ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1378.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1378/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. prosince 2004 dovolání obviněného R. R., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 To 838/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 115/2002 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2004, sp. zn. 3 To 838/2003, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2003, sp. zn. 4 T 115/2002, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný R. R. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 To 838/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 4 T 115/2002, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený GE C. L., a. s., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu dovolání uvedl, že nesouhlasí se skutkovým stavem zjištěným oběma soudy, avšak s ohledem na zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu z tohoto nesprávně zjištěného skutkového stavu vychází, ale má za to, že skutkový stav byl soudy nesprávně hmotně právně posouzen. Oběma soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích nevyjádřily, o jakou formu zavinění se jedná a připomíná, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je třeba úmyslného zavinění. Napadená rozhodnutí považuje v tomto směru za nepřezkoumatelná. Namítá, že jeho podvodný úmysl nelze dovozovat ze skutečnosti, že neměl v předchozích měsících dostatečný příjem, když právě jednáním (tj. opatřením si auta na leasing), kterým se měl trestného činu dopustit, měl možnost zajistit si takový výdělek. Neměl objektivní ani subjektivní důvod se domnívat, že by tato jeho očekávání o budoucím výdělku neměla být naplněna. Podle takových úvah by podvodným bylo jakékoliv jednání osoby, která by začala podnikat a za účelem podnikatelské činnosti by uzavřela naprosto běžnou leasingovou smlouvu, přičemž její podnikatelské záměry by se potom, nikoliv její vinou, ukázaly být neúspěšnými a tato osoba by se ocitla v platební neschopnosti. Toto považuje za rozporné s konstrukcí úmyslného zavinění tak, jak ji má na mysli ustanovení §3 tr. zák. Akceptace závěrů soudů by v tomto směru vedla k tomu, že dlužník by byl uznán vinným z důvodu prosté neschopnosti dostát svým závazkům. Namítá, že z jeho pasivity a prosté lidské důvěry nelze bez dalšího dovozovat úmysl pachatele spáchat jakýkoliv trestný čin. V takovém jednání spatřuje maximálně nedbalostní formu zavinění, tudíž s ohledem na požadavek úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák., nelze jeho jednání vůbec kvalifikovat jako trestný čin.
V další části dovolání namítá, že všechny znaky trestného činu musí být naplněny v době jeho spáchání, tedy v posuzovaném případě v době uzavření leasingové smlouvy a odebrání automobilu. Okolnosti, které následují po spáchání trestného činu, lze posuzovat toliko jako přitěžující nebo polehčující při určování výše trestu, nikoliv jako jeden ze znaků trestného činu. Konstatuje, že jedním ze znaků dokonaného trestného činu podvodu je obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody na cizím majetku. Namítá, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, v čem mělo jeho obohacení spočívat, a to s ohledem na skutková zjištění soudů, podle nichž bylo vozidlo vráceno v nepoškozeném stavu. Vytýká soudům, že se touto otázkou dostatečně nezabývaly. Má za to, že nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., obviněný sám sebe neobohatil a na cizím majetku škodu, a to ani nepatrnou, nezpůsobil. V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 To 838/2003 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 4 T 115/2002, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání obviněného uvedla, že v daném případě je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, ani ve spojení s odůvodněním rozsudku, nelze učinit spolehlivý závěr, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení. Jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu není dostatečně charakterizován podvod ve smyslu §250 tr. zák., protože není patrno, že by obviněný uvedl jinou osobu v omyl, nebo využil jejího omylu, nebo jí zatajil podstatnou skutečnost, a osoba jednající v omylu nebo s nedostatečnou znalostí podstatných skutečností provedla určitou majetkovou dispozici. Mezi omylem určité osoby, obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu musí existovat příčinná souvislost, což v posuzovaném případě nebylo dostatečně zjištěno. Jednak nebylo zjištěno zda a kým byl P. V. uveden v omyl, jednak nebyly objasněny ani další články příčinného řetězce, které spojují omyl jednající osoby a způsobení škody na majetku. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu vyjádřenou v napadených rozhodnutích tím, že obviněný byl bez odpovídajících příjmů a musel proto vědět, že leasingové splátky ve výši 15.000,- Kč měsíčně nebude moci splácet, dospěly soudy k tomuto skutkovému zjištění na základě rozporného hodnocení provedených důkazů, když i přes zjištěné výdělkové možnosti obviněného uvěřily jeho verzi, že disponoval částkou ve výši 280.000,- Kč, z níž uhradil jak svou akontaci a první splátku, tak i akontaci R. P. Úvahy odvolacího soudu dovozující volní stránku obviněného k předmětnému jednání považuje za nepřiléhavé, protože závěr o úmyslné formě zavinění nemůže být opřen o vágní zjištění, že se obviněný později přiměřeně nesháněl po svém pronajatém autě nebo nechtěl vrátit svoje investované peníze, což by se podle názoru soudu nejevilo jako neobvyklé a mělo by to i případně vypovídací hodnotu o postavení obviněného jako „bílého koně“. S ohledem na výše uvedené úvahy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 838/2003 ze dne 11. 2. 2004 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Shledal přitom, že dovolatelovy námitky v zásadě vytýkají soudům, že ze skutkových zjištění obsažených v napadených rozhodnutích není zřejmá forma zavinění - podvodný úmysl obviněného v době uzavírání leasingové smlouvy, z čehož dovolatel dovozuje, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. R. je důvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl /§4 písm. a), b) tr. zák./
Úmysl pachatele lze dovodit tehdy, jestliže pachatel již v době uzavírání smlouvy jednal s vědomím, že nebude schopen plnit závazky vyplývající pro něho z této smlouvy a chtěl, aby tato smlouva byla prostředkem k tomu, aby předstíral, že bude plnit podmínky smlouvy (srov. např. rozh. č. 57/1967 Sb. rozh. tr., dále pak rozhodnutí Nejvyššího soudu č. T 408 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 17/2002).
K posouzení důvodnosti uplatněných námitek je třeba připomenout konkrétní skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, se kterými se plně ztotožnil i odvolací soud, podle nichž obviněný „dne 27. 8. 1999 v Č. B. uzavřel s firmou GE C. l., a. s., leasingovou smlouvu s předmětem leasingu osobního automobilu tov. zn. Daewoo Nubira sedan 2,0 CDX, v ceně 534.400,- Kč, při odběru uhradil akontaci ve výši 128.256,- Kč a dne 7. 9. 1999 na první splátku 15.000,- Kč a další splátky si neplnil, vozidlo ihned po odběru předal další osobě, přičemž již při odběru vozidla vzhledem ke svým finančním a osobním poměrům věděl, že splátky na vozidlo nebude schopen platit, čímž způsobil vlastníkovi firmy GE C. l., a. s. škodu ve výši celkem 391.144,- Kč“.
Okolnosti, zda v jednání pachatele byl či nebyl dán podvodný úmysl musí existovat již v době, kdy pachatel získával do své dispozice věc, kterou se obohatil. V posuzovaném případě to znamená, že již v době odebrání auta muselo být soudy jednoznačně zjištěno, že obviněný složil akontaci ve výši 128.256,- Kč jen proto, aby dosáhl vydání osobního automobilu tovární značky Daewoo Nubira sedan 2,0 CDX, v hodnotě 534.400,- Kč, a že uzavření leasingové smlouvy bylo pouhým prostředkem k vlastnímu obohacení (z tzv. právní věty výroku rozsudku okresního soudu se podává, že obviněný měl obohatit sám sebe).
Takový závěr však z napadených rozhodnutí soudů nevyplývá, resp. jejich skutková zjištění umožňují též jiné právní závěry o vině obviněného. Ze skutkových zjištění obou soudů je zřejmé, že obviněný zaplatil akontaci, převzal vozidlo a po převzetí vozidla, za více jak deset dnů, uhradil na první leasingovou splátku částku 15.000,- Kč. Toto jejich zjištění si poněkud protiřečí se závěrem, podle něhož obviněný „již při odběru vozidla vzhledem ke svým finančním a osobním poměrům věděl, že splátky na vozidlo nebude schopen platit…“, resp. z rozhodnutí obou soudů není zřejmé, jak na tuto skutečnost (tj. zaplacení poměrně velké částky leasingové splátky – 15.000,- Kč, po více než deseti dnech po převzetí auta) nahlížely. Zda tedy např. zaplacení první splátky obviněným poté, co již měl vozidlo ve své dispozici, soudy považovaly za součást jeho podvodného jednání, kterým chtěl obviněný předstírat, že řádně uzavřel leasingovou smlouvu a převzal vozidlo v úmyslu splátky v budoucnosti splácet, jinými slovy řečeno, že se obviněný tímto snažil oddálit odhalení již spáchaného trestného činu, maskovat svůj podvodný úmysl, který měl již v době uzavření smlouvy a převzetí vozidla, nebo zda zaplacení této částky bylo chápáno jako částečná náhrada způsobené škody a obviněný tak pouze usiloval o snížení své povinnosti k náhradě škody, popř. o získání dobrodiní polehčující okolnost při ukládání trestu /§33 písm. h) tr. zák./ apod. Tyto skutkové nejasnosti obsažené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jsou pak ještě zesíleny úvahami obsaženými v odůvodnění napadeného usnesení, kdy odvolací soud závěr o podvodném úmyslu obviněného opíral o jeho chování po převzetí předmětného automobilu a po jeho předání J. Š.; např. odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že obviněný „…nepodniká žádné reálné kroky k tomu, aby měl vozidlo ve své moci, či aby vyrovnal závazky vůči leasingové společnosti, či s ní minimálně vešel v kontakt.“ (viz str. 3, 4). Za této situace závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného nevyplývá z dosud učiněných skutkových zjištění tak, jak jsou vyjádřena v rozhodnutích obou soudů, a obviněný tak oprávněně namítá nesprávné právní posouzení učiněných skutkových zjištění. Z obsahu spisu je pak zřejmé, že soudy se dostatečně nezabývaly posouzením činnosti obviněného po převzetí vozidla, byť se chováním obviněného v této době obšírněji zabývaly, ovšem jen ve vztahu k naplnění znaků trestného činu podvodu. Pokud by nebyla prokázána existence podvodného úmyslu na straně obviněného, pak bude třeba se blíže zabývat dalšími okolnostmi posuzované věci, zejména jednáním obviněného po převzetí vozidla, zda jeho předáním jiné osobě nepostupoval obviněný v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou. Je nepochybné, že ve vztahu k obviněnému se jednalo o cizí věc. Bylo by pak třeba se zabývat tím, zda ze strany obviněného nedošlo k neoprávněnému nakládání s takovou věcí a ke způsobení škody, a to i s přihlédnutím k obsahu plné moci (č. l. 93 spisu), kterou měl obviněný zplnomocnit jinou osobu k užívání tohoto vozidla. Pokud by bylo zjištěno, že obviněný po převzetí vozidla (tj. pro případ neprokázání jeho podvodného úmyslu již v době uzavření leasingové smlouvy a při převzetí předmětu leasingu) provedl neoprávněnou dispozici s předmětem leasingu, kterou cizí věc odňal z dispozice oprávněné osoby a způsobil tím i škodu na cizím majetku, bylo by současně třeba se zabývat otázkou, zda jeho jednání nevykazuje znaky jiného trestného činu (např. trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.).
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 To 838/2003. Protože zjištěná pochybení pramení již v činnosti soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 4 T 115/2002. Rovněž tak byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně s ohledem na výše již naznačené úvahy se bude znovu zabývat náležitým objasněním existence úmyslu obviněného předpokládaného ustanovením §250 tr. zák. o trestném činu podvodu, vypořádá se s tím, jaký význam má ta okolnost, že obviněný zaplatil na první splátku částku 15.000,- Kč téměř čtrnáct dnů poté, co vozidlo již měl ve své dispozici. Pokud dospěje k závěru, že obviněný neměl v době uzavření leasingové smlouvy a převzetí vozidla podvodný úmysl, pak se bude zabývat věcí i z pohledu možného naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu, jak na tuto možnost bylo výše již poukázáno. Bude pak muset pečlivě posoudit celkové jednání obviněného po převzetí vozidla, včetně okolnosti vystavení plné moci založené na č. l. 93.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. R. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo o tomto dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík