, přičemž na ni křičel, že s tím čoklem tady nebude chodit,
· ad 3. dne 28. 3. 2001 okolo 18:30 hod v P., v průchodu mezi K. ulicí a A. n. zastoupil cestu poškozené Mgr. A. K., s tím, že tudy se psem nesmí projít, poškozená se snažila obviněného obejít, přičemž do ní začal strkat do oblasti ramen a prsou, poškozená zavrávorala, následně ji obviněný napadl úderem pěstí do levé strany obličeje, čímž jí způsobil zlomeninu spodiny levé očnice s posunem úlomků, krvácení do čelistní dutiny vlevo, uskřinutí dolních ohybných svalů včetně dalších měkkých tkání mezi úlomky kostí s propadem do čelistní dutiny a dvojitým viděním, pohmoždění levé oční koule, brýlový krevní výron vlevo a na levé tváři se značným otokem měkkých tkání, zlomení nosních kostí s vychýlením osy nosu doprava, zlomení skloviny a viklavost 4. až 7. zubu vlevo nahoře, zlomení korunky a odumření 4. zubu vpravo nahoře, pohmoždění 2. větve trojklaného nervu, vyžadující dlouhodobé léčení, přičemž poškozená byla v pracovní neschopnosti od 28. 3. 2001 do 3. 6. 2001 s tím, že potíže přetrvávají dodnes.
Pro uvedené byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačním a mediačním střediskem u Obvodního soudu pro Prahu 1. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložená povinnost ve zkušební době uhradit podle svých možností náhradu škody a dle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zajišťování ostrahy majetku a osob na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti náhrady škody poškozené Mgr. A. K. ve výši 16.328,- Kč. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn obžaloby pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. L. a státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 8 To 168/2003, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §235 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §35 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zajišťování ostrahy majetku a osob na dobu deseti let. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení u všech odsuzujících výroků, popsaných pod body 1. - 3. a domáhá se změny právního posouzení skutkového stavu, zjištěného soudem. U útoku, kterým byl uznán vinným napadeným rozhodnutím pod bodem 1. rozsudku, vyjádřil přesvědčení, že skutek, jak ho zjistil a popsal soud ve skutkové větě rozsudečného výroku, nevykazuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Hrubý charakter neslušnosti dle něj nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Zdůraznil, že dle zjištění soudu hlídal v rámci výkonu svého zaměstnání majetek své matky, která velkými investicemi zhodnotila a zušlechtila starý dům a že přes jasné upozornění na vyvěšené ceduli, že průchodem domu nesmějí procházet psi, kteří znečišťovali prostranství domu, tak různé osoby činily a na jakékoliv výzvy buď nereagovaly vůbec nebo neuctivým způsobem. Poukázal na to, že s ohledem na rozhodnutí Rt 44/1990 nelze dospět k závěru, že se u něj jednalo o typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití. Stejným způsobem bylo rozhodnuto ve věci Rt 40/1977, kde se výslovně uvádí, že ani každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejně přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Také dle komentáře k trestnímu zákonu nelze považovat byty ani jiné prostory v obytném domě za místo veřejnosti přístupné, a to ani tehdy, lze-li hlasitý výtržnický projev v nejbližším okolí dobře slyšet. U tohoto skutku obviněný dále namítl nedostatek stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální podmínky trestnosti, kdy hodnocený čin vzhledem k ostatním okolnostem má stupeň nebezpečnosti pro společnost nepatrný a proto není trestným činem, i když by jinak vykazoval znaky trestného činu, a to s odkazem na §3 odst. 4 tr. zák., přičemž obviněný zejména poukázal na okolnosti, za kterých byl čin spáchán a na pohnutku. Stejnou argumentaci uplatnil obviněný i ohledně bodu 2. rozsudku s tím, že v daném případě nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. K bodu 3. odsuzujícího výroku o vině napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu druhého stupně uvedl, že dle jeho názoru nebyly naplněny zákonné znaky jak trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. s odkazem na předchozí argumentaci, ale i trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., neboť jednal v intencích ustanovení §13 tr. zák., tedy v nutné obraně, neboť byl jako první zcela bezdůvodně fyzicky napaden.
V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu (vyjma zprošťujícího výroku), aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudků soudů obou stupňů pozbyla podkladu a dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal nové projednání a rozhodnutí věci soudu prvního stupně, případně Městskému soudu v Praze, in eventum, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí rozhodl sám ve věci tak, že se obžaloby obviněný zprošťuje v plném rozsahu. Dále navrhl ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř., pokud by byl již ve výkonu trestu, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se nebere do vazby.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolání označila ve vyjádření \"ze základních obecných hledisek za přípustné\". Ve vztahu k obviněným uváděným judikátům státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného je třeba posuzovat jako závažným způsobem (hrubě) narušující veřejný klid a pořádek. Podle názoru státní zástupkyně z jednání obviněného byl rovněž patrný typický, zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, když hrubým a velmi razantním chováním jednal s poškozenými. Pokud jde o argumentaci obviněného, že se nejednalo o místo veřejnosti přístupné, neboť šlo o objekt ve vlastnictví jeho matky, státní zástupkyně konstatovala, že přístupností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. se rozumí i možnost vidět nebo slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo místem veřejnosti přístupným. V daném případě vzhledem na dobu, kdy se dopustil svého jednání, tedy dobu kolem 18 - 20 hod. večerní, je právě třeba považovat za dobu, kdy mohlo s ohledem i na teritorium místa, kde k jednání došlo, projev pachatele slyšet mnoho dalších osob. Státní zástupkyně nepřisvědčila námitce obviněného k použití ustanovení §13 tr. zák. a plně se ztotožnila s argumentací obou soudů ohledně právního posouzení jednání obviněného v bodě 3. napadeného rozhodnutí. Dle jejího názoru z důkazní situace vyplynulo, že obhajoba obviněného byla zcela účelová. Státní zástupkyně podotýká, že obviněný všechny skutky spáchal se stejnou motivací a stejným způsobem, přičemž se však různil stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, a to jednak s ohledem na intenzitu jeho jednání a také vzhledem k důsledkům, které svým jednáním způsobil. Posouzení jednání obviněného v bodě 3. napadeného rozhodnutí s ohledem na intenzitu jeho jednání bylo dle názoru státní zástupkyně správně posouzeno soudy obou stupňů jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr.zák.
Podle názoru státní zástupkyně je třeba dovolání obviněného za popsané situace posoudit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zák. a souhlasila, aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.), neboť napadá pravomocný rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, dále shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek tak, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Nelze proto v rámci uvedeného dovolacího důvodu úspěšně namítat, že skutková zjištění jsou nesprávná, neúplná, že důkazy soudy nesprávně zhodnotily, nebo, že je třeba provést důkazy další.
Veden v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., omezil se Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnil-li obviněný svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu akceptovaných soudem odvolacím, skutky uvedenými pod body 1. až 3. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, znaky skutkové podstaty trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák.
Dle uvedených zákonných ustanovení:
· trestného činu ublížení na zdraví se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví,
· trestného činu výtržnictví se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů,
· trestného činu vydírání se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Poukázal-li obviněný v případě skutku pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu, že nesprávnost právního posouzení je dána rozporem s označenou soudní judikaturou, nelze tuto argumentaci považovat za případnou. Dle právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Rt 44/90: \"Výtržností ve smyslu ustanovení §202 tr. zák. je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.\" Oba soudy, jak nalézací tak i odvolací, při právním posouzení předmětného skutku dostály všem požadavkům, jež pro trestněprávní kvalifikaci dle §202 tr. zák. z tohoto interpretačního stanoviska plynou. Je-li pak v rozhodnutí Rt 40/1977 konstatováno, že ani každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejně přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák., je uvedený závěr vysloven v kontextu posuzovaného skutku, v němž soud dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §221 odst. 1 tr. zák., nikoli ale dle §202 tr. zák. Jinými slovy pro jednočinný souběh trestných činů dle §221 a §202 tr. zák. musí být naplněny znaky skutkových podstat obou těchto trestných činů. V posuzované věci nalézací i odvolací soud tomuto kvalifikačnímu příkazu plně dostály. Konečně s námitkou absence naplnění znaku veřejné přístupnosti místa spáchání trestného činu výtržnictví se oba soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, a postačuje tudíž v této souvislosti na odůvodnění předmětných rozhodnutí toliko odkázat. Námitka nedostatku stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální podmínky trestnosti, kdy hodnocený čin vzhledem k ostatním okolnostem měl dle dovolatele stupeň nebezpečnosti pro společnost nepatrný, a proto není trestným činem, i když by jinak vykazoval znaky trestného činu, rovněž není důvodná. Nalézací i odvolací soud při posouzení naplnění materiální stránky předmětných trestných činů nijak nevybočily z rámce ustanovení §3 odst. 3, 4 tr. zák. a přesvědčivě odůvodnily naplnění znaků společenské nebezpečnosti, čili a contrario skutečnost, že dané jednání obviněného není činem, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný. Stejná argumentace pak dopadá i na analogické dovolatelovy důvody uplatněné ohledně bodu 2. rozsudku nalézacího soudu. Námitku jednání v nutné obraně u skutku uvedeného pod bodem 3. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyvrací provedené dokazování, zejména pak znalecký posudek z oboru zdravotnictví ohledně zranění poškozené Mgr. K., z něhož vyplývá, že i v případě, že by byl napaden poškozenou, vzhledem k následkům, jež jí způsobil, vybočuje jeho jednání z mezí ustanovení §13 tr. zák.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění materiální i formální stránky trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jakož i z pohledu namítané absence naplnění formální stránky trestného činu podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem podle §202 odst. 1 tr. zák., a to dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestního zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. ř. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly ve skutcích obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., kdy popis skutků, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětných trestných činů.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman